Bezúdržbovou zahradu už jsme měli...
By in

Bezúdržbovou zahradu už jsme měli...

Když má vaše zahrada rozlohu 5000 m², tak je dost naivní myslet si, že bude bezúdržbová 😂.

To se v plné míře ukázalo okamžitě poté, co jsem ráno po návratu vyhlédla z okna v ložnici, abych se pokochala pohledem na svah, na němž – jak jsem se mylně domnívala –  neporoste nic kromě nově zasazených výhonků kaktusů. Veškerý plevel jsem totiž s vypětím všech sil v září těsně před naším odjezdem vytrhala. První pohled mi namísto radosti přivodil naprosté zděšení – kaktusy nebyly v záplavě čerstvé zeleně vůbec vidět! Monzunové lijáky, které přišly letos o 2 měsíce dřív – už koncem září – způsobily doslova explozi hustého zeleného koberce táhnoucího se až k obzoru 😱. Ovšem, zděšení samo o sobě nemá na plevel žádné likvidační účinky 😄, takže jsem si po snídani dala pětiminutovku sebelítosti, pak rezignovaně navlékla pracovní hadry a s krumpáčem v jedné ruce, hráběmi v druhé a postřikovačem na zádech odhodlaně vyrazila do terénu, protože nejsem z těch, co se vzdávají.První den jsem v kanystru na zádech odnosila na svah nad domem 90 litrů roztoku totálního herbicidu a při jeho rozprašování nachodila několik kilometrů.

Holt, bezúdržbovou zahradu už jsme měli, a to před pár lety v Chýni…  

Než do ráje doplujete...
By in

Než do ráje doplujete...

V předvečer plavby jsem zakoupila 1 balení Cinfamaru (zdejší obdoba Kinedrilu) a láhev vína, tudíž na trajektovou rampu jsem vjížděla s přesvědčením, že vše potřebné mám s sebou a kromě utopení mi žádná další nepříjemnost nehrozí 😁.

V prvním okamžiku zcela nečekanou (v druhém ale zase ne až tak překvapivou) skutečností bylo, že zhruba hodinu a půl po vyplutí přestala fungovat data. Vnitřní intranet na lodi sice údajně fungoval dál, mně se ale za celých bezmála 30 hodin nepodařilo k němu přihlásit, zřejmě proto, že zájem mnohonásobně převyšoval kapacitu. A když jsem se posléze šla zeptat, co dělám špatně, steward mě ujistil, že „nic“ a navíc nemám čeho litovat, jelikož intranet je tak pomalý, že těm „šťastným“ se stejně skoro žádné stránky nenačtou. Což byla nejspíš pravda, protože postupně bylo vidět čím dál víc lidí s knihou v ruce, anebo dělajících si poznámky tužkou na papír, což je jinak v dnešní době dost nevídaný jev. Po většinu plavby nebylo také možné telefonovat – dokonce ani v rámci sítě mého španělského operátora 🤔 – takže se člověk ocitl v jakémsi zvláštním informačním vakuu, na které už není zvyklý… ani připravený.

Já jsem během plavby stačila roztřídit všechny fotografie z naší cesty, sepsat si seznam úkolů pro příštích pár týdnů a udělat harmonogram prací na zahradě do konce roku. Pak jsem se přesunula k jedné z televizních obrazovek, které jsou nainstalované v každém rohu každé místnosti a zapnuté nonstop. Na každé z nich většinou běží jiný program, zvuk je však ponechán zpravidla pouze u těch, na kterých právě běží nějaký sportovní přenos či talk show s celebritami 🙈. Shlédla jsem několik filmů (u každého z nich jsem se zapotila domýšlením zápletky, přesto mi však děj všech zůstal více či méně nejasný), spoustu zpravodajských pořadů (které naproti tomu byly díky válečným záběrům jasné víc než dost), stovky reklam na všechno možné a taky pár nekonečných diskusí o jakési sportovní události v Kataru… kdo mě znáte, tak je vám jasné, že zrovna „to“ mě zajímalo nejvíc 🤣.  

Takže když to shrnu, přátelé, zajímavá zkušenost to byla, ale jedna stačila. Když jsem po 29 hodinách vyjížděla z útrob trajektu, v jednom jsem měla zcela jasno: pokud bych ještě někdy musela znovu absolvovat podobnou plavbu, tak jedině v kajutě … i kdybych se případně měla utopit 😀.

