La Palma: pár poznámek na závěr
By in

La Palma: pár poznámek na závěr

Na spoustu dotazů, proč jsme si nevybrali pro život raději La Palmu, když je tady tolik zeleně a vláhy, po pravdě odpovídáme, že na náš vkus je tady obojího až příliš a místní zeleň je těžce vykoupená spoustou přeháněk, mrholení, nízké oblačnosti a mlhy, tedy všeho, co z duše nesnášíme.

Dalším důsledkem všudypřítomné vlhosti je, že tady bují nejen okrasné rostliny a lesy, ale také mechy, houby a plísně, a to až s neuvěřitelnou rychlostí. Jen pro představu: rohy koupelny naší vilky (ve slunné části La Palmy), které byly v době našeho příjezdu zářivě bílé (zárodky plísní jsou první věcí, kterou v každém ubytování kontrolujeme), za pouhých 9! dnů pokryly skvrny černé plísně jako důsledek sprchování 🤢.

Také už nám, milí přátelé houbaři, nemusíte posílat fotky košíků plných cenných úlovků s provokativními otázkami, co jsme nasbírali my. Odteď už víme, že zatímco v Česku se jezdí na houby do křivoklátských lesů či jižních Čech, na Kanárských ostrovech se vyráží na La Palmu 😊.

Pokud máte v úmyslu vypravit se někdy na La Palmu a užít si slunce, zvolte jednak léto či podzim a dále západní pobřeží, nejlépe Puerto Naos či Tazacorte, případně vesnice nad nimi, ale níže než El Paso. Větší část oblačnosti, kterou horský masív tohoto ostrova přitahuje, zůstává nad východní částí ostrova. Velkou roli tady hraje taky nadmořská výška – některé domy zůstávají doslova navždy uvězněny v mracích (mlze).

A ještě jeden tip na výlet do dvou míst, která jsme navštívili poslední den – Puerto Naos a La Bombilla – která jsou od sebe vzdálena po silnici necelý kilometr, ale sociálně, architekturou, atmosférou…  světelné roky. Puerto Naos je na zdejší poměry celkem mondénní letovisko s vynikajícími podmínkami pro paragliding. La Bombilla na nás naopak na první pohled zapůsobila dojmem někdejší oázy hippies či jiné alternativní komunity, ale jedná se prý jen o jednu z nejstarších a dodnes autenticky vypadajících rybářských osad. V každém případě tady uvidíte spoustu kuriózních miniaturních příbytků vybudovaných s velkou dávkou improvizace a originality.


Dnes se vracíme domů a jedno víme s naprostou jistotou: La Palma se naším zaslíbeným ostrovem nestane. Znovu jsme si ověřili, že bychom náš milovaný Lanzarote za žádný jiný ostrov neměnili. Což je velké štěstí, protože – představte si, přátelé, že bychom 3 měsíce před dokončením domu zjistili, že jsme ho postavili na špatném ostrově… 😊

La Palma: cestovatelský dekameron
By in

La Palma: cestovatelský dekameron

Bezkonkurenčně největším lákadlem ostrova La Palma je centrální Caldera de Taburiente s několika vyhlídkami a množstvím treků, pokud jste ale v životě trochu cestovali, podobná panoramata už jste určitě viděli i jinde. To, co z ní dělá skutečně unikátní zážitek, je skutečnost, že (alespoň v tuto roční dobu) nikdy nevíte, kdy prstenec krásných horských štítů vystoupí z mraků anebo se do nich zase schová, což může být v extrémním případě otázka několika vteřin. My měli štěstí na všech vyhlídkách kromě té nejvyšší Roque de los Muchachos ve výšce 2426 m, ze které lze za jasného počasí prý dohlédnout průrvou vedoucí jihovýchodním směrem až k oceánu. Tam jsme měli smůlu a nedohlédli na parkovišti ani na ukazatel kudy se jde k vyhlídce. O kousek níž je astrofyzikální observatoř se třemi obřími teleskopy poslední generace, z nichž jeden je v současné době vůbec největším teleskopem na světě využívajícím optiku s infračervenými paprsky.

