Město racků, které nevzniklo
By in

Město racků, které nevzniklo

To, že architektura Lanzarote je neodmyslitelně spjata se jménem Césara Manrique, je všeobecně známo. Už méně se však ví, že s ostrovem se pojí také jméno architekta Fernanda Higuerase, byť se zde s výjimkou jediného projektu hotelu Meliá Las Salinas v Costa Teguise žádná z jeho dalších vizí neuskutečnila. V patiu hotelu je subtropická zahrada, která má připomínat sopečnou kavernu.
Tento dnes možná neprávem opomíjený architekt byl v 70. letech minulého století jedním z nejznámějších představitelů brutalistního stylu, a současně také jedním z nejkontroverznějších. Drsná a neobyčejná krajina našeho ostrova – zejména sopečné
průduchy a tunely – ho inspirovala k navrhování extravagantních struktur, které byly současně geniální i prakticky nerealizovatelné. Například Město racků (Ciudad de las Gaviotas), mělo vzniknout v nitru chráněných útesů Famary – viz úvodní obrázek – kdy ze skal měly vyčnívat jen jakési „balkony“ podobající se hnízdům racků. Dalšími projekty, které zůstaly jen na papíře, byly podzemní hotely „rascainfiernos“*) v oblasti La Gería či Playa Blanca (Maketu hotelu v Playa Blanca si lze prohlédnout v muzeu moderního umění MOMA v New Yorku). Ačkoli prý všechny projekty respektovaly v maximální možné míře  principy ochrany krajiny, mnoho lidí (také k nim patřím) je rádo, že se nezrealizovaly.

Higueras a Manrique k sobě zpočátku necítili žádné zvláštní sympatie, postupně je však sblížil obdiv ke zdejší krajině a podobné názory na nutnost její ochrany, což posléze vyústilo ve více než 30ti letou spolupráci.

Celoživotní fascinací Fernanda Higuerase byla primitivní podzemní obydlí. Jejich princip uplatnil i ve svém domě v Madridu, kde vyhloubil „rascainfierno“ dvě patra pod zemí a kde jako jediný zdroj denního světla sloužily  světlíky. Dnes v tomto domě sídlí muzeum  Fundación Fernando Higueras.

*) doslova „peklodrap“ (čili směr do podzemí), opak „mrakodrapu“.

Nudistické pláže
By in

Nudistické pláže

Pokud se rádi koupete a sluníte nazí, nejspíš vás bude zajímat, kde u nás na ostrově najdete nudistické pláže. Jsou vesměs na jihu v národním parku Los Ajaches a na východním pobřeží ostrova v okolí Mala, Arrieta a Punta Mujeres u lagun chráněných před divokým oceánem buď přírodními bariérami z lávových skal, či uměle vytvořenými zídkami z téhož materiálu. Má to tu výhodu, že v době odlivu se můžete poměrně v klidu koupat, aniž by vámi smýkaly vlny, které jsou tu skutečně mohutné a často dosahují výšky 3 – 4 metrů. Vlny se začnou přes hráz valit až v době přílivu, takže si přijdou na své i milovníci aquaparků a navíc se voda v laguně každých 12 hodin vymění.

Máme také jednu nefalšovanou nudistickou vesničku Charco del Palo, kde můžete chodit v rouše Evině i po ulicích a do bister. Je ze všech stran obklopená lávovými skalkami a zlatavě žlutým pískem a nabízí koupání v jedné z nejhezčích  umělých lagun. 

Nejkrásnější pláže
By in

Nejkrásnější pláže

  • Městečko Playa Blanca, ležící na jižním cípu ostrova a hledící na Fuerteventuru, je tak trochu obětí boomu, který zařízla krize před 12 lety. Kromě mnoha fungujících apartmánových komplexů je tu i mnoho „ghost resorts“ v různém stupni nedostavěnosti, resp. chátrání. V rámci objektivity je však nutno poznamenat, že podobným pohledům se nevyhnete ani např. v Costa Teguise. Městská pláž je malá a v bezprostředním okolí letoviska jsou jen sopečné útesy, na kterých se moc koupat nedá. Východním směrem leží údajně nejkrásnější pláž Papagayo, která je však poměrně malá a vzhledem ke své pověsti navštěvovaná víc než ostatní v této části ostrova (které jsou však minimálně stejně krásné a navíc větší). Jelikož celá oblast je součástí přírodního parku Los Ajaches, vede sem (možná záměrně) jen velmi mizerná polní cesta a donedávna se v budce u cesty vybíralo vstupné ve výši 3 Euro/auto. Případnou romantiku zde tudíž zažijete nejspíš když zrovna prší (zhruba 3 – 4 dny v roce). 

