Není nám souzena...
By in

Není nám souzena...

… ač o její získání usilujeme už delší čas, konkrétně od doby, kdy jsme ji měli zapůjčenou od terapeuta Miguela k rehabilitaci během stavby domu. Tehdy jsme taky poznali její zázračné účinky na celý svalový korzet a když jsme ji po čase museli vrátit, rozhodli jsme se pořídit si vlastní. Říkáte si: „V čem je problém, vždyť vibrační tyč Flexi Bar nabízí každý e-shop se sportovním náčiním?“ Inu, to ano, ale… Potíž spočívá v kombinaci rozměrů (160 x 2 x 2 cm) a místa, kam ji potřebujeme dopravit (ostrov). V úvahu tedy připadá pouze letecká přeprava a vzhledem k její délce v kategorii nadměrné zavazadlo – a to bez ohledu na skutečnost, že neváží ani 1 kg! Cena dopravy tedy u většiny e-shopů významně převyšuje cenu tyče 🤢.

Naši cestu autem jsme proto považovali za jedinečnou příležitost, jak si vytouženou rehabilitační pomůcku na ostrov dovézt. Decathlon má v okolí Cádizu 3 prodejny a tyč ve svém sortimentu nabízí. Po dlouhém marném hledání v odděleních různých sportů, poté dotazování se prodavačů a jejich následném pobíhání po prodejně, zjišťování, telefonování a ověřování nám nakonec jeden z nich ve stavu naprostého vyčerpání sdělil, že uvedené zboží se prodává pouze přes e-shop a do prodejen se fyzicky vůbec nedostane. S něčím takovým jsme nepočítali…

V případě konkrétně Lanzarote, není vždy spásou ani např. Amazon, či e-Bay, u četných položek totiž najdete poznámku, že doprava se vztahuje pouze na kontinentání Španělsko a Baleárské ostrovy, nikoli však Kanárské ostrovy. Případně u zboží žádná poznámka není, ale po uvedení adresy a potvrzení objednávky internetová stránka opakovaně hlásí „chybu“…

Cestovatelská agónie
By in

Cestovatelská agónie

Vejer de la Frontera je malebné městečko na cestě z Tarify do Cádizu. Do paměti se nám vrylo jednak velice úzkou a nepřehlednou silnicí vedoucí na kopec, kde leží starobylé centrum, za druhé mimořádně stísněnými obousměrnými! uličkami, ve kterých téměř odíráte zpětná zrcátka o protější zdi domů, a za třetí NAPROSTOU NEMOŽNOSTÍ kdekoli zaparkovat 🤢. Poté, co se Vr. v jedné z uliček ocitl v takřka neřešitelné situaci, prohlásil, že mu takové romantické a malebné městečko může být ukradené a mně dalo velkou práci přesvědčit ho, že neprohlédnout si ho by byla obrovská škoda a netuší, oč by přišel. Jak se později ukázalo, měla jsem pravdu, protože podobných městeček jsme za dobu našeho soužití viděli v Itálii, Španělsku a leckde jinde jen asi 50 🤣, a navíc tam v jedné hospůdce měli vynikající jídlo zvané carrillada, což jsou pomalu dušená vepřová líčka v zeleninové omáčce (uvidíte-li tento pokrm na jídelním lístku, doporučuju ochutnat a nebudete zklamáni).

Dalším městečkem na cestě z Tarify do Cádizu je Roche, které stojí za zmínku především kvůli okolním oranžově zbarveným skalám strmě padajícím do moře (takový slabý odvar Algarve). Jinak už tam uvidíte jen spoustu honosných vil a pár pěkných vyhlídkových restaurací, jak už to v ghettech bohatých bývá. My navštívili El Timón de Roche.

Cádiz rozhodně stojí za návštěvu, přestože i tam najdete všechno, co už jste – pokud cestujete – viděli stokrát, konkrétně: katedrálu, Plaza de España (náměstí stejného názvu je prakticky v každém španělském městě 😁), hrad, hradby s branami, pevnost, pobřežní promenádu… mám pokračovat? Taky několik parků, pláží, plážový pavilon, mnoho malých a ještě menších náměstí a na všech sedí lidé u stolků před restauracemi a užívají si jídlo a pití pod širou oblohou, teplo, slunce (v některých případech i hudbu) a nicnedělání.