Trajekt do ráje
By in

Trajekt do ráje

Musím připustit, přátelé, že plavba na trajektu společnosti Naviera Armas byla docela zajímavou zkušeností, a to přes určitou monotónnost a ke konci už únavnost cesty. Loď vypravovaná jednou týdně z Cádizu (úterý) a z Huelvy (pátek), která na své týdenní cestě objede 5 Kanárských ostrovů, je určena primárně pro ty, co cestují s vozem. Za 3 dny dorazí po trase Lanzarote, Fuerteventura, Gran Canaria a Tenerife až na La Palmu a stejnou trasou se vrací zpět. I v tomto případě jsem si gratulovala k našemu šťastnému výběru ostrova – je totiž hned první zastávkou 😀. Představte si, že by se miláček Camaro vezl třeba až na La Palmu, kam loď dopluje teprve v pátek ráno!!! 😱 Interiér trajektu je vkusně a pohodlně zařízený a pro počet cestujících na konci podzimu je kapacita odpočinkových salonků s polohovatelnými sedačkami výrazně předimenzovaná (naštěstí!). Dále je zde kavárna, restaurace, slunečná terasa, obchůdek s dárkovými předměty a suvenýry atd. Toalety jsou moderní a po celou dobu (mé) plavby byly funkční a čisté. Za nevelký příplatek si k lodnímu lístku můžete přikoupit i kajutu, což jsem ve strachu o život neudělala, neb ve svém věku už pamatuju potopení několika trajektů a nechtěla jsem riskovat, že v případě havárie na mě v kajutě zapomenou 😀. Namísto toho jsem dala přednost raději částečnému nepohodlí v sedačce, zato ale šanci ihned se aktivně drát o místo v jednom z prvních záchranných člunů spouštěných na vodu 🤣. 

Na lodi platí kanárský čas (o hodinu méně), což mi museli číšníci každý den v době oběda připomenout, protože můj žaludek byl po dlouhé dovolené v kontinentálním Španělsku nesmlouvavě nastaven na tamější poledne a tedy jsem se oba dva dny domáhala jídla o hodinu dřív 😂. Na lodi se podávají 3 jídla denně. Při obědě si můžete vybrat ze 3 předkrmů teplých a 3 studených, 3 hlavních jídel, široké škály nápojů a 2 dezertů, za což zaplatíte necelých 12 €. Někteří pasažéři měli dokonce v rámci lodního lístku vouchery na jídlo, otázka však je, na kolik je přišel lodní lístek. (I v tomto případě platí, že kanárští rezidenti zaplatí jen zlomek standardní ceny.)     Jednou z nejzajímavějších věcí byla skladba spolucestujících  Mezi pasažéry totiž výrazně převažovaly dvě kategorie: 1) postarší distinguované páry se zakoupenými kajutami a cestující s karavany; 2) vesměs vyhublí muži nejrůznějšího věku s dlouhými vlasy, dredy a rozsáhlým tetováním, polehávající na zemi v saloncích a na chodbách, značně otužilí, protože někteří z nich trávili celou noc na otevřené palubě jen v tílku a kraťasech! a v pravidelných intervalech si balící jointy. Ti cestovali většinou s obouchanými auty a dodávkami, často se surfovacím prknem na střeše.

Já po vodě, Vr. vzduchem
By in

Já po vodě, Vr. vzduchem

Titulek měl původně znít: AUTO PO VODĚ, MY VZDUCHEM, protože strávit 27 hodin na trajektu (byť s možností přikoupit si kajutu) nám přišlo jako absolutně nepředstavitelná varianta, tím spíš, že jako rezidenti Kanárských ostrovů máme letenky z kontinentálního Španělska za 20 – 30 €.