Vyhlídka Mirador Los Brecitos (z Los Llanos) sama o sobě není nijak výjimečná, v tomto případě platí, že „cesta je cíl“, ale po cestě uvidíte pár pěkných domů zatraceně vysoko v kopcích, takže vás zákonitě začnou napadat otázky kolik úsilí asi stálo vybudovat je tam, kde stojí, proč tak vysoko a čím se ti lidé v minulosti asi živili. Když se pak z vyhlídky vydáte jedinou možnou cestičkou po úbočí hor a asi po 1,5 km dojdete na plošinu se třemi dnes už opuštěnými domky Casas de Tenerra, tyto otázky naberou na mimořádné intenzitě, protože plošina je jediné ploché místo vysoko v kaldeře obklopené samými srázy a vy nedokážete pochopit, jakým působem sem dokázali v minulosti dopravit vše potřebné počínaje stavebním materiálem a konče základními životními potřebami a hlavně – proč právě sem???

Když se řekne banánovníková plantáž, zní to poeticky a romanticky. Teprve na La Palmě však člověk vidí realitu, a to, že plantáže představující významný zdroj obživy zdejších lidí současně nemálo hyzdí krajinu 🤢.
Porís de Candelaria (z Tijarafe) rozhodně stojí za krkolomný sestup, resp. sjezd vozem, protože celou rybářskou vesnici schovanou pod skalním převisem hned tak neuvidíte. Vesnička je ohromně zachovalá, v době naší návštěvy právě dokončovali opravu dvou jediných poněkud chátrajících domků. Navíc to není žádný skanzen, v létě v ní prý regulérně bydlí rybáři.

La Fajana u městečka Barlovento v severovýchodním cípu ostrova stojí za návštěvu ani ne tak kvůli dvěma uměle vybudovaným bazénkům, do nichž přepadává mořská voda, jako spíš kvůli spektakulárnímu vlnobití v jejich okolí. Malý přírodní můstek vyhlodaný oceánem v sopečné skále a vystupující nad hladinu má taky svůj půvab. Maják v bezprostřední blízkosti je nepřístupný a cestou k němu si zcela zošklivíte fóliovníky banánů (pokud se tak nestalo už dřív).

Los Tilos ani Cubo de la Galga jsme nenavštívili, protože nemáme rádi vlhké zelené přítmí hustých porostů a navíc jsme si ho užili dosyta v Parque Cultural de La Zarza, kam jsme se vydali za petroglyfy. Nám (hlavně tedy mně 😊) se líbily, ale pokud nejste skalní fandové prehistorických artefaktů, nejspíš nemá cenu, abyste výhradně kvůli nim vážili cestu do severní části ostrova… tedy pokud nejste navíc vášniví houbaři, protože místní les je houbami – většinou bedlami – přímo posetý a některé návštěvníky jsme podezírali, že sem přijeli spíš kvůli nim 😊.
Playa Nogales
na západním pobřeží je dobrým tipem na kratší nenáročnou vycházku podél útesu k oceánu. Cesta vede kolem jeskyně Cueva del Infierno částečně pod převisem, kde jsou pěkně vidět různobarevné vrstvy jednotlivých hornin. Vchod do jeskyně signalizuje, že je v podzemí a bez svítilny víceméně nepřístupná.

Vulkány San Antonio a Teneguía (z Los Canarios) na samotném jihu ostrova připomínají krajinu „u nás“ a tudíž nás nadchly. Velice zajímavé je taky místní muzeum, kde můžete shlédnout krátký dokument s autentickými záběry erupce Teneguía v roce 1971, interaktivní mapu, pomocí níž se můžete „proletět“ nad sopkami, a simulátor zemětřesení. Krátký trek z kopce vulkanickou krajinou vás zavede k malebnému majáku a salinám, kde se dodnes těží sůl. 

Tazacorte
je maličké přímořské letovisko, které spolu s Los Llanos leží na západním pobřeží v unikátním místě jakéhosi „mlžného stínu“, kudy „netečou“ k pobřeží nízké mraky (jako prakticky všude jinde na ostrově), takže zde téměř pořád svítí slunce.
Hlavní město Santa Cruz je rozhodně reprezentativnější a noblesnější než Arrecife. Za procházku stojí zejména první tři ulice od pobřežní promenády, které jsou přehlídkou typických historických barevných domů s dřevěnými vyřezávanými a železnými kovanými balkony.
Na městečku Santo Domingo na severozápadním konci ostrova (světa) je nejzajímavější skutečnost, že hospodu na konci pěší zóny proti kostelu provozuje Čech Jirka, před nímž hluboce smekáme a držíme palce, aby se mu v podnikání dařilo.

