Měsíc: Březen 2022

Včera jsem se vydala navštívit hrnčíře Aquilina – viz minulý příspěvek – v jeho dílně. Rukodělná tvůrčí činnost všeho druhu mě totiž velmi zajímá a s tvorbou keramiky nemám zatím žádné zkušenosti. Když jsem na polní cestě před malým starobylým stavením vystoupila z auta a ušla asi deset kroků, takže Dacia přestala být útočištěm pro případ nejvyšší nouze, vyřítila se ze dveří dílny směrem ke mně obluda o velikosti telete se srstí nápadně připomínající hyenu skvrnitou. Propadla jsem panice a můj zoufalý řev se začal rozléhat údolím s takovou intenzitou, že na silnici zabrzdila dvě auta s turisty. Vzápětí vyšel z dílny Aquilino a začal mě stylem všech majitelů psů chlácholit, že „pejsek“ je „hodný“ a chce si „jenom hrát“.

Kromě psa miluje Aquilino ještě svou motorku a přítelkyni Fionu, která je taky keramička. Fiona má v dílně velkou pec na plyn, ve které ale Aquilino kvůli autentičnosti své nádoby nevypaluje – cožpak neolitičtí umělci znali plyn? 😆 Jeho pec na dřevo stojí zhruba 500 metrů od dílny ve svahu sopky La Corona a připomíná jakési kamenné iglů. 

Aquilino mi ochotně předvedl, jakým způsobem vznikají nádoby bez použití hrnčířského kruhu. V jeho podání to vypadalo jako jedna z nejjednodušších činností na světě. K mé velké radosti mi taky prozradil, že pořádá kurzy keramiky pro laické zájemce. A ještě, že kromě jiného vyrábí taky zahradní trpaslíky. Trpaslík může mít namísto klobouku sopku a uvnitř zadku ohniště. A pokud majitel projeví zájem, může mít trpaslík i jeho tvář 🤣. 

Pozn.: Španělsky se trpaslík řekne „gnomo“ a Aquilino mě na můj dotaz ujistil, že význam toho slova je veskrze pozitivní. To znamená, že při zítřejší debatě s Manem o válce na Ukrajině – která bezesporu přijde na přetřes tak jako každý den – zase nebudu vědět, jak označit toho zločinnýho skřeta. 

Díky „byznysu“ s paletami jsme se mimo jiné seznámili s několika zdejšími hrnčíři, kteří si palety odváželi ve velkém jako topivo pro své pece. Taky s „otcem“ lanzarotských hrnčířů a nejznámějším z nich. Jmenuje se Aquilino, má dílnu poblíž vesničky Ye a vyrábí keramiku stejným způsobem jako se vyráběla už v neolitu. Na Kanárských ostrovech má tento typ keramiky historii dlouhou 3 000 let. Sám Aquilino díky svým dlouhým vlasům vypadá taky trochu jako člověk z doby neolitu. Za surovinu používá výhradně místní sopečnou zeminu (spíš prach), kterou po prosetí smísí s vodou – případně rudým či černým sopečným prachem kvůli dosažení specifické barvy – a vlastnoručně uhněte.

V roce 2015 získal zdejší prestižní titul „Umělec roku“ a byl o něm natočen německý dokument.

Většina keramiky, kterou ve své dílně vyrobí, je určena pro trhy v různých městečcích, navštěvovaných téměř výhradně turisty. Jelikož se jedná vesměs o robustní mísy, džbány a tvary různých mořských lastur – tedy v žádném případě ne o suvenýry miniaturních rozměrů – a 99 % turistů cestuje leteckou dopravou, docela by nás zajímalo, kolik výrobků prodá. 

Vzhledem k mimořádnému zájmu – až úprku  – místních hrnčířů pro palety – potažmo dřevo, které pro své pece potřebují neustále, nás s Vr. překvapuje, že zatím zřejmě nikdo z nich nezjistil (ani nepátral po tom), že tady existuje firma zbavující se „za odvoz“ použitých a poškozených palet po náklaďácích. Jinak by se přece obrátili přímo na ni tak, jako jsme to udělali my…