Na Tenerife taky hoří...
By in

Na Tenerife taky hoří...

České Švýcarsko v posledních dnech sužuje oheň, který se přes veškerou snahu stovek hasičů stále nedaří dostat pod kontrolu. Španělsko – Kanárské ostrovy nevyjímaje – se s obřími letními požáry potýká rok co rok.
Co se týče Kanárských ostrovů, v srpnu 2019 zachvátil obrovský požár v severozápadní části Gran Canaria oblast o rozloze 10 000 hektarů. V souvislosti s erupcí sopky na ostrově La Palma a následnému mnohatýdennímu výronu lávy vzniklo taky mnoho menších lokálních požárů.
V letošním roce je zatím největším lesním požárem ten, který se rozhořel minulý čtvrtek v severní části Tenerife. Plameny dosud zničily přes 2 700 hektarů lesa, vynutily si evakuaci 600 lidí a blíží se mimo jiné k národnímu parku Teide (svahy nejvyšší hory Španělska) a také k vesnici Icod de los Vinos, kde roste údajně vůbec nejstarší stromová dracéna na světě. Při mé první návštěvě Tenerife před mnoha lety průvodce tvrdil, že je stará více než 3000 let, seriózní výzkumy však její stáří odhadují „pouze“ na něco přes 700 let (i tak úctyhodný věk!). Na Kanárských ostrovech se s požáry v krajině bojuje zpravidla velice těžko kvůli vysokým teplotám, často nepřístupnému terénu a většinou silnému větru, což je ovšem letos i případ Českého Švýcarska.

Gran Canarii jsme navštívili o vánocích 2019, tedy 4 měsíce po devastujícím požáru a v oblastech, kde řádil, už ze zuhelnatělé země rašila tráva a nové výhonky a některé ohořelé kmeny obrůstaly novými větvičkami. Takže jsme na vlastní oči viděli, že příroda si poradí…  

Nemusíte jezdit do Utahu
By in

Nemusíte jezdit do Utahu

protože jeden ze „slot canyons“, jak se nazývají úzké kaňony vyhloubené prudkým proudem vody, které můžete vidět leckde na území USA, máme taky u nás na Lanzarote. Je malý (jako ostatně celý náš ostrov), ale moc pěkný. Místo se jmenuje Las Grietas a najdete ho při silnici z Tíasu do San Bartolomé. Slot kaňony vypadají nejefektněji kolem poledne, protože v tu dobu  paprsky slunce dopadající kolmo dolů dají nejlépe vyniknout nádherně vykrouženým zářezům vytesaným vodou do stěn. A chcete-li si užít kaňonu v relativní samotě, příliš s jeho prohlídkou neotálejte, protože lokalita se těší čím dál větší pozornosti turistů.



Profesionálům, těm je hej...
By in

Profesionálům, těm je hej...

Dnes bude řeč o zdejších zahrádkářích a jednom velice speciálním ustanovení. Před třemi roky, když jsme se poprvé začali zajímat o likvidaci plevele a ostnatých keřů aulagy na našem pozemku, několik sousedů nám poradilo, že nejlepší výsledky přináší postřik totálním herbicidem a taky, že takový postřik si musíme objednat u profesionála, který disponuje průkazkou získanou po absolvování rozsáhlého školení. Průkazka umožňuje zakoupit typ a koncentraci zahradní chemie, kterou nám – amatérům – neprodají. Připadalo nám to sice jako trochu nepohodlné, ale celkem logické pravidlo, vzhledem k tomu, že celý ostrov byl před lety vyhlášen biosférickou rezervací.