La Palma překvapila
By in

La Palma překvapila

La Palma  – vzdáleně připomínající svým tvarem srdce a ležící pouhých 400 km na západ od Lanzarote – je v mnoha ohledech úplně jiný svět než náš ostrov. To, co mají oba ostrovy společné, jsou černé pláže a sopečné útesy spadající do moře. Tím však asi veškerá podobnost končí. Lanzarote je drsné, suché a větrné, zatímco La Palma je hebká, vlahá a klidná.

Ve skutečnosti je to dávná sopka vystupující z moře s obrovskou kalderou uprostřed. Nejvyšší vrcholky dosahují výšky téměř 2500 m a přitahují mraky, které neustále jako do bílého závoje halí některé části ostrova. Tím dochází ke zvláštním a velmi působivým efektům, kdy vám doslova během několika vteřin přímo před očima vystoupí z mraků kopec či stráň, anebo do nich zmizí. Pozorování krajiny je tady svým způsobem napínavé, protože někdy až po několika dnech zjistíte, jak vypadá údolí či horský masív v celé své kráse.  

Mraky také zajišťují vydatné dešťové srážky a díky vhlkému subtropickému klimatu je ostrov bohatě porostlý velice různorodou a šťavnatou vegetací počínaje trsy neuvěřitelně zelené trávy a pestrých kvetoucích okrasných keřů přes množství sukulentů až po mohutné kanárské borovice a dokonce i listnaté stromy. Napadá nás, že Lanzaroťanovi, který navštíví La Palmu jako první „zahraniční destinaci“, musí úžasem spadnout čelist, protože na Lanzarote les nikdy neviděl. Zvláštní kapitolou jsou nekonečné plantáže a fóliovníky banánů – ty první krásné, zatímco ty druhé krajinu hyzdí, ale za pár dnů si na ten pohled zvyknete. Jedná se o zdejší typický druh banánů, které jsou o něco menší než ty, co se dovážejí do českých obchodů, ale zato výrazně chutnější.

Velice nás překvapilo, že na La Palmě – na rozdíl od Lanzarote – vůbec nefouká vítr, alespoň ne teď v zimě. Pro nás „Lanzaroťany“, zvyklé na jeho téměř neustálou přítomnost, je tady až neuvěřitelný klid a blahodárné ticho – a to i na vyhlídkách vysoko v horách.

Dalším překvapením bylo, že ačkoli má La Palma zhruba poloviční počet obyvatel než Lanzarote  (cca 83 500), ve dvou největších městech Santa Cruz a Los Llanos najdete spoustu výstavních 4 – 5 patrových domů (na rozdíl od Arrecife, kde jich máme pouze asi tucet na přímořské promenádě).

Co se týče teplot (18 – 24°C ve dne a 12 – 15°C v noci) je tady na náš vkus teď v zimě ukrutná zima, zejména v noci pod dvěma přikrývkami a s lyžařskými ponožkami na nohou se nemůžeme ubránit vzpomínkám na někdejší lyžařské zájezdy do Špindlu. Vzhledem k tomu, že dost místních chodí v kraťasech a tričku, je ale dost pravděpodobné, že jsme za ten rok a půl na Lanzarote značně zchoulostivěli. Ovšem Vr. je připraven na všechny varianty počasí 😊.

Umírající palmy
By in

Umírající palmy

Pokud jste v posledních letech navštívili Lanzarote či jiný z Kanárských ostrovů, možná vás zarazilo, že mnoho zdejších palem ve skutečnosti není zdaleka tak krásných, jako na fotkách. Možná vás dokonce pohled na některé z nich – se schnoucími zažloutlými až vybělenými listy a evidentně chřadnoucí – nepříjemně zaskočil. Není divu, jsou totiž nemocné a spousta z nich umírá. Důvodem je malý škůdce (lat. Diocalandra frumenti) o velikosti zhruba 5-8 mm, který je napadá a devastuje jejich kořeny, květenství, plody i listy. Na Kanárských ostrovech byl poprvé zpozorován v roce 1998 v Maspalomas na Gran Canarii a odtud se rozšířil na další ostrovy. Díky mírnému klimatu tady má celoročně ideální podmínky pro svůj reprodukční cyklus trvající  2,5 – 3 měsíce.