Čtyřkolý miláček Camaro se měl plavit na trajektu sám, v režimu cargo. Jenže…

Kalkulace ceny přepravovaného vozu bez posádky je téměř trojnásobná v porovnání s cenou standardního lodního lístku pro 1 cestujícího s vozidlem a navíc, pokud se rozhodnete přepravit vozidlo jako náklad, neexistuje způsob, jak se vyhnout celní proceduře, která také něco stojí (a to ani v případě, že by se vozidlo např. za měsíc či dva vrátilo zpátky na kontinent). Poznámka: občané jiné než španělské národnosti bez statutu rezidenta nemohou tento typ přepravy využít vůbec. Nákladní přeprava z Huelvy je při vší drahotě levnější, než z Cádizu, ale zase ujedete o 250 km více, což vás taky stojí nějaké peníze a čas, a musíte se pak vrátit vlakem na letiště v Jerezu a přespat jednu noc v hotelu. Abych to zkrátila: když jsme spočítali celkové náklady této komplikované transakce a zjistili, že rozdíl činí téměř  1000 € 😱 v neprospěch carga, přehodnotili jsme předešlé silácké řeči o tom, že 27 hodin na trajektu se nedá přežít.

Mezitím už jsme měli zakoupené letenky zpátky domů a shodli jsme se na tom, že není zapotřebí, abychom se tolik hodin trápili na palubě oba, že jedna lidská troska při výstupu z lodi bude stačit. No, a Vr. se hned nabídl, že se tedy obětuje a poletí on, aby se využila aspoň jedna letenka a nepropadly obě 😂. A jelikož muži jsou křehká stvoření, která my ženy musíme chránit a opečovávat, jeho návrh byl bez větší diskuse přijat. Doufám, že fakt, že mu jeho miláčka na posledním úseku na ostrov dopravím já, bude brát jako nezpochybnitelný důkaz mé lásky 😊.
(A vsaďte se, že si bude let užívat na MÉM sedadle u okénka!!! 🤣)

Není nám souzena...
By in

Není nám souzena...

… ač o její získání usilujeme už delší čas, konkrétně od doby, kdy jsme ji měli zapůjčenou od terapeuta Miguela k rehabilitaci během stavby domu. Tehdy jsme taky poznali její zázračné účinky na celý svalový korzet a když jsme ji po čase museli vrátit, rozhodli jsme se pořídit si vlastní. Říkáte si: „V čem je problém, vždyť vibrační tyč Flexi Bar nabízí každý e-shop se sportovním náčiním?“ Inu, to ano, ale… Potíž spočívá v kombinaci rozměrů (160 x 2 x 2 cm) a místa, kam ji potřebujeme dopravit (ostrov). V úvahu tedy připadá pouze letecká přeprava a vzhledem k její délce v kategorii nadměrné zavazadlo – a to bez ohledu na skutečnost, že neváží ani 1 kg! Cena dopravy tedy u většiny e-shopů významně převyšuje cenu tyče 🤢.

Naši cestu autem jsme proto považovali za jedinečnou příležitost, jak si vytouženou rehabilitační pomůcku na ostrov dovézt. Decathlon má v okolí Cádizu 3 prodejny a tyč ve svém sortimentu nabízí. Po dlouhém marném hledání v odděleních různých sportů, poté dotazování se prodavačů a jejich následném pobíhání po prodejně, zjišťování, telefonování a ověřování nám nakonec jeden z nich ve stavu naprostého vyčerpání sdělil, že uvedené zboží se prodává pouze přes e-shop a do prodejen se fyzicky vůbec nedostane. S něčím takovým jsme nepočítali…

V případě konkrétně Lanzarote, není vždy spásou ani např. Amazon, či e-Bay, u četných položek totiž najdete poznámku, že doprava se vztahuje pouze na kontinentání Španělsko a Baleárské ostrovy, nikoli však Kanárské ostrovy. Případně u zboží žádná poznámka není, ale po uvedení adresy a potvrzení objednávky internetová stránka opakovaně hlásí „chybu“…