Letos se úkol vymýtit plevel stal urgentní a já se vypravila do místní zahradnické prodejny. K mému překvapení mi tam prodavač bez mrknutí oka prodal 1/2 litrovou láhev totálního herbicidu, aniž chtěl vidět jakýkoli průkaz, že jsem způsobilá s tímto jedem zacházet. Na můj dotaz „Jak to?“ odvětil, že se jedná o herbicid pro „amatéry“. Což ve mně okamžitě vyvolalo pochybnosti o jeho účinnosti a podrobila jsem prodavače křížovému výslechu. Netrvalo dlouho a prodavač, nezvyklý na tak intenzívní vyptávání, kapituloval, odemkl skládek agrochemie pro „profesionály“, pustil mě dovnitř a nechal mě porovnat etikety přípravků pro „laiky“ a „profesionály“. A víte, jaký byl výsledek mého šetření, přátelé? Agrochemie pro obě skupiny zahrádkářů má ZCELA totožné složení i koncentraci jak u půllitrových, tak i litrových balení! Jediný rozdíl je v tom, že „amatér“ si smí zakoupit pouze půllitrovou láhev. Těch si ovšem může zakoupit neomezený počet… 😉

Skandální zpráva o počasí
By in

Skandální zpráva o počasí

Po necelých třech letech pobytu na Lanzarote jsme si postupně opravili původní představy o zdejším počasí, se kterými jsme sem přijeli. Těžko říct, zda se počasí mění v důsledku globálních klimatických změn či „chemtrails“, jak je přesvědčeno mnoho místních. Jedno je jisté, zdejší počasí v posledních dvou letech není co bývalo a domácí houfně hořekují, že za padesát let „něco takového“ nezažili.

1) Není pravda, že prší jen 2 – 4x ročně, ale mnohem víckrát. Navíc to většinou není déšť, jaký známe z Česka, ale průtrž mračen podobající se potopě, která přiměla Noea postavit archu. 

2) Není tady ani pořád chladno po celé zimní období ani stále horko po celé letní období. Uprostřed zimy můžete klidně zažít celé týdny horkých letních dní, a naproti tomu v létě zase týdny chladna, zatažené oblohy a neustálého vichru, kdy se truť teploměru nevyšplhá nad 20-22°C. 

3) Calima (jev vznikající jako důsledek horkého větru z jihovýchodu, který přináší jemný písek ze Sahary, kdy se viditelnost sníží na minimum a špatně se dýchá) už nepřichází vždy jen 2 x ročně v únoru a srpnu, ale může přijít úplně jindy i častěji.  

4) Vůbec neplatí, že vítr vane vždy jen ze severu, byť je to směr převažující. 

Jediné, co tedy lze říct o zdejším počasí zcela spolehlivě je to, že v kterýkoli den roku může být prakticky jakkoli: sucho, déšť, větrno, bezvětří, horko anebo zima… 😉

Poněkud drsný ráj
By in

Poněkud drsný ráj

… je náš ostrov. Na první pohled líbezný kout světa zalitý sluncem a omývaný oceánem, nežijí tu dravé šelmy, ani jedovatí hadi či hmyz, neřádí tu infekční ani tropické choroby, neoperují mezinárodní mafie, či pouliční loupežné a vyděračské gangy. 

S nadsázkou řečeno: jediné, co budí v člověku obavy, jsou zdejší rostliny. Valná většina z nich nejsou žádné líbezné kytičky, ale nebezpeční útočníci. Některé z nich připomínají po zuby ozbrojené rytíře. Při bližším pohledu z nich jde strach. A současně si člověk uvědomí, jak drsné a agresívní je ve skutečnosti zdejší životní prostředí. Že je to bojiště, na kterém mezi sebou svádějí líté souboje o vodu a životní prostor kaktusy, sukulenty, žravý hmyz a mikroorganismy. 

Ostny některých kaktusů jsou opravdu úctyhodné, takže např. jejich zasazení je relativně komplikovaná – a často bolestivá – záležitost vyžadující značnou vynalézavost.

Zdálo by se, že zdejší kaktusy a sukulenty jsou věčné a nic je nemůže zničit, paradoxně je však nejvíc ohrožují právě ti nejmenší – plísně a hmyz, proti kterým jsou bezbranné.