Pokud se do Cádizu vydáte autem, pak rozhodně zvolte cestu přes Most ústavy (Puente de la Constitución de 1812), který má z dálky nesmírně půvabnou křivku vozovky. Navíc se tam dá – na rozdíl od Vejeru – bez problému zaparkovat v některém z několika velkokapacitních parkovišť.
Poslední den jsme vyrazili do Jerez de la Frontera, které však postrádá noblesu a šmrnc Cádizu, oceán i parky. A tam jsem i já po krkolomném bloudění autem starobylým centrem, poté krajně nevhodným zaparkováním a procházce zpustlými uličkami připustila, že některá města mohou být člověku ukradená. A to přesto, že Jerez má taky honosnou katedrálu a několik krásných kostelů (jak jinak, jsme přece ve Španělsku), ale tak nějak stojí v blbém městě, či co. 
 


V jednom ohledu se však Jerez zapsal do historie, jmenovitě historie vína, protože dal světu víno stejného názvu. Jeho zvláštností je, že je fortifikované, nebo-li dolihované, ale o tom až jindy.

A nadšenci automobilového sportu určitě mají Jerez spojený se závodním okruhem Circuito Permanente de Jerez v bezprostřední blízkosti města. 

Antika mezi dunami
By in

Antika mezi dunami

Baelo Claudia jsou pozůstatky římského rybářského města založeného koncem 2. století př. n. l. na severním pobřeží úžiny, která se dnes nazývá Gibraltarský průliv.  Největšího rozkvětu dosáhlo za vlády císaře Claudia, v polovině 2. století n.l. však jej zřejmě poničilo rozsáhlé zemětřesení, k tomu se o něco později přidaly nájezdy pirátských hord Germánů a Barbarů, což v 6. století vyústilo v opuštění města jeho obyvateli.Co na vykopávkách, nacházejících se u dnešního městečka Bolonia, upoutá každého na první pohled, je mimořádná malebnost okolní scenérie. Dávné město se rozkládalo v krásném zálivu se zlatou pláží, ohraničeném dvěma říčkami a o kousek dál dunami (Bolonia a Valdevaqueros). Tohle na většinu laických návštěvníků udělá pravděpodobně větší dojem, než zjištění, že se jedná o vůbec nejlépe dochované pozůstatky římského města na celém Pyrenejském poloostrově. Při procházce velice pěkně upraveným archeologickým areálem uvidíte zbytky aquaduktu, basiliky, chrámu bohyně Isis, tržiště, nádrží na výrobu soli, lázní a divadla.

Dávní obyvatelé města se kromě rybolovu a soli specializovali na výrobu tehdejší delikatesy garum. Pokud, přátelé, netušíte, o co se jedná, přikládám stručný recept: naložíte menší ryby – klidně včetně vnitřností – do soli a ponecháte je v nádobě na slunci kvasit po dobu několika týdnů, případně měsíců – garum pak bude ještě daleko chutnější 😀. (Staré písemnosti uvádějí, že manufaktury na výrobu garum musely být kvůli silnému a odpornému zápachu umístěny daleko od měst.) Každý den obsah nádoby promícháte, až vznikne jednolitá kaše. Tu pak budete servírovat k většině pokrmů pro zvýraznění chuti.

Dobrou chuť! 🤣🤣🤣

Fascinace prehistorií
By in

Fascinace prehistorií

Trpím drobnou úchylkou. Jejím příznakem je, že mě neodolatelně přitahují veškeré prehistorické stavby, počínaje menhiry a dolmeny a konče dávnými pohřebišti a observatořemi. V pomyslném čtverci ohraničeném městy Huelva, Tarifa, Málaga a Córdoba se to uvedenými památkami jen hemží. Vr. – jako zkušený manžel – už dávno dospěl do stádia, kdy mne rezignovaně následuje po téměř neznatelných pěšinkách v krajině k různě velkým kamenným seskupením, aniž by trousil ironické (a naprosto irelevantní 🤣), či nejapné poznámky typu: „To jsme se takovou dálku táhli kvůli jednomu šutru???“, případně „A to je jako všechno???“ Pochopil totiž, že to je nejrychlejší způsob, jak přetrpět mou neschopnost odolat vábení pomníků dávných civilizací. Já naopak – také jako zkušená manželka – už kvůli manželské pohodě netrvám na tom, že musíme obejít ÚPLNĚ VŠECHNY kamenné formace, ale vytipuju si ty nejvýznamnější a s těmi se spokojím.

