Den Kanárských ostrovů
By in

Den Kanárských ostrovů

Dne 30. května 1983 se v Santa Cruz de Tenerife uskutečnilo první zasedání parlamentu Kanárských ostrovů a od té doby se každoročně v tento den na celém souostroví slaví Den Kanárských ostrovů.

Pokud by vám tento svátek připadal z celosvětového hlediska příliš bezvýznamný, pak vězte, že 30. května se v minulosti událo mnoho dalších – pro Španělsko i svět – podstatných událostí, např.:

  • v roce 1982 se Španělsko stalo šestnáctým členem NATO;
  • v roce 1972 skončila podpisem jednání prezidenta USA Richarda Nixona a nejvyššího funkcionáře Sovětského svazu Leonida Brežněva o dohodě SALT o omezení jaderných zbraní;
  • v roce 1969 přijal Gibraltar novou ústavu, ve které byla zakotvena autonomie udělená Velkou Británií;
  • v roce 1961 byl v Dominikánské republice zavražděn po 31 letech vlády diktátor Rafael Leónidas Trujillo;
  • v roce 1516 nastoupil po smrti svého dědečka Ferdinanda II. Aragonského na španělský trůn první španělský král z habsburské dynastie Carlos I. (Karel V. Habsburský);
  • v roce 1498 vyplul z přístavu Sanlúcar de Barrameda (provincie Cádiz) na svou třetí výpravu ke břehům amerického kontinentu Kryštof Kolumbus.

Pozn.: 30. květen je Světovým dnem roztroušené sklerózy.

Fotoreportáž II.
By in

Fotoreportáž II.

Po třech týdnech hrabání bagrista konečně k veliké radosti nás všech těsně pod hranicí 2 metrů narazil na skálu. Soused, který dokončuje dům o 30 m dál, s trochou závisti poznamenal, že jsme měli z pekla štěstí, v jeho případě totiž narazili na skálu až v hloubce 6 metrů!!! Tím nám zodpověděl dvě otázky, které jsme si dlouhodobě kladli, a to:  Proč kopal tak hluboké základy? a Proč ten dům už dávno nedostavěl? Teď už víme, jak málo stačí, aby se vám dům o milión prodražil – v tomto případě pouhých 30 metrů… 

Jakmile se obnažila skála, stavba nabrala drajv. Během dvou dnů se pohled na staveniště radikálně změnil a ke dnešnímu dni základy spolykaly zhruba 150 m3 betonu a 80 tun kamene.



Malý velký muž, Machr a Neurotik
By in

Malý velký muž, Machr a Neurotik

… nebo-li tři klíčoví aktéři stavby našeho vysněného domu. Na úvodní fotce je navíc ještě bagrista (v kraťasech).

  • Alejandro (Malý velký muž) je jeden z nejuznávanějších architektů na Lanzarote. Vybrali jsme si ho ale hlavně proto, že jako jeden z mála komunikoval přes email, což byl v roce 2018 – kdy jsme začali připravovat plány domu – pro nás z Prahy jediný možný komunikační kanál. Postupem času se ukázalo, že Alejandro je velký „psavec“ a jeho emaily za ty 2 roky už by vydaly na knihu. Mnoho našich dotazů ohledně domu sice zůstalo – a stále zůstává – nezodpovězeno, zato nás však seznámil s místními tradicemi nekonečného čekání na výsledek úředních jednání. A mimo jiné nás obohatil o mnohá lidová přísloví. Za všechna aspoň jedno: „Oblékej mne pomalu, neboť spěchám“, čímž se chce říct, že tlačením na pilu ničeho nedocílíš. Uvedené rčení jsme od něho během měsíců čekání na stavební povolení slyšeli tolikrát, že už nám lezlo i ušima.
  • Carlos (Machr) je náš stavební dozor, kterého nám doporučil Alejandro, a prezentuje se postojem, že nic není problém a všechno se (nějak) zvládne. Vyznačuje se neutuchajícím úsměvem, poměrně nízkou pracovní morálkou a tím, že málokdy zvedne telefon.
  • Miguel (Neurotik) je šéf stavební firmy, který si může mnout ruce, že před koronavirovou krizí získal ještě tuto zakázku. Navzdory tomu má ale ve tváři permanentní výraz štvance. Když však chvíli sledujete zdejší sektor stavebnictví, ani se tomu nedivíte. Omezený intelekt dohání vybranou mluvou, takže když se na něco zeptáme, dozvíme se většinou, že „netuší, jak zcela přesně uchopit naši otázku“, anebo třeba, že „si není úplně jist, jak zformulovat odpověď, aby byla dostatečně pregnantní.“ 