Na rozdíl od velmi rychlého postupu brouka v jeho díle zkázy, postup místních úřadů a jejich odborů životního prostředí k záchraně palem je značně liknavý 🤢. Donedávna existovala pouze 2 řešení: použití konvenčních insekticidů – jejichž účinnost je omezená a navíc fungují jen v případě lehce zasažených jedinců – a pokácení těžce postižených stromů. Jelikož však obojí vyžaduje získání povolení, už asi tušíte, na čem to často troskotá.

Před rokem se podařilo vyvinout vakcínu, která se injekčně v několika dávkách aplikuje do mízního řečiště palmy, kterým se účinná látka dostane do všech jejích částí. Bohužel, vakcína účinkuje jen na larvy škůdce, likvidaci dospělých brouků neřeší. Aby se minimalizovalo riziko přenosu, doporučuje se před ořezáváním uschlých listů palem dezinfikovat nože a mačety a po řezu zatřít řezné plochy barvou, stejně, jako se to dělá při řezu stromů. A abych nezapomněla – i na ořezání palmy musíte mít povolení…

 

Lanzarote: trenažér pro cesty do vesmíru
By in

Lanzarote: trenažér pro cesty do vesmíru

Pokud litujete, že se nejspíš nikdy nepodíváte ani na Měsíc, ani na Mars, přijeďte na Lanzarote, kde uvidíte široko daleko nejvěrnější napodobeninu povrchu těchto dvou planet. Aspoň tak to tvrdí vědci. O tom, že je to myšleno vážně svědčí fakt, že si náš ostrov vybrali vědci a odborníci z mnoha renomovaných institucí – mezi nimi i Evropská vesmírná agentura a NASA – pro nácvik některých operací pro případné budoucí mise na tyto dvě planety. Lanzarote se svou nehostinnou krajinou protkanou sopečnými kužely, ztuhlými lávovými proudy a tunely, prakticky bez vegetace, představuje dobrou repliku povrchu již zmíněných dvou planet a také vynikající místo pro studium vzájemného působení vulkanických procesů a vody. 

Několik faktů:

  • Lanzarote v současnosti nevykazuje v podstatě žádnou seismickou aktivitu a stovky větších i menších sopek ostrova již téměř 300 let dřímají.
  • První seismická monitorovací stanice Kanárských ostrovů byla uvedena do provozu v roce 1964 na Tenerife. V roce 1975 přibyly dvě další na El Hierro a La Palma. V roce 1990 se jejich počet zvýšil na 5 a v roce 2003 na 10. Teprve toto byl dostatečný počet na to, aby bylo možné věrohodně monitorovat intenzitu a lokaci zemětřesení v uvedeném regionu.
  • Největší zemětřesení v období, které je již alespoň částečně přístrojově zaznamenáváno, se událo v roce 1989, jeho epicentrum bylo v moři mezi ostrovy Tenerife a Gran Canaria a mělo sílu 5,2 stupně Richterovy stupnice.    
  • Gran Canaria a Fuerteventura mají v součanosti velmi nízkou seismickou aktivitu a případná zemětřesení se odehrávají pod mořským dnem.
  • La Gomera je jediný ostrov, který ani dnes, ani v minulosti nevykazoval prakticky žádnou seismickou aktivitu.
  • La Palma byla – kromě několika menších zemětřesení v první polovině 20. století – seismicky klidná až do října 2017. Poté až do února 2018 přístroje zaznamenaly celkem 85 zemětřesení v západní části ostrova, naštěstí o poměrně malé síle.
  • El Hierro byl po dlouhé období seismicky poměrně klidným ostrovem. To se změnilo v červenci 2011, kdy došlo k dramatickému zvýšení četnosti zemětřesení, která vyvrcholila mohutnou podmořskou erupcí 8. října 2011 poblíž jižní části ostrova. Trvalo 3 roky, než seismická aktivita ostrova opět ustala.
Pěší výlety na kole
By in

