Dnes jsme si na serveru Seznam.cz přečetli, že Česko se v rychlosti vyřizování stavebního povolení letos umístilo na 157. místě za Kamerunem a před Hondurasem. Ne, že by nás to potěšilo, ale je to aspoň určitá útěcha, že v Česku bychom na tom nebyli asi o nic líp. Škoda, že článek neuvádí, na které příčce se umístilo Španělsko.
Volný čas trávíme prozkoumáváním obchodů se stavebninami, vnitřními i vnějšími obklady, podlahovými krytinami a koupelnovým nábytkem. Po turbulentním minulém týdnu, kdy jsme si s naším architektem vyměnili několik hodně emotivně vypjatých emailů se tento týden oboustranně snažíme zklidnit situaci. Ovšem připadá nám, že architekt by pro to mohl udělat víc. Například na dotaz jaký typ podlahy by nám doporučil kromě dlaždic, které nechceme protože studí, odpověděl, že můžeme mít dřevo, PVC a dlaždice. )-:
Dále ve volném čase systematicky prozkoumáváme ostrov. Zejména projížďky na kole v okolí Arrecife nabízejí spoustu možností výletů. Zatím nejvíc se nám líbí 2 trasy: na jih podél moře, pláží a jednotlivých letovisek, kde je vždycky zlatým hřebem úsek cesty přímo za začátkem přistávací dráhy; a na sever kolem průmyslové zóny a Costa Teguise do opuštěných kopců. Druhá zmíněná trasa vede kolem roztodivné skrumáže budov a konstrukcí počínaje středověkým hrádkem, v němž sídlí 
expozice Mezinárodního muzea soudobého umění (no, budiž), následuje přízračný vrak lodi Telamon na mělčině u Playa de Barlovento, továrna na odsolování mořské vody, dvě obří větrné turbíny, pohřební ústav, největší mlýny na Lanzarote, tradiční vesnička, na jejímž konci stojí královská rezidence La Mareta, obrácená směrem k moři a částečně přečnívající nad útesem. Vybudována byla podle návrhu Césara Manrique, ale v posledních letech zeje prázdnotou, protože současný královský pár dává přednost Mallorce. Costa 
Teguise se svými hotelovými a apartmánovými komplexy, vilami, nákupními centry a restauracemi je asi nejpěknější prázdninový resort. Zdejší písečné pláže – tak jako všude na Lanzarote – nejsou nijak velké a střídají se s černými lávovými skalisky, ale z hlediska mnoha návštěvníků mají jednu velkou přednost – jsou žluté, nikoli antracitové. Pro ty, kteří tak jako my s Vr. nejsou zrovna vyznavači lelkování v resortech, se nabízí úžasná varianta pokračovat ještě dál na sever. A jestliže si to načasujete tak, abyste se v kopcích ocitli v pozdně odpoledním slunci, nemá to chybu. Tedy, v případě, že máte na rozdíl od nás na kole svítilnu pro zpáteční cestu.
A pozor, přátelé, ještě jedno důležité upozornění: už nejsem Jitka, případně Judy ale Julia a z Vr. je Vito Krato. Důvod? Jméno a příjmení mé drahé polovičky tady nikdo nedokáže vyslovit ani přibližně, Jitka taky ne a Judita si pletou s „judía“ – čili židovka – a nechápou, proč jim namísto jména říkám, jakého jsem vyznání.