Navzdory poměrně svéráznému složení naší trojice všichni svorně doufáme v nějakou příznivou konstelaci šťastných náhod, díky které se snad podaří stavbu našeho domu dovést do zdárného konce, a to dřív než v květnu 2024, jak je uvedeno na informační tabuli. 😊

Přátelské foto u příležitosti zahájení výkopů; zleva: Carlos, Vr. a Alejandro. Carlos při jejím pořizování poznamenal, že je zvědavý, zda nám přátelství vydrží až do kolaudace. Zřejmě se jako stavební dozor živí už dlouho a má bohaté zkušenosti…

Plavání zakázáno, ledaže sportujete...
By in

Plavání zakázáno, ledaže sportujete...

Toto pondělí vstoupily Kanárské ostrovy do tzv. „Fáze 2“ uvolňování nouzového stavu, na rozdíl např. od pevninského Španělska („Fáze 1“) a Madridu („Fáze 0“). Dobrou zprávou je, že mohly otevřít téměř všechny obchody kromě těch největších s prodejní plochou přesahující 400 m2*, restaurace, bistra, kavárny a bary, a také hotely. Restaurací a kaváren otevřela ani ne polovina, jelikož místní je neuživí a nadto obrovské množství lidí zažívá momentálně výpadek příjmů. Hotely neotevřely prakticky žádné, pro koho taky, když tu nejsou žádní turisté… Špatnou zprávou je, že se tato fáze vyznačuje velkým množstvím nelogických, občas si protiřečících a často až nesmyslných předpisů. To vyvolává občas pousmání, jindy poklepání si na čelo, ale čím dál víc také nevoli, rozhořčení až hněv nás všech.

NÁVŠTĚVY
Hodiny vycházek vyhrazené jednotlivým věkovým skupinám zatím, bohužel, zůstávají v platnosti bez jakékoli změny. Ale: v rámci těchto hodin už smíme opustit svou obec a použít auto k návštětě příbuzných či  „nejbližších“ přátel. Velkou novinkou je, že už v autě smí cestovat víc než 2 osoby, stále však zůstává hlavolamem, jak navštívit příbuzné v sestavě 2 rodiče a dítě (dítě smí doprovázet jen jeden dospělý), případně dospělý, dítě a senior či invalida, neb každý má „vycházky“ v jinou hodinu 😊. Autem můžeme taky vyrazit do restaurace či baru kamkoli v rámci ostrova. 

SPORTOVÁNÍ
V hodinách vycházek můžeme také nově provozovat individuální sporty kdekoli po celém ostrově, a to jak běh, jízdu na kole či kolečkovýh bruslích, včetně vodních sportů. Ovšem pozor: pro přemístění se do místa sportovních aktivit se auto použít nesmí
🤢. Pokud jste tedy např. surfař odkudkoli kromě Famary, i kdybyste tam vyrazili úderem 6:00 se surfem na zádech, vln si moc neužijete, neb do 10:00 musíte být zpátky doma. (Místním surfařům se zdál uvedený předpis natolik absurdní, že se rozhodli jej ignorovat s poukazem, že mohou-li autem do baru, proč by nemohli k moři, kde je nebezpečí nákazy koronavirem – na rozdíl od baru – nulové. Vzápětí dorazilo několik policejních hlídek, všem rozdali tučné pokuty a čeká je správní řízení.)
PLÁŽE
Na pláže smíme chodit pouze na procházky, ale sednout si, natož se opalovat je zakázáno (skupině dospělých netřeba zdůrazňovat, protože mezi 6 – 10 ani po 20 večer se moc neopálíte). Dále je velmi přísně zakázáno se koupat v moři a – nedej Bože! – plavat. Plavání je povoleno pouze v případě, že jím vyjadřujete sportovní aktivitu. A po pláži chodí dvojice policistů, kteří pečlivě kontrolují, s jakým úmyslem jste vlezli do vody – zda jste si náááhodou nešli zaplavat jen tak pro osvěžení, ale skutečně sportujete 😊.

Tolik tedy několik nejkřiklavějších hovadin. Zejména Arrecife a jeho okolí je prošpikované nespočetnými policejními hlídkami, které ve svých vozech neúnavně křižují ulice a kontrolují dodržování uvedených pravidel. Z (ne)logiky výše uvedeného vyplývá, že všechna pravidla najednou často dodržet ani nelze, každá hlídka se proto zaměřuje na kontrolu některého z nich a nikdy nevíte, které to bude.