    Playa Blanca má ovšem pro své návštěvníky ještě jedno velké eso v rukávu: bývalé Museo Atlántico, o kterém jsem se zmínila blíže v příspěvku „20 stop pod mořem“  (4.3. 2021), čili expozici soch v hloubce 6 –  10 m, ke kterým se můžete (dnes už nikým neomezováni) potápět.   

  • La Santa je luxusní rezort na západě ostrova vybudovaný zejména pro špičkové  sportovce a zaměřený na jejich všestrannou přípravu na závody, relaxaci, masáže apod. Z českých sportovců si tento areál oblíbila např. Barbora Špotáková, anebo Roman Šebrle. Původně jsme uvažovali, že by tam mohl podstoupit nějakou rehabilitační kúru i Vr. se svým stále bolavým ramenem, kolenem apod. když jsme však viděli ceník, usoudili jsme, že jiné rehabilitační centrum to zvládne taky.  
  • Famara je překrásná zlatavá pláž rozkládající se v dlouhém zálivu na severozápadním pobřeží ostrova, valí se na ni jedna velká vlna za druhou, a je lemována hradbou nejvyšších útesů na ostrově.  Středisko Famara a Caleta de Famara je určeno zejména milovníkům surfingu a kitesurfingu. Všichni ostatní by nejspíš měli problém snášet déle než jeden den prakticky nikdy neustávající burácení oceánu a vichr vanoucí z moře a zvedající mračna jemného písku, který vám bičuje tváře a zasypává oči, nos i ústa. V pravoúhle se křižujících ulicích tu stojí řady zdánlivě luxusních půlkruhových vil. Ty nejblíž k oceánu jsou při bližším pohledu buď už z poloviny pohřbené v písku či polorozpadlé, protože neobydlené, případně obojí.
  • Směrem k nejseverněji položenému městečku Órzola je přímo při silnici uprostřed lávových skalek ještě několik  miniaturních pláží a současně lagun s bílým pískem. Jsou mimořádně romantické, fotogenické a zatím ne moc navštěvované (pomineme-li občasné vylodění imigrantů).  
  • Na úplném severním konci ostrova za Órzolou dojedete po polní cestě na oblázkovou pláž La Cantería, kde budete moct pozorovat velké vlny téměř sami. 
  • A nakonec můj tajný tip: pokud byste chtěli mít jistotu, že budete na nádherné velké pláži ZARUČENĚ sami, pak doporučuju Playa del Risco na západní straně severního pobřeží pod vyhlídkou Mirador del Río. Že je zcela nepřístupná? Kdo ví…
Pokud se chcete jen koupat...
By in

Pokud se chcete jen koupat...

… já vím, že to pro mnoho z vás stále není úplně aktuální, ale pokud časem vyrazíte na Lanzarote a pokud se opravdu budete chtít pouze koupat, pak nejspíš skončíte v jednom z níže uvedených rezortů. A tady vás chci, přátelé, upozornit, abyste brali následující „hodnocení“ jako absolutně neobjektivní soukromý názor VráJi.

  • Costa Tequise ležící severně od hlavního města Arrecife je dle našeho názoru nejpěknější rezort, jak co se týče rozmanitosti typů ubytování, tak jejich estetického vzhledu. Restaurace, obchody a zábavní podniky organicky zapadají do konceptu tohoto prázdninového městečka, takže celek působí poměrně harmonicky. Je tu několik menších pláží se zlatavým pískem obklopeným černými vulkanickými skalkami, které tvoří také dno zálivů. V důsledku toho je umělecký dojem za odlivu spíš podprůměrný.