Pěší výlety na kole

Dlouho jsme moc nevěřili občasným zprávám v místním tisku a na internetu o tom, že se na ostrově ztratili dva nebo tři turisté někde v terénu a všechny složky zdejšího záchranného systému je pak hledaly celé hodiny. Nechápali jsme, jak by se na ostrově dlouhém 60 a širokém maximálně 20 km – navíc v podstatě bez vegetace – mohlo vůbec něco takového stát a měli jsme lehké podezření, že si to novináři zčásti vymýšlejí, aby zvýšili atraktivnost ostrova pro dobrodružné povahy a lovce adrenalinu.

Ale jak postupně prozkoumáváme i ta nejodlehlejší zákoutí ostrova, už se tomu nesmějeme. Začínáme chápat nejen, že jsou takové věci možné, ale že často zabloudit nedá ani moc námahy. Sice tady nejsou žádné lesy ani vysoké porosty, ale zato spousta kamenitých políček s opunciemi, aulagou, slanobýlem či tabaibami ohraničených obrovským množstvím donekonečna se táhnoucích zídek, mezi nimiž vedou pěšinky, které najednou skončí a jiné, které vedou „do ztracena“ a v okamžiku, kdy si to uvědomíte, už nedokážete s jistotou určit kudy jste přišli. Zní to bláznivě, ale je to tak. Nemluvě o cestách, které končí na útesech anebo v rozsáhlých lávových polích. A nemluvě o tom, že slunce tady je stále vysoko nad obzorem a pak je najednou tma. A nemluvě o situaci, že vítr z moře přivane nízké mraky a viditelnost během několika vteřin klesne téměř na nulu. A zdejší vítr sám o sobě taky stojí za zmínku. Jednak někdy (často) dosahuje velké rychlosti a síly a za druhé přichází v poryvech. Po hodinové túře se vám z něho může pěkně točit hlava a začnete ztrácet orientaci.

A lávová pole jsou kapitolou sama pro sebe. Jsou prakticky neprostupná. Byť někdy tušíte či dokonce dobře víte, že od schůdné cesty vás dělí pouhých pár stovek metrů napříč nimi, z vlastní zkušenosti už víme, že snažit se je přetraverzovat je ten nejblbější nápad, který můžete dostat. Daleko snazší je objet je jinou cestou, byť by byla o mnoho kilometrů delší. 

Do dneška jsme na ostrově podnikli už spoustu výletů po cestách, které se postupně zhoršily tak, že jsme museli sesednout z kol a v domnění, že je tady všude blízko a že se třeba cesta zase zlepší, jsme pokračovali dál. Někdy náš předpoklad vyšel, ale často taky ne. V takových případech jsme někdy ušli s koly v celkovém součtu víc kilometrů než kolik jsme ujeli. Takže už jste asi pochopili název tohoto příspěvku.😊

Voda nad zlato
By in

Voda nad zlato

Lanzarote je nejvyprahlejší z Kanárských ostrovů a od pradávna trpí nedostatkem vody. Na jeho území neexistují žádné řeky, jezera ani jiné přírodní vodní plochy. 

I dnes, kdy otočíte kohoutkem a máte k dispozici osvěžující a navíc pitnou vodu, se stačí pouze rozhlédnout kolem sebe, abyste si okamžitě uvědomili, jaká vzácnost je tady voda. Její nedostatek je patrný na každém kroku a život lidí v minulosti, kdy mohli počítat jen s vodou, která spadla z oblohy, musel být strašně – pro dnešního člověka až neuvěřitelně – těžký a strastiplný. Ať jsme pátrali jak jsme chtěli, nezjistili jsme nic jiného, než že veškerou vodu odnepaměti zajišťovaly pouze dešťě a částečně také kondenzovaná vzdušná vlhkost, čili rosa. To jsme, samozřejmě, slyšeli od místních hned zpočátku, ale zdálo se nám to tak nepravděpodobné a neuspokojující, že jsme stále čekali na nějaké senzační odhalení v podobě artéských studní, či něčeho podobného. Ale dnes už víme, že dávní obyvatelé Lanzarote byli SKUTEČNĚ plně odkázaní jen a jen na dešťovou vodu a rosu. Což je pro nás opravdu fascinující zjištění i přesto, že zdejší dešťě vypadají asi tak, jako když na vás někdo lije jeden kýbl vody za druhým (ale přicházejí jen 2 – 4 x ročně) a rosa je ráno velmi masívní. Vesničané odedávna budovali jímky (tzv. aljibes), do kterých sváděli vodu ze střech a svahů. Aby se vzácná voda nevsakovala do země, ale stekla tam, kam má, pomazávali části svahů původně jílem a v pozdějších dobách maltou či cementem. Největší takto upravená plocha na zachytávání vody je asi 1 km od Maguezu na svahu sopky Corona – viz světlá čárka na úpatí sopky na úvodním obrázku –  měří zhruba 700 x 300 metrů a voda se zachytávala (a zachytává dodnes) do velké podzemní jímky – viz obrázek vpravo.

