Fotky z Andaluzie, které se nevešly do textu
By in

Fotky z Andaluzie, které se nevešly do textu

Přímořská promenáda v Málaze se zastíněním připomínajícím stylizovanou kostru mořské ryby

 

  1. Antequera v pozdním odpoledni (kolem 8 hodiny večer)
  2. Jedna z užších uliček v Arcos de la Frontera
  3. Vr. nacvičující postoj toreadora
  4. Vr. vítězný
  5. Ochoz Las Setas v Seville
  6. Já tamtéž
  7. O fyzickou kondici seniorů se ve Španělsku velmi dbá (budeme tedy v dobrých rukou (-: )
  8. Flamenco na Španělském náměstí v Seville

Sevillské pomeranče se nejí
By in

Sevillské pomeranče se nejí

… tedy aspoň ne čerstvé. Vím to od té doby, kdy jsme se před mnoha lety s kamarádkou v Seville totálně ztrapnily, když jsme se z důvodu nedostatku peněz rozhodly natrhat si jich přímo na náměstí plnou tašku. Nechápavé pohledy kolemjdoucích jsme pochopily až v hotelu poté, co jsme si první z nich oloupaly a ochutnaly. Jedná se totiž o výhradně okrasný druh, který má palčivě hořkou chuť. Tehdy jsem byla přesvědčená, že se v Seville už nikdy v životě nemůžu ukázat. Ale už je to tolik let, že nejspíš mezitím všichni co naši ostudu tehdy viděli, umřeli. Jediní Britové dokázali tyto plody geniálně zužitkovat ve své „marmalade“.

27. července: Cesta přes několik „bílých měst Andaluzie“. Nejvíc na nás zapůsobila Ronda (městečko na skále s impozantním vysokým mostem), Grazalema (šplhající po svazích hor) a Arcos de la Frontera (s ponurou katedrálou zlověstně shlížející na oprýskané fasády skromných domů, z nich mnoho je neobydlených).

28. července: První den v Seville, která nás nadchla velkorysostí staveb, elegancí bulvárů, zelenými parky a všemi památkami zmiňovanými v průvodcích, ale hlavně a asi nejvíc stavbou Metropol Parasol, které ale nikdo neřekne jinak než Las Setas, čili Houby. My s Vr. přesně takovouto moderní organickou architekturu milujeme, takže jsme si přišli na své. Nahoře je ochoz, ze kterého vidíte celou Sevillu jako na dlani, možná lépe než z oficiální nejvyhledávanější vyhlídky – věže  Giralda. A ještě k tomu je to údajně největší dřevěná konstrukce na světě.

Už aby skončila Tour de France...
By in

Už aby skončila Tour de France...

24. července: Medina Azahara byla podle mé představy místo, o kterém běžný turista neví, tedy tam skoro nikdo nebude a proto ideální pro krátkou návštěvu. Ukázalo se, že má představa byla mylná, lokalita už je v turistickém světě „profláklá“ a taky větší, než se zdálo. Už když jsme při obědě obírali pečená vepřová žebírka, bylo jasné, že dojezd dnešní etapy TdF nebude Vr. sledovat v hotelovém pokoji, ale někde na pumpě.

25. července: Dnes jedeme do Granady – já podruhé, Vr. poprvé. Když jsem Granadu  kdysi uviděla poprvé já, naprosto mě ohromila krása tohoto města zasazeného mezi zasněžené vrcholky hor, s bulváry plnými nádherných paláců a úzkými uličkami plnými taveren a obchůdků. Bylo to za totality a jedno z prvních měst „na západě“, které jsem navštívila. Možná na tom měla zásluhu i slavná píseň opěvující toto město. Z dnešního pohledu je Granada městem jako každé jiné a Alhambra – komplex paláců a zahrad nad ní – je sice svým rozsahem a zachovalostí výjimečná, ale arabský styl výzdoby interiérů, který zakazuje zobrazovat jakékoli živé tvory a omezuje se pouze na nejrůznější stále se opakující růžice, vlnovky, lišty, do vzorců skládané dlaždice a zdobné písmo, je dost limitující. Zdi působí jako kamenná krajka a po chvíli (alespoň nás dva) začínají nudit. Navíc nám připadá, že tento typ dekoru vyjadřuje mdlý stav mysli dávného řemeslníka, který jen do omrzení opakoval nějaký vzorec, aniž byl schopen vymyslet něco nového… No, a řekněme si na rovinu – migrační krize a různé teroristické akce naši schopnost a ochotu ocenit arabskou kulturu taky nezvýšily. V jeskyních v kopcích na okraji Granady dodnes bydlí cikáni (musím se zeptat recepčního v hotelu, zda byli ve Španělsku taky přejmenováni na rómy). Dřív tu měli ve skalách i mikrohospůdky, jak je to dnes nevím.

Ve skutečnosti se nám vlastně hrozně líbí v městečku Antequera, kde máme nocleh na 3 noci. Je taky usazené mezi horami, má pár památek, které obejdete aniž vypustíte duši a které tímto všem doporučujeme k zastávce. Jo, a ještě navíc má restauraci uprostřed býčí arény, což je – myslím – dost velká rarita. 

26. července: Původně jsme se dnes chtěli vydat na Caminito del Rey, ale pak jsme si řekli, že žádný adrenalin nepotřebujeme a raději se pojedeme podívat na dolmeny na předměstí Antequery a pak vykoupat do Málagy.