  • Playa Honda se rozkládá hned za jižním koncem promenády v Arrecife a táhne se až k přistávací dráze jediného zdejšího letiště. Letovisko se skládá z obrovského množství vilek (většinou řadových, jen „ocean-front“ jsou solitery) postavených před 15 – 20 lety a vlastněných většinou cizinci, zejména Němci a Angličany. Spousta z nich je k pronájmu. V několika zátokách je několik pláží s tmavě béžovým pískem. Ta poslední je krásně dlouhá a rozlehlá a její velká část je vyhrazena psům (na většinu ostatních zdejších pláží mají psi naopak vstup zakázán a všichni to dodržují). Dalo by se říct, že skoro ideál… nebýt bezprostřední blízkosti přistávací dráhy, která až donedávna byla velmi vytížená. Dnes je sice na pláži povětšinou krásný klid, ale doba, kdy nebe opět ovládnou letadla, není zřejmě daleko. Zajít se sem občas podívat na stroje přistávající z moře těsně nad vaší hlavou, je opravdu super zážitek.
  • Puerto del Carmen má pravděpodobně své nejlepší časy za sebou. Některé části jsou celkem hezké, ale obecně se jedná o velmi hustou zástavbu složenou většinou z apartmánových komplexů, z nichž mnohé už by naléhavě potřebovaly zrenovovat, dalších úplně vybydlených – včetně opuštěného a chátrajícího nákupního centra – nespočet  hospůdek a bister zaměřených hlavně na anglickou nižší střední třídu – a tudíž často diskutabilní kvality a dost hlučných. Kromě toho je zde několik kilometrů dlouhá pobřežní promenáda lemovaná značkovými obchody, kde se bez problému zbavíte jakéhokoli množství nadbytečných Eur a na západním konci rezortu jedna z nejvyhlášenějších zdejších restaurací El Toro specializující se na pečená masa a bifteky. Poblíž rezortu je zábavní centrum Texas Rancho Park, které vám spousta místních obyvatel vřele doporučí k návštěvě, ale kde jsme my s Vr. nebyli, neboť podobné atrakce nemilujeme. Jen z doslechu tedy víme, že tam jsou (anebo spíš bývali?) mimo jiné také cvičení papoušci a lachtani.

    Všechna výše uvedená letoviska byla v době našeho příjezdu propojena pobřežní cyklostezkou, která ale v součanosti už nefunguje. V některých úsecích byla jízda na kole zakázána, což je velká škoda, protože v rámci půldenního výletu jste mohli poznat velký kus pobřeží nabízející úžasné výhledy i zastávky v bistrech a barech přímo u moře.

  • Puerto Calero je letovisko smetánky s přístavem pro luxusní jachty. V současné době tam pár cizinců staví nehorázně luxusní vily s veškerým myslitelným komfortem, včetně výtahů z přízemí do prvního patra atd., ale místu chybí atmosféra, je to jakési ghetto zbohatlíků. A někteří jeho obyvatelé jsou arogantní hulváti, co nadávají cyklistům, že je brzdí, takže svými Porsche nemohou dosáhnout maximálního zrychlení!

    A kde jsou nejkrásnější pláže ostrova vám, přátelé, prozradím příště 😊.

Je to zelené...
By in

Je to zelené...

… pokrývá to zem, ale tráva to není. Jsou to olivíny, polodrahokamy nazývané také chrysolity či peridoty (v případě, že jsou čiré). Ty nejkrásnější prý pocházejí z Egypta, kde jsou však v současné době jejich naleziště už vyčerpaná. Na Lanzarote zatím ne, přestože se zde většinou nevyskytují úplně čiré a bez drobných kazů. Zato je však často najdete přímo na povrchu, ať už pláží či svahů sopek. Některá místa jsou jimi doslova posetá. Na povrchu jsou kameny čedičově či antracitově černé, uvnitř zelené či zelenožluté. Většinou je to – vzhledem k absenci zeleně v přírodě – to nejzelenější, co široko daleko uvidíte. A spatříte je většinou jen tehdy, když je kámen rozlomený.

Suvenýr by to byl krásný, ovšem vysloveně nevhodný. Letištní radary jsou velmi citlivé, kontroly přísné a pracovníci nesmlouvaví. I za pokus o „vyvezení“ sáčku s plážovým pískem či vulkanického kamínku hrozí dnes vysoké pokuty, v případě polodrahokamu soudní řízení. Je to svým způsobem pochopitelné, protože v minulých letech turisté přes zákaz odváželi z Kanárských ostrovů každoročně doslova tuny geologického materiálu všeho druhu. Kdyby to takto pokračovalo, odvezli by nám za chvíli pod nohama celý ostrov.