V tomto případě byl seznam prehistorických památek dlouhý, ale díky (ne)šťastné souhře okolností měl Vr. až neuvěřitelné štěstí a většině z nich unikl…

  • Nekropoli de las Aguilillas jsme přes veškeré úsilí nenašli;
  • nekropole Algarbes byla dočasně zavřená;
  •  Peña Sacra de Ranchiles (posvátný kámen s vytesaným schodištěm) připadala Vr. NEDOSTATEČNĚ významná, aby kvůli ní zničil pneumatiky, prorazil chladič, odřel nárazníky a urazil výfuky na „tankodromu“, který k památce vede;
  • antropomorfní hrobky u vesničky Betís z časů vizigótů je TAK málo známá lokalita, že nás ani pracovnice turistických informací nedokázala správně nasměrovat, kde je hledat. Je ironií, že nakonec jedinou z hrobek našel Vr.! 👍  

Nebýt toho, nedaly by se tyto marné pokusy nazvat jinak, než fiaskem… 😀

V nejjižnějším bodě pevninské Evropy
By in

V nejjižnějším bodě pevninské Evropy

Město Tarifa ležící na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova je vyhlášeným střediskem vodních sportů a taky suverénně největrnějším místem, které jsme během naší letošní cesty Španělskem navštívili. Poryvy větru honí ulicemi nejrůznější odpadky, při chůzi vás vychylují ze směru a často vám ani neumožní udělat kloudnou fotku, protože vám cloumají mobilem, o marnosti návštěv kadeřníka ani nemluvě. Kromě toho je v Tarifě taky o něco méně slunce než jinde v Andalusii, protože blízké hory přitahují tmavá mračna. A ještě ke všemu tam není moc dobrých hotelů 🤢, protože wind a kitesurfaři dávají přednost levnějšímu ubytování. A těch pár, co tam jsou, je vyprodaných dlouho dopředu. Takže i my jsme nakonec byli nuceni přespat v takovém lepším hostelu, sice s vlastní koupelnou i WC, ale moc jsme se nevyspali, protože na izolaci stěn se evidentně šetřilo, a tak jsme celou noc nechtíc slyšeli všechno možné – to víte, sportovci…V Tarifě moc zajímavého nečekejte. Je tam středověká pevnost na skále nad mořem, staré město obehnané hradbami a přístav, ze kterého vyplouvají jedna za druhou obří kontejnerové lodi a tankery. Asi největší atrakcí je hráz tvořící hranici mezi Středozemním mořem a Atlantickým oceánem a přilehlý záliv (v Atlantiku), na kterém se prohánějí mistři ve windsurfingu, kitesurfingu a nové disciplíně wingfoil. Z toho, co někteří z nich předvádějí, nám padala čelist.
Směrem ke Cádizu se rozkládá pás nejdelších a nejširších zlatavých pláží celého Španělska, které jsou však kvůli již zmiňovanému vichru ke slunění a koupání prakticky nepoužitelné. O čemž svědčí i fakt, že tam nejsou žádné hotelové komplexy, ale opět jen malé laciné hotýlky a campingy pro ty, co tady čekají na svou vlnu. Ostatně to výmluvně vyjadřuje i heslo zdejší surfařské komunity „In wave we trust“ 😀, které je variací na motto Spojených států „In God we trust“.