Jo, a ještě jedna novinka: roušky, které tady byly po celou dobu nouzového stavu zatím jen doporučené, jsou od tohoto čtvrtka povinné 😊.

_______
* Jediné obchody, které musí stále ještě zůstat zavřené jsou IKEA, její španělská sestra CONFORAMA, OPTIMUS (prodejna pro kutily), ELECTRON (španělský DATART) a jediné zdejší obchodní centrum DEILAND. 

Tomu darebákovi nic nedám!!!
By in

Tomu darebákovi nic nedám!!!

Podařilo se nám sehnat telefonní číslo na posledního souseda nalevo, jehož dům je už asi 10 let rozestavěný. Tak jsem mu hned zavolala, abych se zeptala, zda by byl ochoten na přechodnou dobu zhruba dvou týdnů, než nám zavedou stavební proud a vodu, nám vypomoci s dodávkami elektřiny a vody. Rozhovor ale záhy nabírá úplně jiný směr, než jsem čekala.
ON: Jak se jmenuje ta firma?
JÁ: Crispalanza (název skoro všech zdejších firem končí na „lanza“).
ON: Z Teseguite?
JÁ: Ne, z Teguise.
ON: To je to samý. A majitel?
JÁ: Miguel (tak se tady jmenuje každý druhý…)
ON: Tak tomu darebákovi NIC nedám!!!
JÁ: Aha… A proč?
ON: Nedostavěl mi dům a ještě mě okrad´!!!
JÁ: Cože!?!
ON: Jaký má auto?
JÁ: Víte, já jako žena autům nerozumím.
ON: Má světle šedou dodávku, co? (světle šedou dodávku mají skoro všechny stavební firmy…)
JÁ:  Moment… (běžím za Vr. do pracovny, div se nepřerazím, ale Vr. který vždycky ví jakou zatracenou kraksnu má kdekdo, ve své životní roli fatálně selhává, protože taky NEVÍ s čím jezdí Miguel…)

Přesto, že jsme napůl přesvědčeni, že se o našeho Miguela nejedná, navrhuju, že se opatrně zeptáme, zda s tím domem vedle nás neměl v minulosti něco společného. Vr. je ale toho názoru, že někdy není zapotřebí vědět úplně všechno, tím spíš, pokud bychom se například měli dozvědět, že už si ani nepamatuje, kolik domů nedodělal 😊.

Má, samozřejmě, pravdu jako vždycky, ostatně první zálohu na dům už jsme zaplatili… 

Fotoreportáž I. ze "stavby roku 2020"
By in

Fotoreportáž I. ze "stavby roku 2020"

Vybagrovaná jáma začíná každým dnem víc připomínat spíš základy hotelového komplexu, než rodinného domu. Zásadní problém spočívá v tom, že se základy musí ukotvit do tvrdého povrchu – nejlépe skály – bagrista však ani po týdnu bagrování nenarazil na nic jiného než jemný písek. 

Postupné proměny našeho pozemku si užívá nejen Vr., ale i místní – pro ty „přijelo kino“. 



Ví vůbec někdo jak hluboko má být základová deska?
By in

Ví vůbec někdo jak hluboko má být základová deska?

Miguel (bagrista) nám předevčírem v 5 odpoledne zamával z kabiny bagru, zahlaholil: „Tak je to hotový“ a odfrčel. Včera odpoledne zavolal Miguel (stavitel), že se radil s architektem a asi by se to mělo vybagrovat „ještě o kousek hlouběji“, teda jestli s tím budeme souhlasit. Jako kdybychom projekt dělali my. Když jsme mu to odsouhlasili, za další hodinu se ozval Miguel (bagrista), že mluvil se stavitelem a úplně nerozumí tomu kde přesně to má vybagrovat a co se jako myslí tím „trochu“. Volám staviteli, ale už nebere telefon. Volám Carlosovi (stavební dozor), který taky nebere telefon. Posílám bagristovi kontakt na Carlose a Carlosovi na bagristu, ať si to vzájemně vyjasní. Zpátky už se neozval nikdo ani včera, ani dnes. Hmmm, asi se zajedeme do Maguezu podívat, co se tam děje, a zda se tam děje vůbec něco.

Vr. žertuje, že až narazí na tekutou lávu, bude už nejspíš hloubka dostatečná 😊.