20 stop pod mořem
By in

20 stop pod mořem

Atlantické muzeum (Museo Atlántico) u Playa de las Coloradas na nejjižnějším cípu Lanzarote, bylo v letech 2017 až 2019 jediným podmořským muzeem sochařského umění v Evropě. Jeho duchovním otcem i tvůrcem je Jason de Caires Taylor, Angličan žijící na Lanzarote, který již předtím realizoval obdobný projekt v mexickém Cancúnu.

Na dně zálivu je v hloubce 6 až 10 metrů na ploše zhruba 2 500 m2 rozmístěno přes 300 soch lidí při nejrůznějších činnostech. Počítalo se s tím, že časem budou sochy obrůstat řasami a korýši, takže podoba expozice se bude postupně měnit. Krátká doba existence muzea možná není příliš překvapivá, vezmeme-li v úvahu, že bylo přístupné pouze pro potápěče. Pro všechny ostatní, kteří by se na exponáty také rádi podívali – ale nepotápí se – byla návštěva neuskutečnitelná. A je otázkou, zda zkušeným potápěčům připadalo zajímavé potápět se do tak malé hloubky. Prohlídky se navíc konaly pod vedením průvodce, který se – mimo jiné – staral taky o bezpečnost návštěvníků. Po „uzavření“ muzea se expozice stala volně přístupnou pro všechny na vlastní riziko.

Přikládám několik fotek z veřejných zdrojů, abyste si mohli udělat představu, jakým uměleckým dojmem expozice působí.

 

Flóra na Lanzarote
By in

Flóra na Lanzarote

Soudě podle reakcí, mnozí z vás už jsou vyčerpaní pouhým čtením našich „veselých příhod“ ze stavby domu (a což teprve my! 😊), proto dnešní příspěvek je vysloveně relaxační.

Momentálně nám většina Lanzarote – zejména celá jeho severní část – zezelenala a rozkvetla, což zdaleka nenastává každý rok. Při pohledu na úvodní fotku by se skoro chtělo zavtipkovat, že i náš ostrov již ovládly lány řepky 😊. V sekci VIDEO se můžete podívat, jak krajina aktuálně vypadá z auta. 

Ovšem běžný obrázek místní vegetace je po většinu roku zcela jiný a seznam rostlin poměrně skromný. Jen pro pořádek, aby nebylo mýlky, příspěvek je ryze laického – nikoli odborného – charakteru.
Co se týče původních rostliných druhů, ty mořské počtem převyšují suchozemské. Divoce tady rostou zejména rostliny, které dokáží přežít v neúrodné, kamenité půdě s vysokým obsahem soli a bez vláhy (vražedná kombinace…), zejména aulaga, anebo barrilla (slanobýl). Druhá jmenovaná rostlina měla v minulosti několikeré využití a sloužila k obchodní výměně, takže o ní bude samostatný příspěvek. Ve „kvalitnějších“ půdách se vyskytuje tabaiba (endemická rostlina na Kanárských ostrovech chráněná, která dokáže zadržet enormní množství vody, takže ulomenou větev téměř neuzvednete). Podobné je to s listy opuncie, které se tady říká tunera. Náš pozemek byl původně zarostlý aulagou, opunciemi i tabaibami a nám – a zejména bagru – dalo dost práce ho od prvních dvou rostlin vyčistit. V současné době na něm rostou už jen tabaiby, které kromě toho, že jsou chráněné, jsou taky velice hezké, takže se budeme snažit je rozmnožit, i když zatím nevíme jak.
Sopečné vyvřeliny bývají porostlé různými druhy lišejníků a v údolích vytvořených proudy vody z prudkých lijáků (tzv. barrancos) roste palma kanárská. Největší populace těchto palem bývala v údolí Haría, kde jich údajně v minulosti rostlo přes 10 000. Ačkoli se Haría dodnes nazývá oázou tisíce palem, v důsledku lidské činnosti (a hmyzího škůdce, viz příspěvek Umírající palmy) se jejich počet neustále snižuje.