Cestovatelská agónie
By in

Cestovatelská agónie

Vejer de la Frontera je malebné městečko na cestě z Tarify do Cádizu. Do paměti se nám vrylo jednak velice úzkou a nepřehlednou silnicí vedoucí na kopec, kde leží starobylé centrum, za druhé mimořádně stísněnými obousměrnými! uličkami, ve kterých téměř odíráte zpětná zrcátka o protější zdi domů, a za třetí NAPROSTOU NEMOŽNOSTÍ kdekoli zaparkovat 🤢. Poté, co se Vr. v jedné z uliček ocitl v takřka neřešitelné situaci, prohlásil, že mu takové romantické a malebné městečko může být ukradené a mně dalo velkou práci přesvědčit ho, že neprohlédnout si ho by byla obrovská škoda a netuší, oč by přišel. Jak se později ukázalo, měla jsem pravdu, protože podobných městeček jsme za dobu našeho soužití viděli v Itálii, Španělsku a leckde jinde jen asi 50 🤣, a navíc tam v jedné hospůdce měli vynikající jídlo zvané carrillada, což jsou pomalu dušená vepřová líčka v zeleninové omáčce (uvidíte-li tento pokrm na jídelním lístku, doporučuju ochutnat a nebudete zklamáni).

Dalším městečkem na cestě z Tarify do Cádizu je Roche, které stojí za zmínku především kvůli okolním oranžově zbarveným skalám strmě padajícím do moře (takový slabý odvar Algarve). Jinak už tam uvidíte jen spoustu honosných vil a pár pěkných vyhlídkových restaurací, jak už to v ghettech bohatých bývá. My navštívili El Timón de Roche.

Cádiz rozhodně stojí za návštěvu, přestože i tam najdete všechno, co už jste – pokud cestujete – viděli stokrát, konkrétně: katedrálu, Plaza de España (náměstí stejného názvu je prakticky v každém španělském městě 😁), hrad, hradby s branami, pevnost, pobřežní promenádu… mám pokračovat? Taky několik parků, pláží, plážový pavilon, mnoho malých a ještě menších náměstí a na všech sedí lidé u stolků před restauracemi a užívají si jídlo a pití pod širou oblohou, teplo, slunce (v některých případech i hudbu) a nicnedělání.

Pokud se do Cádizu vydáte autem, pak rozhodně zvolte cestu přes Most ústavy (Puente de la Constitución de 1812), který má z dálky nesmírně půvabnou křivku vozovky. Navíc se tam dá – na rozdíl od Vejeru – bez problému zaparkovat v některém z několika velkokapacitních parkovišť.
Poslední den jsme vyrazili do Jerez de la Frontera, které však postrádá noblesu a šmrnc Cádizu, oceán i parky. A tam jsem i já po krkolomném bloudění autem starobylým centrem, poté krajně nevhodným zaparkováním a procházce zpustlými uličkami připustila, že některá města mohou být člověku ukradená. A to přesto, že Jerez má taky honosnou katedrálu a několik krásných kostelů (jak jinak, jsme přece ve Španělsku), ale tak nějak stojí v blbém městě, či co. 
 


V jednom ohledu se však Jerez zapsal do historie, jmenovitě historie vína, protože dal světu víno stejného názvu. Jeho zvláštností je, že je fortifikované, nebo-li dolihované, ale o tom až jindy.

A nadšenci automobilového sportu určitě mají Jerez spojený se závodním okruhem Circuito Permanente de Jerez v bezprostřední blízkosti města. 

Antika mezi dunami
By in

Antika mezi dunami

Baelo Claudia jsou pozůstatky římského rybářského města založeného koncem 2. století př. n. l. na severním pobřeží úžiny, která se dnes nazývá Gibraltarský průliv.  Největšího rozkvětu dosáhlo za vlády císaře Claudia, v polovině 2. století n.l. však jej zřejmě poničilo rozsáhlé zemětřesení, k tomu se o něco později přidaly nájezdy pirátských hord Germánů a Barbarů, což v 6. století vyústilo v opuštění města jeho obyvateli.Co na vykopávkách, nacházejících se u dnešního městečka Bolonia, upoutá každého na první pohled, je mimořádná malebnost okolní scenérie. Dávné město se rozkládalo v krásném zálivu se zlatou pláží, ohraničeném dvěma říčkami a o kousek dál dunami (Bolonia a Valdevaqueros). Tohle na většinu laických návštěvníků udělá pravděpodobně větší dojem, než zjištění, že se jedná o vůbec nejlépe dochované pozůstatky římského města na celém Pyrenejském poloostrově. Při procházce velice pěkně upraveným archeologickým areálem uvidíte zbytky aquaduktu, basiliky, chrámu bohyně Isis, tržiště, nádrží na výrobu soli, lázní a divadla.