Jako obří jímky na vodu sloužila i dna některých sopek obsahující nepropustnou horninu, a dochovalo se také pár kopaných studní. Nicméně, dřívějším obyvatelům ostrova nazývaným Guanche patří náš obrovský obdiv, že v takových podmínkách vůbec dokázali přežít. A vůbec nás nepřekvapuje, že mnozí z nich se odhodlali k riskantní cestě přes Atlantický oceán. Jedním z měst, které založili lidé původem z Lanzarote, je např. San Antonio v Texasu.

V roce 1913 byly z popudu krále Alfonsa XIII. v Arrecife vybudovány na tehdejší dobu obrovské nádrže pro zachycování vody z řídkých, ale vydatných dešťů.

A pak, v roce 1965, byla dokončena výstavba první odsolovací továrny u Arrecife na principu reverzní osmózy. V současnosti jsou v provozu celkem 3 kapacity, schopné vyrobit téměř 100 000 m3 pitné vody denně. Vzhledem k narůstající poptávce (před koronavirovou krizí) a neexistenci jakýchkoli alternativních zdrojů vody je momentálně ve stádiu příprav projekt výstavby čtvrté továrny. Zdálo by se, že po objevení procesu odsolení mořské vody, je to víceméně selanka, ovšem přesněji řečeno, je to spíš solanka. A to je také největší problém odsolovacích zařízení, protože na 1 l odsolené vody vyprodukují zhruba 1, 5 l solanky, tj. solného roztoku, který bývá v případě odpadu z odsolovacích zařízení tak koncentrovaný, že se zpátky s mořskou vodou nesmísí, ale klesá jako „jitrnice“ na dno, kde vyhubí vše živé a navíc zbaví okolní moře kyslíku.

Odsolená voda tekoucí na Lanzarote z kohoutků je pitná, ovšem obsahuje relativně velké množství chlóru – který někdy cítíte – a naopak neobsahuje minerály důležité pro lidské tělo, takže se nedoporučuje konzumovat ji dlouhodobě bez doplňování minerálů z jiných zdrojů. Nedoporučuje se s ní ani zalévat, pokud ji nenecháte dostatečně dlouho odstát, aby chlór vyprchal.

Kde najít rozkvetlou třešeň?
By in

Kde najít rozkvetlou třešeň?

Na Lanzarote nikde. Její plody jsme zatím neviděli ani v supermarketu. Pro prvomájový polibek se tedy nabízí jako nejschůdnější varianta nejbližší palma. Pokud byste toužili po lehce extravagantnějším zážitku, můžete si udělat třeba výlet do 

  • Kaktusové zahrady (Jardín de Cactus) v Guatize. Autorem byl – kdo jiný než César Manrique – a v prostředí jakéhosi přírodního amfiteátru si tady můžete prohlédnout 1400 exemplářů 1000 druhů kaktusů z celého světa. Vzhledem k obrovské rozmanitosti tvarů, barev i velikostí není problém najít takový, u kterého či pod kterým byste se chtěli políbit. Dominantu zahrady tvoří větrný mlýn, ve kterém je útulná kavárna.

V okolí Guatizy můžete navštívit ještě další zajímavosti, např.:

  • šedočerné útvary ze sopečné horniny zvané Rofera Antigua a připomínající zříceniny hradů či fantaskní příbytky troglodytů při silnici do Tesequite, které někoho nadchnou a jiného vůbec ne;
  • povrchový lom Mystic Hole kousek od benzínové stanice před Guatizou;
  • několik přírodních bazénků (piscinas naturales) s mořskou vodou v lávových skalkách lemujících pobřeží mezi osadami Los Cocoteros a Charco del Palo.