Jedním z nejcennějších území, co se týče místní flóry, jsou svahy sopky La Corona (tzv. Malpaís)
, útesy Famary a Barranco de Tenegüime. 
Dalšími hojně rozšířenými dekorativními rostlinami jsou v současnosti nejrůznější sukulenty, a kaktusy, často dorůstající do velikosti stromů, např. dracéna či pryšec obrovský. Zástupce „opravdových“ stromů tady reprezentuje araucaria, jacaranda a lesík boroviček v oblasti mezi El Bosquecillo a Valle Malpaso, které však těžko nazývat plnokrevnými kanárskými borovicemi.

Dále tady rostou ovocné stromy, zejména citrusy  a občas můžete vidět olivu a banánovník (nejspíš ale taky plnící jen dekorativní funkci). V severní části ostrova (u nás) prý klidně můžete zasadit v podstatě jakýkoli ovocný strom. Každý hovor však vždy skončí u „zasazení“, ke „sklizni“ zatím ještě nikdy žádný nedospěl… 😊

Není kámen jako kámen
By in

Není kámen jako kámen

Zatímco komunita technologických nadšenců se ráda blýskne nejnovějším iPhonem, dobře situované dámy kabelkou značky Louis Vuitton, ekologicky založené dámy kousky udržitelné módy, např. z kávového lógru, a mnoho chlapů žihadlem na čtyřech (případně dvou) kolech, u nás na Lanzarote jsou ukazatelem „prestiže“ a vkusu kamenné zídky. A nutno dodat, že není kámen jako kámen. Největšímu obdivu a oblibě se těší kámen skořicové barvy (tzv. piedra canela), který je však v současné době prakticky nesehnatelný, ač to na ostrově tisíců zídek, kde na první pohled není prakticky nic jiného než kamení, zní absurdně. Uvedený kámen je na Lanzarote v současné době již chráněný jako kulturní dědictví, takže se nesmí těžit a na povrchu se vyskytuje jen ve starých polorozbořených ruinách a zídkách, které je jednak zakázáno rozebírat, a za druhé – a to hlavně – i kdybyste se rozhodli zákaz ignorovat, většinou k nim nevede žádná cesta, kudy byste mohli kameny odvézt. Prakticky jedinou možností, jak tento druh kamene získat, je dovézt si jej z Fuerteventury, kde se ještě smí těžit, ovšem dovedete si asi představit, na kolik by vás taková zídka přišla…

Nám se zatím podařilo sehnat 3 náklaďáky druhého „nejcennějšího“ typu kamene, a to prostřednictvím našeho bagristy. Jeho vyjednávání s „majitelem kamene“ byla pokaždé zdlouhavá a my prožívali dny napětí a nejistoty, zda si dotyčný nakonec transakci nerozmyslí. Když nakonec „kamenný poklad“ úspěšně přistál na našem pozemku, pokaždé z něj vyčnívalo něco, abych tak řekla nepatřičného, co příliš nenasvědčovalo tomu, že kámen pochází z lomu, např. zbytek zetlelého trámu, zprohýbaná rezavá konvička, anebo v posledním případě staré dlouhé pánské spodky… 😊

Další, mimořádně důležitou vlastností kamene – kromě barvy – je, zda se osekáním docílí rovných ploch a rohových úhlů. Styl a design zídek je tu minimálně stejně důležitý jako styl a design domů. Tomu odpovídá i skutečnost, že za zídky často zaplatíte téměř tolik, jako za dům. V minulosti se většinou stavěly ničím nezpevněné tzv. „suché“ zídky a místní v jejich budování zejména ve svazích dosáhli takového mistrovství, že mnohé z nich se ani po mnoha desetiletích nebortí a  neodpadávají z nich kameny.

Někteří stavebníci věnují zídkám tolik úsilí, času a peněz, že je to z našeho pohledu zcela neúměrné. Příkladem je náš soused policajt Marío, jehož četné zídky kolem celého domu už více než rok budují 2 kameníci a ke dnešnímu dni spolykaly už 16 kamiónů kamene. Zatímco my téměř postavili dům, jeho zídky nabývají čím dál grandióznějších (na náš vkus až monstrózních) rozměrů a zatím se nezdá, že by se práce chýlily ke konci. Vzhledem k tomu, že mzda 1 kameníka činí 85 Eur/den, lehce si spočítáte, na kolik už souseda zídky přišly jen za práci. Ovšem, samozřejmě, prestiž policie je nutné na něčem demonstrovat… 😊

La Palma: pár poznámek na závěr
By in

La Palma: pár poznámek na závěr

Na spoustu dotazů, proč jsme si nevybrali pro život raději La Palmu, když je tady tolik zeleně a vláhy, po pravdě odpovídáme, že na náš vkus je tady obojího až příliš a místní zeleň je těžce vykoupená spoustou přeháněk, mrholení, nízké oblačnosti a mlhy, tedy všeho, co z duše nesnášíme.