Dávní obyvatelé města se kromě rybolovu a soli specializovali na výrobu tehdejší delikatesy garum. Pokud, přátelé, netušíte, o co se jedná, přikládám stručný recept: naložíte menší ryby – klidně včetně vnitřností – do soli a ponecháte je v nádobě na slunci kvasit po dobu několika týdnů, případně měsíců – garum pak bude ještě daleko chutnější 😀. (Staré písemnosti uvádějí, že manufaktury na výrobu garum musely být kvůli silnému a odpornému zápachu umístěny daleko od měst.) Každý den obsah nádoby promícháte, až vznikne jednolitá kaše. Tu pak budete servírovat k většině pokrmů pro zvýraznění chuti.

Dobrou chuť! 🤣🤣🤣

Fascinace prehistorií
By in

Fascinace prehistorií

Trpím drobnou úchylkou. Jejím příznakem je, že mě neodolatelně přitahují veškeré prehistorické stavby, počínaje menhiry a dolmeny a konče dávnými pohřebišti a observatořemi. V pomyslném čtverci ohraničeném městy Huelva, Tarifa, Málaga a Córdoba se to uvedenými památkami jen hemží. Vr. – jako zkušený manžel – už dávno dospěl do stádia, kdy mne rezignovaně následuje po téměř neznatelných pěšinkách v krajině k různě velkým kamenným seskupením, aniž by trousil ironické (a naprosto irelevantní 🤣), či nejapné poznámky typu: „To jsme se takovou dálku táhli kvůli jednomu šutru???“, případně „A to je jako všechno???“ Pochopil totiž, že to je nejrychlejší způsob, jak přetrpět mou neschopnost odolat vábení pomníků dávných civilizací. Já naopak – také jako zkušená manželka – už kvůli manželské pohodě netrvám na tom, že musíme obejít ÚPLNĚ VŠECHNY kamenné formace, ale vytipuju si ty nejvýznamnější a s těmi se spokojím.

V tomto případě byl seznam prehistorických památek dlouhý, ale díky (ne)šťastné souhře okolností měl Vr. až neuvěřitelné štěstí a většině z nich unikl…

  • Nekropoli de las Aguilillas jsme přes veškeré úsilí nenašli;
  • nekropole Algarbes byla dočasně zavřená;
  •  Peña Sacra de Ranchiles (posvátný kámen s vytesaným schodištěm) připadala Vr. NEDOSTATEČNĚ významná, aby kvůli ní zničil pneumatiky, prorazil chladič, odřel nárazníky a urazil výfuky na „tankodromu“, který k památce vede;
  • antropomorfní hrobky u vesničky Betís z časů vizigótů je TAK málo známá lokalita, že nás ani pracovnice turistických informací nedokázala správně nasměrovat, kde je hledat. Je ironií, že nakonec jedinou z hrobek našel Vr.! 👍  

Nebýt toho, nedaly by se tyto marné pokusy nazvat jinak, než fiaskem… 😀

V nejjižnějším bodě pevninské Evropy
By in

V nejjižnějším bodě pevninské Evropy

Město Tarifa ležící na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova je vyhlášeným střediskem vodních sportů a taky suverénně největrnějším místem, které jsme během naší letošní cesty Španělskem navštívili. Poryvy větru honí ulicemi nejrůznější odpadky, při chůzi vás vychylují ze směru a často vám ani neumožní udělat kloudnou fotku, protože vám cloumají mobilem, o marnosti návštěv kadeřníka ani nemluvě. Kromě toho je v Tarifě taky o něco méně slunce než jinde v Andalusii, protože blízké hory přitahují tmavá mračna. A ještě ke všemu tam není moc dobrých hotelů 🤢, protože wind a kitesurfaři dávají přednost levnějšímu ubytování. A těch pár, co tam jsou, je vyprodaných dlouho dopředu. Takže i my jsme nakonec byli nuceni přespat v takovém lepším hostelu, sice s vlastní koupelnou i WC, ale moc jsme se nevyspali, protože na izolaci stěn se evidentně šetřilo, a tak jsme celou noc nechtíc slyšeli všechno možné – to víte, sportovci…V Tarifě moc zajímavého nečekejte. Je tam středověká pevnost na skále nad mořem, staré město obehnané hradbami a přístav, ze kterého vyplouvají jedna za druhou obří kontejnerové lodi a tankery. Asi největší atrakcí je hráz tvořící hranici mezi Středozemním mořem a Atlantickým oceánem a přilehlý záliv (v Atlantiku), na kterém se prohánějí mistři ve windsurfingu, kitesurfingu a nové disciplíně wingfoil. Z toho, co někteří z nich předvádějí, nám padala čelist.
Směrem ke Cádizu se rozkládá pás nejdelších a nejširších zlatavých pláží celého Španělska, které jsou však kvůli již zmiňovanému vichru ke slunění a koupání prakticky nepoužitelné. O čemž svědčí i fakt, že tam nejsou žádné hotelové komplexy, ale opět jen malé laciné hotýlky a campingy pro ty, co tady čekají na svou vlnu. Ostatně to výmluvně vyjadřuje i heslo zdejší surfařské komunity „In wave we trust“ 😀, které je variací na motto Spojených států „In God we trust“.