No, a co se týče mne, jako ideální strom pro prvomájový polibek u mne ve zdejších podmínkách jednoznačně vítězí překrásný strom zvaný jacaranda pocházející ze Střední a Jižní Ameriky.

El Golfo: tady vládne oceán
By in

El Golfo: tady vládne oceán

Pozorným čtenářům určitě neunikne skutečnost, že jsem článek připravila už začátkem března. Pak jej převálcovaly daleko aktuálnější události, ale – uznejte sami – nedá se pořád a donekonečna psát jen o nejrůznějších restrikcích, počtu nakažených, případně mrtvých… 

  • El Golfo je malá vesnička na západním pobřeží ostrova, která má to štěstí (či smůlu), že v její bezprostřední blízkosti je několik zajímavostí, které si skoro žádný turista nechce nechat ujít před vyhlášením výjimečného stavu nechtěl nechat ujít a stejně tak tomu určitě bude i po jeho skončení. Tato původně rybářská osada dnes žije do 16. března 2020 žila prakticky výhradně z poskytování turistických služeb. Hlavní – a současně jedinou – ulici lemují z jedné strany restaurace, bary a penziony a z druhé bouřlivé moře, poskytující hostům pohledy, které se neomrzí ani v případě, že servírovaná ryba třeba za moc nestojí nestála.  
  • Zelená laguna uprostřed černé pláže lemovaná nezvykle zvrásněnou skalní stěnou je při návštěvě El Golfo téměř povinnou zastávkou, stejně tak jako
  • Los Hervidores, dvě skalní jeskyně spojené tunelem, v nichž se tříští vlny. Zejména při bouřlivějším moři a za přílivu se jedná o velmi působivou podívanou.
  • Salinas de Janubio je rodinná manufaktura, která již víc než 100 let vyrábí tradičním způsobem pomocí vysoušení mořské vody sůl. V roce 2019 obdržel  její produkt Flor de Sal de Janubio Velkou zlatou medaili od Samosprávy Kanárských ostrovů (Gobierno de Canarias).
  • Pokud přijíždíte ze severu, nemůžete minout dva pěkně upravené kruhové objezdy – jeden se skulpturou velbloudí rodiny a další s mlýnem. 

A že časem někteří z vás přijedou – ať už ze severu či z jiné světové strany –  je jasné!!!

Vyhlídka na řeku
By in

Vyhlídka na řeku

„Co je to za nesmysl?“ řeknete si, „na Lanzarote přece žádné řeky nejsou!“ Jmenuje se Mirador del Río, najdete ji  na útesu na severním okraji ostrova a o žádnou řeku se, samozřejmě, nejedná. Většinu dnů v roce z vyhlídky spatříte dechberoucí pohled na mořskou úžinu mezi ostrovy Lanzarote a Graciosa a skalní stěny příkře padající do moře. Nejkrásnějším momentem celé vyhlídky je asi samotná Graciosa (jak už název říká Půvabná), která vystupuje z moře jako obří lachtan, hrající všemi barvami. Ve svahu jednoho z kopců vytvořila příroda jakési „pruhované srdce“. Neuvěřitelné!

Kochat se můžete buď za peníze z oficiálně zbudované vyhlídky, jejíž podobu navrhl César Manrique, anebo zadarmo přímo ze silnice na severním výběžku. Dle našeho názoru je výhled ze silnice o něco působivější a díky volné obloze nad hlavou a čerstvému větru ve vás zcela jistě zanechá daleko intenzívnější dojem. Poměrně blízko je vesnička Guinate s další krásnou vyhlídkou, kde na rozdíl od první jmenované budete dost možná sami, a Ye, kde funguje pěkná turistická (a tudíž na místní poměry hodně drahá) restaurace. 

A abych nezapomněla: pár dnů v roce neuvidíte z vyhlídky kvůli nízké oblačnosti zhola nic. Pevně doufám, že zrovna vy tu smůlu mít nebudete, protože jde opravdu o parádní zážitek.