Nedá se však říct, že by rozlehlá pláž v bezprostřední blízkosti Tarify ležela ladem, každoročně se totiž stává dějištěm mnoha různých sportovních soustředění a šampionátů ve vodních sportech. Poloha na nejjižnějším konci Evropy Tarifu předurčuje k tomu, aby si ji zvolili za startovní či cílovou destinaci také pořadatelé různých extrémních akcí – například 7 400 km dlouhý cyklistický závod North Cape – Tarifa. Pokud se, přátelé, trochu zajímáte o takovéto extravagantní podniky, tak asi víte, že letos závod s přehledem vyhrál český cyklista a spisovatel Daniel Polman z Nové Paky, který během závodu (přes nepříjemné zranění) získal nad soupeři náskok téměř 500 km. Jeho následná diskvalifikace je hodně smutný příběh… 

Modrá je dobrá
By in

Modrá je dobrá

Bílé vesničky Andalusie, přátelé, určitě znáte přinejmenším z fotek. Ale že jedna z nich je modrá jste možná dodneška nevěděli. Jmenuje se Júzcar a modře natřené jsou tu všechny domy, hotel i kostel. Inspirací k takto razantnímu činu byl seriál Šmoulové. Ten si místní obyvatelé natolik zamilovali, že před několika lety v místním referendu rozhodli, že svou vesnici na jejich počest přemalují z bílé na modrou 😀.Další zajímavostí pro ty, co mají rádi nejrůznější zříceniny, jsou pozůstky skalního kostela Bobastro v bezprostřední blízkosti Caminito del Rey. Archeologická lokalita Bobastro se pyšní jednou z nejpůsobivějších architektonických památek středověké Andaluzie – mozarabským skalním kostelem, který je v současnosti tím jediným, co zbylo z někdejšího stejnojmenného opevněného města v horském terénu nad dnešní přehradou Embalse Conde de Guadalhorce. Město bylo po celé půl století (880 – 928 n.l.) střediskem odporu mozarabských obyvatel (křesťané žijící na území ovládaném muslimy) proti córdobskému emirátu a současně hlavním útočištěm Umara Ibn Hafsúna, který stál v čele odporu. V roce 928 n.l. emír Abderramán III. město dobyl, ty, kterým se nepodařilo utéct, pozabíjel a domy i kostely nechal zničit.Bydlení v upravených jeskyních bylo v minulosti v jižní Andaluzii poměrně běžným jevem. Dodnes se s ním můžete setkat např. v okolí Granady, kde někteří místní své někdejší jeskynní domovy přeměnili v neotřelé „luxusní“ turistické ubytování. A konečně, velice nevšedním vzhledem se může pochlubit taky vesnička Setenil de las Bodegas. Mnoho zdejších domků se choulí pod mohutnými skalními převisy vzbuzujícími značnou bázeň. Na první pohled vás vesnice určitě zaujme svou výrazně excentrickou podobou, na druhý vás ale možná (tak jako nás) odradí spousty výkalů ptáků – zejména holubů – hnízdících v prohlubních v převisech 😱, takže vás úplně přejde chuť sednout si do některého z malých bister pod širou oblohou a dát si něco k jídlu a pití. Některé turisty však – jak jsme viděli – chuť evidentně nepřešla… 🙈

Tip na skvělou dovolenou
By in

Tip na skvělou dovolenou

O městě Antequera v jižní Andalusii spousta lidí nikdy neslyšela. Ani my. Poprvé jsme ji navštívili před třemi lety, a to víceméně náhodou. A už tehdy nás město okouzlilo a jeho okolí na nás zapůsobilo jakousi zvláštní a neuchopitelnou přitažlivostí. Přestože nejsme z těch, co jezdí na stejná místa opakovaně, v tomto případě jsme udělali výjimku a letos sem přijeli na tři dny znovu. A zvláštní je, že jsme si svůj první dojem nejen potvrdili, ale odjíždíme „zaháčkovaní“ ještě víc. Zdejší kraj má v sobě cosi magického, možná proto, že vyzařuje osudy dávných předků, kteří jej osídlili už v prehistorických dobách… anebo se tady dávní lidé usadili právě proto, že tu magickou přitažlivost vnímali už tenkrát i oni… Tak či tak, přátelé, máte-li zájem navštívit ve Španělsku pro změnu něco jiného než přímořská letoviska a profláknutá místa, jako je např. Barcelona, Sevilla či Valencie, a navíc vás baví turistika, máme pro vás tento tip.

  • Antequera je sama o sobě krásné historické město střední velikosti,
  • okolní příroda má nepopsatelný půvab,
  • navíc zde na většině míst nepotkáte davy turistů.