Město racků, které nevzniklo
By in

Město racků, které nevzniklo

To, že architektura Lanzarote je neodmyslitelně spjata se jménem Césara Manrique, je všeobecně známo. Už méně se však ví, že s ostrovem se pojí také jméno architekta Fernanda Higuerase, byť se zde s výjimkou jediného projektu hotelu Meliá Las Salinas v Costa Teguise žádná z jeho dalších vizí neuskutečnila. V patiu hotelu je subtropická zahrada, která má připomínat sopečnou kavernu.
Tento dnes možná neprávem opomíjený architekt byl v 70. letech minulého století jedním z nejznámějších představitelů brutalistního stylu, a současně také jedním z nejkontroverznějších. Drsná a neobyčejná krajina našeho ostrova – zejména sopečné
průduchy a tunely – ho inspirovala k navrhování extravagantních struktur, které byly současně geniální i prakticky nerealizovatelné. Například Město racků (Ciudad de las Gaviotas), mělo vzniknout v nitru chráněných útesů Famary – viz úvodní obrázek – kdy ze skal měly vyčnívat jen jakési „balkony“ podobající se hnízdům racků. Dalšími projekty, které zůstaly jen na papíře, byly podzemní hotely „rascainfiernos“*) v oblasti La Gería či Playa Blanca (Maketu hotelu v Playa Blanca si lze prohlédnout v muzeu moderního umění MOMA v New Yorku). Ačkoli prý všechny projekty respektovaly v maximální možné míře  principy ochrany krajiny, mnoho lidí (také k nim patřím) je rádo, že se nezrealizovaly.

Higueras a Manrique k sobě zpočátku necítili žádné zvláštní sympatie, postupně je však sblížil obdiv ke zdejší krajině a podobné názory na nutnost její ochrany, což posléze vyústilo ve více než 30ti letou spolupráci.

Celoživotní fascinací Fernanda Higuerase byla primitivní podzemní obydlí. Jejich princip uplatnil i ve svém domě v Madridu, kde vyhloubil „rascainfierno“ dvě patra pod zemí a kde jako jediný zdroj denního světla sloužily  světlíky. Dnes v tomto domě sídlí muzeum  Fundación Fernando Higueras.

*) doslova „peklodrap“ (čili směr do podzemí), opak „mrakodrapu“.

Nudistické pláže
By in

Nudistické pláže

Pokud se rádi koupete a sluníte nazí, nejspíš vás bude zajímat, kde u nás na ostrově najdete nudistické pláže. Jsou vesměs na jihu v národním parku Los Ajaches a na východním pobřeží ostrova v okolí Mala, Arrieta a Punta Mujeres u lagun chráněných před divokým oceánem buď přírodními bariérami z lávových skal, či uměle vytvořenými zídkami z téhož materiálu. Má to tu výhodu, že v době odlivu se můžete poměrně v klidu koupat, aniž by vámi smýkaly vlny, které jsou tu skutečně mohutné a často dosahují výšky 3 – 4 metrů. Vlny se začnou přes hráz valit až v době přílivu, takže si přijdou na své i milovníci aquaparků a navíc se voda v laguně každých 12 hodin vymění.

Máme také jednu nefalšovanou nudistickou vesničku Charco del Palo, kde můžete chodit v rouše Evině i po ulicích a do bister. Je ze všech stran obklopená lávovými skalkami a zlatavě žlutým pískem a nabízí koupání v jedné z nejhezčích  umělých lagun. 

Nejkrásnější pláže
By in

Nejkrásnější pláže

  • Městečko Playa Blanca, ležící na jižním cípu ostrova a hledící na Fuerteventuru, je tak trochu obětí boomu, který zařízla krize před 12 lety. Kromě mnoha fungujících apartmánových komplexů je tu i mnoho „ghost resorts“ v různém stupni nedostavěnosti, resp. chátrání. V rámci objektivity je však nutno poznamenat, že podobným pohledům se nevyhnete ani např. v Costa Teguise. Městská pláž je malá a v bezprostředním okolí letoviska jsou jen sopečné útesy, na kterých se moc koupat nedá. Východním směrem leží údajně nejkrásnější pláž Papagayo, která je však poměrně malá a vzhledem ke své pověsti navštěvovaná víc než ostatní v této části ostrova (které jsou však minimálně stejně krásné a navíc větší). Jelikož celá oblast je součástí přírodního parku Los Ajaches, vede sem (možná záměrně) jen velmi mizerná polní cesta a donedávna se v budce u cesty vybíralo vstupné ve výši 3 Euro/auto. Případnou romantiku zde tudíž zažijete nejspíš když zrovna prší (zhruba 3 – 4 dny v roce). 