Dalším důsledkem všudypřítomné vlhosti je, že tady bují nejen okrasné rostliny a lesy, ale také mechy, houby a plísně, a to až s neuvěřitelnou rychlostí. Jen pro představu: rohy koupelny naší vilky (ve slunné části La Palmy), které byly v době našeho příjezdu zářivě bílé (zárodky plísní jsou první věcí, kterou v každém ubytování kontrolujeme), za pouhých 9! dnů pokryly skvrny černé plísně jako důsledek sprchování 🤢.

Také už nám, milí přátelé houbaři, nemusíte posílat fotky košíků plných cenných úlovků s provokativními otázkami, co jsme nasbírali my. Odteď už víme, že zatímco v Česku se jezdí na houby do křivoklátských lesů či jižních Čech, na Kanárských ostrovech se vyráží na La Palmu 😊.

Pokud máte v úmyslu vypravit se někdy na La Palmu a užít si slunce, zvolte jednak léto či podzim a dále západní pobřeží, nejlépe Puerto Naos či Tazacorte, případně vesnice nad nimi, ale níže než El Paso. Větší část oblačnosti, kterou horský masív tohoto ostrova přitahuje, zůstává nad východní částí ostrova. Velkou roli tady hraje taky nadmořská výška – některé domy zůstávají doslova navždy uvězněny v mracích (mlze).

A ještě jeden tip na výlet do dvou míst, která jsme navštívili poslední den – Puerto Naos a La Bombilla – která jsou od sebe vzdálena po silnici necelý kilometr, ale sociálně, architekturou, atmosférou…  světelné roky. Puerto Naos je na zdejší poměry celkem mondénní letovisko s vynikajícími podmínkami pro paragliding. La Bombilla na nás naopak na první pohled zapůsobila dojmem někdejší oázy hippies či jiné alternativní komunity, ale jedná se prý jen o jednu z nejstarších a dodnes autenticky vypadajících rybářských osad. V každém případě tady uvidíte spoustu kuriózních miniaturních příbytků vybudovaných s velkou dávkou improvizace a originality.


Dnes se vracíme domů a jedno víme s naprostou jistotou: La Palma se naším zaslíbeným ostrovem nestane. Znovu jsme si ověřili, že bychom náš milovaný Lanzarote za žádný jiný ostrov neměnili. Což je velké štěstí, protože – představte si, přátelé, že bychom 3 měsíce před dokončením domu zjistili, že jsme ho postavili na špatném ostrově… 😊

La Palma: cestovatelský dekameron
By in

La Palma: cestovatelský dekameron

Bezkonkurenčně největším lákadlem ostrova La Palma je centrální Caldera de Taburiente s několika vyhlídkami a množstvím treků, pokud jste ale v životě trochu cestovali, podobná panoramata už jste určitě viděli i jinde. To, co z ní dělá skutečně unikátní zážitek, je skutečnost, že (alespoň v tuto roční dobu) nikdy nevíte, kdy prstenec krásných horských štítů vystoupí z mraků anebo se do nich zase schová, což může být v extrémním případě otázka několika vteřin. My měli štěstí na všech vyhlídkách kromě té nejvyšší Roque de los Muchachos ve výšce 2426 m, ze které lze za jasného počasí prý dohlédnout průrvou vedoucí jihovýchodním směrem až k oceánu. Tam jsme měli smůlu a nedohlédli na parkovišti ani na ukazatel kudy se jde k vyhlídce. O kousek níž je astrofyzikální observatoř se třemi obřími teleskopy poslední generace, z nichž jeden je v současné době vůbec největším teleskopem na světě využívajícím optiku s infračervenými paprsky.