    V blízkém okolí můžete navštívit

  • Caminito del Rey (30 km – viz předminulý příspěvek);
  • El Torcal (20 km – viz minulý příspěvek);
  • přímo za městem několik mimořádně historicky cenných dolmenů (Viera, Menga, El Romeral – viz příspěvek před 3 lety);
  • ruiny skalního kostela Bobastro (30 km – viz příští příspěvek);
  • Álora (40 km);
  • Córdoba (110 km);
  • Granada (90 km);
  • Ronda (90 km);
  • Setenil de las Bodegas (70 km – viz příští příspěvek).


    Mimochodem,
    Málaga – kam létají Smartwings – je vzdálená 50 km. 😀

Kamenný labyrint
By in

Kamenný labyrint

Národní park Gran Torcal v bezprostřední blízkosti města Antequera nabízí příjemné zklidnění a vydýchání den po absolvování túry Caminito del Rey. Jednotlivé trasy jsou dlouhé 2 – 4 km a zavedou vás k rozličným kamenným skulpturám a vyhlídkám. Máte-li však jen trochu představivosti, uvidíte ve skutečnosti daleko víc „strážců“, „katedrál“, fantaskních zvířat a postav z říše pohádek a hororů, než jen ty, které jsou označené.Je to program zhruba na 2 – 3 hodiny a pro ty, co si rádi přispí, ještě ujištění, že se to dá v pohodě zvládnout i v poledních hodinách, protože v parku je vzhledem k jeho větší nadmořské výšce svěží chlad a občas zavane vítr. Parkoviště vypadá na první pohled nedostatečně velké, ale stačí malou chvilku počkat a určitě se nějaké místo uvolní.


P.S.: Jízda se staženou střechou v počasí, jaké panuje v jižním Španělsku na konci podzimu je paráda. Jen ty výfukové plyny v kabině bych klidně oželela 😱… ale Vr. ve svém šťastném rozpoložení takové maličkosti vůbec nevnímá 😀.

XXXL zážitek
By in

XXXL zážitek

„Je to dílo vyvolávající úžas a představu, že se muselo zrodit ze snu, a ne z nutnosti spojit nejkratší cestou dvě elektrárny.“

Takto se prý vyjádřila nějaká poetická duše o Caminito del Rey. Tato vpravdě mimořádná turistická stezka vede podél říčky Guadalhorce v těsném sousedství vodní nádrže Conde del Guadalhorce a byla – a asi zůstane – bezkonkurenčně největším zážitkem naší letošní cesty po Španělsku. Trasa měří zhruba 8 km a vede tunelem, cestičkou nad řekou, piniovým lesem, ale hlavně – začáteční a koncový úsek po visuté lávce upevněné na skalní stěně, v některých místech až 100 m nad vodní hladinou. Cesta je jednosměrná, takže se nemůžete jednoduše otočit a vrátit, pokud by vás to „přestalo bavit“ (ale garantujeme, že to se nestane). Spíš jsme si před zakoupením vstupenek kladli otázku, zda to na té skále nebude příliš silný adrenalin, ale vůbec ne! Lávka je tak solidně udělaná, že během celé cesty nepocítíte sebemenší náznak nějakého hrozícího nebezpečí a zcela bez obav se budete kochat okolními scenériemi a pohledy do hloubky na zpěněnou vodu řítící se průrvou ve skalním masívu, které jsou v některých místech skutečně  dechberoucí. Nebylo to tak ale vždy…

Původní visutá lávka byla postavena v letech 1901 – 1905 z nutnosti spojit nejkratší cestou dvě přehrady a současně elektrárny Salto del Gaitanejo a Salto del Chorro, což je současně výchozí a koncový bod trasy. Ve druhé polovině minulého století začala lávka chátrat, nejrůznější dobrodruzi se tím však nenechali odradit a dál se na tuto riskantní cestu vydávali. Do roku 2015, kdy byla dokončena rekonstrukce lávky, na ní přišlo o život přinejmenším 8 lidí, z toho 2 byli stavební dělníci a minimálně 6 turistů. V době výstavby první lávky na počátku 20. století se jednalo o velmi smělý a současně mimořádně komplikovaný projekt. Vzhledem k tomu, že dělníci museli být při práci připoutaní ke skále a viseli nad propastí, bylo nutné najmout namísto stavebních dělníků rybáře, ti byli totiž zvyklí se na svých lodích připoutávat k ráhnoví. 