U jedné chyby to většinou neskončí
By in

U jedné chyby to většinou neskončí

Po euforii, kterou jsme zažili ve čtvrtek ráno, kdy se lžíce bagru poprvé zakousla do terénu na znamení že se začínají hloubit základy, nás hned v pátek přepadla kocovina při vzpomínce na vytyčování domu a vtíravé pochybnosti, zda naši „tři experti“ nezaměřili špatně celý dům. Zejména nás trápí nezodpovězená otázka, zda mezi plotem souseda a domem opravdu zůstanou 3 metry pro vjezd. Aby se – nedej Bože – „o kousek“ nespletli a nezůstaly tam třeba jen 2 m. Naše Dacia se zrcátky měří na šířku 2004 cm… 😊

Není divu, že náš sobotní oběd měl trochu nahořklou pachuť, a v neděli už nám nechutnalo vůbec. Nemůžeme se dočkat, až se znovu sejdeme na pozemku s architektem, stavebním dozorem a stavitelem a všechno si pásmem osobně přeměříme dřív, než se „tři experti“ pustí do dalších akcí. 

Žádnej strach, všechno bude OK
By in

Žádnej strach, všechno bude OK

… „uklidnili“ 😊 nás esemeskou šéf stavební firmy i stavbyvedoucí  poté, co obdrželi třetí email, ve kterém jsme poukazovali na zásadní chyby ve vyznačení půdorysu. První dva emaily oba zcela ignorovali. Že by třeba přiznali chybu, trochu se káli, anebo se aspoň snažili na něco vymlouvat, to je ani nenapadlo. Jen bohorovně utrousili, že „jsou to jen bezvýznamné body v zemi“.

Že to bude jízda víme od začátku, jen nás všichni ujišťovali, že jakmile získáme stavební povolení, všechno ostatní už bude brnkačka. Což nám po rekapitulaci tohoto týdne tak úplně nepřipadá. Spíš máme dojem, že o dobrodružné momenty nebude nouze ani během stavby. Například jen ty pravé úhly…  Leccos naznačuje, že se možná schyluje k fázi, kterou pracovně nazýváme „adrenalin2„. Jenom zatím netušíme, zda to bude spíš tragédie antických rozměrů, anebo děsná hlína ve stylu Pat a Mat, případně tragikomedie, kterou by v některém ze svých scénářů nepohrdl ani Woody Allen.

A ještě jedna poznámka: Vr. má výhrady k „rozvrhu vycházení“, který podle něj mohl být navržený trochu líp: například tak, aby mladý kočky ve věku 18 – 20 let mohly chodit ven kdykoli a klidně se i koupat…😊

Takovej šišatej dům nechceme!
By in

Takovej šišatej dům nechceme!

Jakmile odjeli všichni tři účastníci té veledůležité akce zvané „replanteo“, čili vytyčování domu, hned jsme vyběhli z auta na pozemek. Chtěli jsme se dosyta pokochat  pohledem na půdorys a chvíli snít o budoucím domě. Ze snění nás ale poměrně rychle vytrhl jeden na první pohled ostrý úhel bílého obrysu a o kousek dál další. „Ten obrys je nějakej křivej, tak to přece ve skutečnosti nemůže být !!!“ povídá Vr. Když jsme se pozorně rozhlédli, nevěřili jsme vlastním očím. Ukázalo se totiž, že půdorys je vyznačený úplně blbě. Naši „tři experti“ – navzdory neustálému nahlížení do projektu, diskutování, ověřování a kontrolování všeho možného – pospojovali kolíky zatlučené do země tak nesmyslně, že vytvořili půdorys s většinou ostrých úhlů, viz obrázek dole 😊. Vůbec jim to ale nepřišlo divné, ještě naposled všechno proměřili, došli k názoru, že je to v pořádku, pak sepsali o celé akci protokol, všichni ho podepsali, opatřili příslušnými razítky, jedno paré nám strčili do ruky a odjeli. Takže to vlastně zase tak kolosální úspěch nebyl…

Ale hlavně nám tento příklad natvrdo ukázal, že co si neohlídáme, to nedopadne dobře. A že jestli jsme si mysleli, že největší adrenalin v podobě jednání na úřadech máme za sebou, tak to byl veliký omyl. Všechno nasvědčuje tomu, že nejsilnější adrenalinové zážitky máme teprve před sebou. Znovu si vybavujeme památná slova Juana a Rosy: „My chtěli původně úplně jinej dům, než nakonec máme…“