    Playa Blanca má ovšem pro své návštěvníky ještě jedno velké eso v rukávu: bývalé Museo Atlántico, o kterém jsem se zmínila blíže v příspěvku „20 stop pod mořem“  (4.3. 2021), čili expozici soch v hloubce 6 –  10 m, ke kterým se můžete (dnes už nikým neomezováni) potápět.   

  • La Santa je luxusní rezort na západě ostrova vybudovaný zejména pro špičkové  sportovce a zaměřený na jejich všestrannou přípravu na závody, relaxaci, masáže apod. Z českých sportovců si tento areál oblíbila např. Barbora Špotáková, anebo Roman Šebrle. Původně jsme uvažovali, že by tam mohl podstoupit nějakou rehabilitační kúru i Vr. se svým stále bolavým ramenem, kolenem apod. když jsme však viděli ceník, usoudili jsme, že jiné rehabilitační centrum to zvládne taky.  
  • Famara je překrásná zlatavá pláž rozkládající se v dlouhém zálivu na severozápadním pobřeží ostrova, valí se na ni jedna velká vlna za druhou, a je lemována hradbou nejvyšších útesů na ostrově.  Středisko Famara a Caleta de Famara je určeno zejména milovníkům surfingu a kitesurfingu. Všichni ostatní by nejspíš měli problém snášet déle než jeden den prakticky nikdy neustávající burácení oceánu a vichr vanoucí z moře a zvedající mračna jemného písku, který vám bičuje tváře a zasypává oči, nos i ústa. V pravoúhle se křižujících ulicích tu stojí řady zdánlivě luxusních půlkruhových vil. Ty nejblíž k oceánu jsou při bližším pohledu buď už z poloviny pohřbené v písku či polorozpadlé, protože neobydlené, případně obojí.
  • Směrem k nejseverněji položenému městečku Órzola je přímo při silnici uprostřed lávových skalek ještě několik  miniaturních pláží a současně lagun s bílým pískem. Jsou mimořádně romantické, fotogenické a zatím ne moc navštěvované (pomineme-li občasné vylodění imigrantů).  
  • Na úplném severním konci ostrova za Órzolou dojedete po polní cestě na oblázkovou pláž La Cantería, kde budete moct pozorovat velké vlny téměř sami. 
  • A nakonec můj tajný tip: pokud byste chtěli mít jistotu, že budete na nádherné velké pláži ZARUČENĚ sami, pak doporučuju Playa del Risco na západní straně severního pobřeží pod vyhlídkou Mirador del Río. Že je zcela nepřístupná? Kdo ví…
Pokud se chcete jen koupat...
By in

Pokud se chcete jen koupat...

… já vím, že to pro mnoho z vás stále není úplně aktuální, ale pokud časem vyrazíte na Lanzarote a pokud se opravdu budete chtít pouze koupat, pak nejspíš skončíte v jednom z níže uvedených rezortů. A tady vás chci, přátelé, upozornit, abyste brali následující „hodnocení“ jako absolutně neobjektivní soukromý názor VráJi.

  • Costa Tequise ležící severně od hlavního města Arrecife je dle našeho názoru nejpěknější rezort, jak co se týče rozmanitosti typů ubytování, tak jejich estetického vzhledu. Restaurace, obchody a zábavní podniky organicky zapadají do konceptu tohoto prázdninového městečka, takže celek působí poměrně harmonicky. Je tu několik menších pláží se zlatavým pískem obklopeným černými vulkanickými skalkami, které tvoří také dno zálivů. V důsledku toho je umělecký dojem za odlivu spíš podprůměrný.