Vyhlídka Mirador Los Brecitos (z Los Llanos) sama o sobě není nijak výjimečná, v tomto případě platí, že „cesta je cíl“, ale po cestě uvidíte pár pěkných domů zatraceně vysoko v kopcích, takže vás zákonitě začnou napadat otázky kolik úsilí asi stálo vybudovat je tam, kde stojí, proč tak vysoko a čím se ti lidé v minulosti asi živili. Když se pak z vyhlídky vydáte jedinou možnou cestičkou po úbočí hor a asi po 1,5 km dojdete na plošinu se třemi dnes už opuštěnými domky Casas de Tenerra, tyto otázky naberou na mimořádné intenzitě, protože plošina je jediné ploché místo vysoko v kaldeře obklopené samými srázy a vy nedokážete pochopit, jakým působem sem dokázali v minulosti dopravit vše potřebné počínaje stavebním materiálem a konče základními životními potřebami a hlavně – proč právě sem???

Když se řekne banánovníková plantáž, zní to poeticky a romanticky. Teprve na La Palmě však člověk vidí realitu, a to, že plantáže představující významný zdroj obživy zdejších lidí současně nemálo hyzdí krajinu 🤢.
Porís de Candelaria (z Tijarafe) rozhodně stojí za krkolomný sestup, resp. sjezd vozem, protože celou rybářskou vesnici schovanou pod skalním převisem hned tak neuvidíte. Vesnička je ohromně zachovalá, v době naší návštěvy právě dokončovali opravu dvou jediných poněkud chátrajících domků. Navíc to není žádný skanzen, v létě v ní prý regulérně bydlí rybáři.

La Fajana u městečka Barlovento v severovýchodním cípu ostrova stojí za návštěvu ani ne tak kvůli dvěma uměle vybudovaným bazénkům, do nichž přepadává mořská voda, jako spíš kvůli spektakulárnímu vlnobití v jejich okolí. Malý přírodní můstek vyhlodaný oceánem v sopečné skále a vystupující nad hladinu má taky svůj půvab. Maják v bezprostřední blízkosti je nepřístupný a cestou k němu si zcela zošklivíte fóliovníky banánů (pokud se tak nestalo už dřív).

Los Tilos ani Cubo de la Galga jsme nenavštívili, protože nemáme rádi vlhké zelené přítmí hustých porostů a navíc jsme si ho užili dosyta v Parque Cultural de La Zarza, kam jsme se vydali za petroglyfy. Nám (hlavně tedy mně 😊) se líbily, ale pokud nejste skalní fandové prehistorických artefaktů, nejspíš nemá cenu, abyste výhradně kvůli nim vážili cestu do severní části ostrova… tedy pokud nejste navíc vášniví houbaři, protože místní les je houbami – většinou bedlami – přímo posetý a některé návštěvníky jsme podezírali, že sem přijeli spíš kvůli nim 😊.
Playa Nogales
na západním pobřeží je dobrým tipem na kratší nenáročnou vycházku podél útesu k oceánu. Cesta vede kolem jeskyně Cueva del Infierno částečně pod převisem, kde jsou pěkně vidět různobarevné vrstvy jednotlivých hornin. Vchod do jeskyně signalizuje, že je v podzemí a bez svítilny víceméně nepřístupná.

Vulkány San Antonio a Teneguía (z Los Canarios) na samotném jihu ostrova připomínají krajinu „u nás“ a tudíž nás nadchly. Velice zajímavé je taky místní muzeum, kde můžete shlédnout krátký dokument s autentickými záběry erupce Teneguía v roce 1971, interaktivní mapu, pomocí níž se můžete „proletět“ nad sopkami, a simulátor zemětřesení. Krátký trek z kopce vulkanickou krajinou vás zavede k malebnému majáku a salinám, kde se dodnes těží sůl. 

Tazacorte
je maličké přímořské letovisko, které spolu s Los Llanos leží na západním pobřeží v unikátním místě jakéhosi „mlžného stínu“, kudy „netečou“ k pobřeží nízké mraky (jako prakticky všude jinde na ostrově), takže zde téměř pořád svítí slunce.
Hlavní město Santa Cruz je rozhodně reprezentativnější a noblesnější než Arrecife. Za procházku stojí zejména první tři ulice od pobřežní promenády, které jsou přehlídkou typických historických barevných domů s dřevěnými vyřezávanými a železnými kovanými balkony.
Na městečku Santo Domingo na severozápadním konci ostrova (světa) je nejzajímavější skutečnost, že hospodu na konci pěší zóny proti kostelu provozuje Čech Jirka, před nímž hluboce smekáme a držíme palce, aby se mu v podnikání dařilo.