Nedá se však říct, že by rozlehlá pláž v bezprostřední blízkosti Tarify ležela ladem, každoročně se totiž stává dějištěm mnoha různých sportovních soustředění a šampionátů ve vodních sportech. Poloha na nejjižnějším konci Evropy Tarifu předurčuje k tomu, aby si ji zvolili za startovní či cílovou destinaci také pořadatelé různých extrémních akcí – například 7 400 km dlouhý cyklistický závod North Cape – Tarifa. Pokud se, přátelé, trochu zajímáte o takovéto extravagantní podniky, tak asi víte, že letos závod s přehledem vyhrál český cyklista a spisovatel Daniel Polman z Nové Paky, který během závodu (přes nepříjemné zranění) získal nad soupeři náskok téměř 500 km. Jeho následná diskvalifikace je hodně smutný příběh… 

Modrá je dobrá
By in

Modrá je dobrá

Bílé vesničky Andalusie, přátelé, určitě znáte přinejmenším z fotek. Ale že jedna z nich je modrá jste možná dodneška nevěděli. Jmenuje se Júzcar a modře natřené jsou tu všechny domy, hotel i kostel. Inspirací k takto razantnímu činu byl seriál Šmoulové. Ten si místní obyvatelé natolik zamilovali, že před několika lety v místním referendu rozhodli, že svou vesnici na jejich počest přemalují z bílé na modrou 😀.Další zajímavostí pro ty, co mají rádi nejrůznější zříceniny, jsou pozůstky skalního kostela Bobastro v bezprostřední blízkosti Caminito del Rey. Archeologická lokalita Bobastro se pyšní jednou z nejpůsobivějších architektonických památek středověké Andaluzie – mozarabským skalním kostelem, který je v současnosti tím jediným, co zbylo z někdejšího stejnojmenného opevněného města v horském terénu nad dnešní přehradou Embalse Conde de Guadalhorce. Město bylo po celé půl století (880 – 928 n.l.) střediskem odporu mozarabských obyvatel (křesťané žijící na území ovládaném muslimy) proti córdobskému emirátu a současně hlavním útočištěm Umara Ibn Hafsúna, který stál v čele odporu. V roce 928 n.l. emír Abderramán III. město dobyl, ty, kterým se nepodařilo utéct, pozabíjel a domy i kostely nechal zničit.Bydlení v upravených jeskyních bylo v minulosti v jižní Andaluzii poměrně běžným jevem. Dodnes se s ním můžete setkat např. v okolí Granady, kde někteří místní své někdejší jeskynní domovy přeměnili v neotřelé „luxusní“ turistické ubytování. A konečně, velice nevšedním vzhledem se může pochlubit taky vesnička Setenil de las Bodegas. Mnoho zdejších domků se choulí pod mohutnými skalními převisy vzbuzujícími značnou bázeň. Na první pohled vás vesnice určitě zaujme svou výrazně excentrickou podobou, na druhý vás ale možná (tak jako nás) odradí spousty výkalů ptáků – zejména holubů – hnízdících v prohlubních v převisech 😱, takže vás úplně přejde chuť sednout si do některého z malých bister pod širou oblohou a dát si něco k jídlu a pití. Některé turisty však – jak jsme viděli – chuť evidentně nepřešla… 🙈