Už během výstavby chodilo vedoucího inženýra Rafaela Benjumea Burína na stavbu navštěvovat mnoho příbuzných a přátel, kteří se nemohli nasytit překrásných výhledů. Později se Benjumea, sám velký obdivovatel a milovník přírody, rozhodl vylepšit projekt ještě přemostěním průrvy mezi dvěma skalními stěnami. Právě tento můstek nazvaný Balconcillo de los Gaitanes je dnes pravděpodobně  nejfotografovanějším místem celé stezky. Název Caminito del Rey vznikl v roce 1921, kdy po dokončení nádrže Conde del Guadalhorce navštívil místo král Alfonso XIII. a celou trasu osobně prošel.
P.S.: Zájem o stezku je v současné době tak velký, že není možné prostě se rozhodnout a jít. Na internetu si musíte předem zakoupit vstupenky – nejlépe přímo na stránce www.caminitodelrey.info namísto u různých prostředníků, kteří vám cenu různě navýší – a teprve na uvedené stránce se dozvíte, jaký je nejbližší volný termín. Když jsme je kupovali my, byla čekací doba zhruba 3 týdny.

Slunce, olivy a targa
By in

Slunce, olivy a targa

Španělsko vyprodukuje ročně na ploše cca 2 500 000 ha zhruba 550 000 tun oliv. To představuje více než polovinu celkové sklizně celé Evropské unie. Současně je největším světovým výrobcem olivových olejů, kterých každoročně dodá na trh přibližně 1 200 000 tun, což je téměř 45 % (!) celosvětové produkce. Zhruba 70 % z tohoto množství vyprodukuje jediná provincie Jaén. Pokud jste někdy projížděli jižní Andalusií mezi městy Córdobou, Granadou, Málagou a stejnojmenným městem Jaén a sledovali okolní krajinu, tak vás to nepřekvapí, protože celou cestu neuvidíte prakticky nic jiného, než olivové plantáže. Pokud jste tudy navíc projížděli v polovině října, dlouhé kilometry vás určitě provázela typická nakyslá vůně/pach právě sklízených a lisovaných oliv, tak jako nás.

Dřív se olivy sklízely ve 3 lidech: jeden klepal tyčí do větví a shazoval zralé olivy, a dva další posunovali roztažené plachty pod stromem. To už je ale minulost, dnes se v čím dál větší míře využívají vibrační stroje. V roce 2020 se produkce výrazně snížila v důsledku zavedení cel na evropský olivový olej ze strany USA. Pro mnoho nejen španělských zemědělců to bylo téměř likvidační a znamenalo těžké rozhodnutí, zda pokácet staré stromy a nahradit je mladšími s vyššími výnosy.

Olivovníky se pěstují už více než 6 000 let a do Španělska se dostaly ze Středního východu. Jsou to velmi dlouhověké organismy žijící 300 – 600 let, výjimkou však nejsou ani tisícileté stromy.  

Koho nezajímají olivovníky, může se ve španělském vnitrozemí zastavit v mnoha půvabných městečcích, která jsou si vesměs trochu podobná, protože postavená podle stejného vzorce: na kopci hrad, opatství či trosky, pod nimi bílé domky „plazící se“ po svahu, v centru náměstíčko s kostelíkem, restauracemi a kavárnou a to vše pokud možno zarámováno říčkou.

Alcalá del Júcar

JorqueraMontefrío 
Jinak, dálnice ve španělském vnitrozemí jsou téměř prázdné. Už týden taky nemáme žádné problémy s autem, kromě kabeláže, která vytrvale odněkud z útrob vozu padá do prostoru, určeného pro nohy spolujezdce (jako by nestačil ten hrb v podlaze!) 😁, a Vr. je jedním z nejšťastnějších mužů na planetě, protože svítí slunce, je 28°C a tedy ideální podmínky pro jízdu se sundanou střechou.