  • Playa Honda se rozkládá hned za jižním koncem promenády v Arrecife a táhne se až k přistávací dráze jediného zdejšího letiště. Letovisko se skládá z obrovského množství vilek (většinou řadových, jen „ocean-front“ jsou solitery) postavených před 15 – 20 lety a vlastněných většinou cizinci, zejména Němci a Angličany. Spousta z nich je k pronájmu. V několika zátokách je několik pláží s tmavě béžovým pískem. Ta poslední je krásně dlouhá a rozlehlá a její velká část je vyhrazena psům (na většinu ostatních zdejších pláží mají psi naopak vstup zakázán a všichni to dodržují). Dalo by se říct, že skoro ideál… nebýt bezprostřední blízkosti přistávací dráhy, která až donedávna byla velmi vytížená. Dnes je sice na pláži povětšinou krásný klid, ale doba, kdy nebe opět ovládnou letadla, není zřejmě daleko. Zajít se sem občas podívat na stroje přistávající z moře těsně nad vaší hlavou, je opravdu super zážitek.
  • Puerto del Carmen má pravděpodobně své nejlepší časy za sebou. Některé části jsou celkem hezké, ale obecně se jedná o velmi hustou zástavbu složenou většinou z apartmánových komplexů, z nichž mnohé už by naléhavě potřebovaly zrenovovat, dalších úplně vybydlených – včetně opuštěného a chátrajícího nákupního centra – nespočet  hospůdek a bister zaměřených hlavně na anglickou nižší střední třídu – a tudíž často diskutabilní kvality a dost hlučných. Kromě toho je zde několik kilometrů dlouhá pobřežní promenáda lemovaná značkovými obchody, kde se bez problému zbavíte jakéhokoli množství nadbytečných Eur a na západním konci rezortu jedna z nejvyhlášenějších zdejších restaurací El Toro specializující se na pečená masa a bifteky. Poblíž rezortu je zábavní centrum Texas Rancho Park, které vám spousta místních obyvatel vřele doporučí k návštěvě, ale kde jsme my s Vr. nebyli, neboť podobné atrakce nemilujeme. Jen z doslechu tedy víme, že tam jsou (anebo spíš bývali?) mimo jiné také cvičení papoušci a lachtani.

    Všechna výše uvedená letoviska byla v době našeho příjezdu propojena pobřežní cyklostezkou, která ale v součanosti už nefunguje. V některých úsecích byla jízda na kole zakázána, což je velká škoda, protože v rámci půldenního výletu jste mohli poznat velký kus pobřeží nabízející úžasné výhledy i zastávky v bistrech a barech přímo u moře.

  • Puerto Calero je letovisko smetánky s přístavem pro luxusní jachty. V současné době tam pár cizinců staví nehorázně luxusní vily s veškerým myslitelným komfortem, včetně výtahů z přízemí do prvního patra atd., ale místu chybí atmosféra, je to jakési ghetto zbohatlíků. A někteří jeho obyvatelé jsou arogantní hulváti, co nadávají cyklistům, že je brzdí, takže svými Porsche nemohou dosáhnout maximálního zrychlení!

    A kde jsou nejkrásnější pláže ostrova vám, přátelé, prozradím příště 😊.

Je to zelené...
By in

Je to zelené...

… pokrývá to zem, ale tráva to není. Jsou to olivíny, polodrahokamy nazývané také chrysolity či peridoty (v případě, že jsou čiré). Ty nejkrásnější prý pocházejí z Egypta, kde jsou však v současné době jejich naleziště už vyčerpaná. Na Lanzarote zatím ne, přestože se zde většinou nevyskytují úplně čiré a bez drobných kazů. Zato je však často najdete přímo na povrchu, ať už pláží či svahů sopek. Některá místa jsou jimi doslova posetá. Na povrchu jsou kameny čedičově či antracitově černé, uvnitř zelené či zelenožluté. Většinou je to – vzhledem k absenci zeleně v přírodě – to nejzelenější, co široko daleko uvidíte. A spatříte je většinou jen tehdy, když je kámen rozlomený.

Suvenýr by to byl krásný, ovšem vysloveně nevhodný. Letištní radary jsou velmi citlivé, kontroly přísné a pracovníci nesmlouvaví. I za pokus o „vyvezení“ sáčku s plážovým pískem či vulkanického kamínku hrozí dnes vysoké pokuty, v případě polodrahokamu soudní řízení. Je to svým způsobem pochopitelné, protože v minulých letech turisté přes zákaz odváželi z Kanárských ostrovů každoročně doslova tuny geologického materiálu všeho druhu. Kdyby to takto pokračovalo, odvezli by nám za chvíli pod nohama celý ostrov.