Trojice dolmenů Manga, Viera a El Romeral je působivá i Vr., kterého hned tak nic neohromí, zůstal koukat. Když uvážíte, že vznikly v době zhruba 4000 let před naším letopočtem, kamenné bloky váží stovky tun, lidé v té době měřili cca 120 cm a koně byli jen o něco větší než liška, je fascinující, jak mocná musela být filosofie či náboženství, které je poháněly ke stavbě něčeho výhradně duchovního charakteru, čím nezískali ani potravu ani ošacení ani teplo a čemu se věnovala armáda lidí po celé generace.

V Málaze je problém najít restauraci, bistro či kavárnu s televizí. To je nám obecně velice sympatické, s výjimkou období kdy se jede TdF a Vr. (a tím pádem i mně) to komplikuje život, neb musíme cestovní program přizpůsobovat předpokládanému dojezdu jednotlivých etap. No, a právě v Málaze jsme po dlouhém hledání našli TV až v kasinu… a ona se ta etapa pro mimořádně špatné počasí nakonec nedojela. No, nenaštvalo by vás to?

Na Lanzarote je dnes příjemných 25°C ...
By in

Na Lanzarote je dnes příjemných 25°C ...

20. července: K večeru jsme překrásnou krajinou – jakýsi mix krkonošských plání a amerických kaňonů – dorazili do města Cuenca, jehož historické centrum je chráněno UNESCO. Pak jsme vyrazili na večeři, ale nemyslete si přátelé, že sehnat nezadaný stůl – i v případě, že se nejedná o michelinskou restauraci – je ve Španělsku v sobotu večer snadný úkol.

21. července: Cuenca je bezesporu moc hezké město známé mimo jiné svými visutými dřevěnými vyřezávanými balkony. Ironií je, že ty jedny slavné, kterých je plný Pinterest a Instagram, nevypadají zdaleka tak pěkně a jsou mnohem ošuntělejší, než mnohé jiné. Jen kdyby nebylo takové vedro (39°C)…
Ale stejně si asi vůbec nejvíc budeme z tohoto města pamatovat úžasný pokoj s velikááánskou postelí, prostornou koupelnou a samostatnou šatnou, který nám v hotelu nabídli poté, co jsem v recepci poznamenala, že jsme oba velcí lidé a potřebujeme rozhodně dvojlůžko širší než 150 cm. 

22. července: Cesta krajem La Mancha rytíře Dona Quijota lemovaná poli slunečnic, žlutými strništi a nekonečnými olivovými háji. Po Španělsku se díky vynikajícímu stavu silnic i dálnic cestuje velice svižně – 430 km jsme ujeli za necelé 4 hodiny i s přestávkou na oběd. A dále se radujeme z prozíravého rozhodnutí Vráti (dále jen Vr.) nechat před cestou doplnit kapalinu do klimatizace v autě (41°C). Dnešní den má jedinou vadu na kráse –  na Tour de France je den volna a Vr. si tedy neužije dojezd etapy.

23. července: Dnes se pokusíme obejít nejvýznamnější památky Córdoby, ale opravdu jen ty nejvýznamnější (43°C). Córdoba (rovněž na seznamu světového dědictví UNESCO) byla kolem roku 1000 jedním z největších a nejvyspělejších měst světa. Například dlážděné ulice a veřejné osvětlení měli místní obyvatelé k dispozici o několik století dřív než Londýňané.

Slavná „proužkovaná“ mešita-katedrála je  výjimečná svým spojením islámské a křesťanské architektury.  Všechny fotografie jsou opravdu z interiéru této jediné stavby.

V Córdobě toho, samozřejmě, najdete daleko víc, například nádherná patia s květinovou výzdobou, uličky tak úzké, že jimi neprojede nejen auto, ale nevyhnou se ani dva silnější lidé a románský most či vodní kolo. No, a dovedete si, přátelé, představit, jak jsme si po parném dni uvaření ve vlastním potu užili podvečerní siestu u hotelového bazénu?

Taková soukromá Vuelta de España
By in

Taková soukromá Vuelta de España

Cyklistický závod trvá 3 týdny a zhruba stejně dlouho plánujeme cestovat po Španělsku (a poznávat naši novou domovinu) i my. 

16. července: Ráno jsme překročili hranice Španělska a zamířili do městečka Cadaqués a poté do Port Ligat. Obě místa spojuje jméno malíře Salvadora Dalího, v druhém jmenovaném stojí jeho dům a současně muzeum. Místní malé pláže nás ovšem těžce zklamaly, takže jsme se rozhodli pokračovat do Girony. Zdejší historické centrum je tak mimořádně zachovalé, že se zde prý rozhodli natočit některé exteriéry tvůrci seriálu Hra o trůny. Vzhledem k tomu, že tento seriál nesledujeme, nemáme nejmenší tušení, kde se scény točily.
A taky zde sídlí jedna z údajně nejlepších michelinských restaurací El Celler de Can Roca, ale bohužel už neměli na dnešní večer žádný volný stůl …(-:

17. července: Noc jsme strávili na statku, přebudovaném na pěkný rustikální penzion s výhledem na Montserrat, kam jsme hned ráno vyrazili. Mystickou atmosféru místa asi netřeba popisovat, kdo jste tam byli určitě víte, o čem je řeč. Náš zážitek byl umocněný skutečností, že nefungovala lanovka až na vrchol homolí, takže jsme museli po svých a času na meditaci bylo tedy víc než dost. Ovšem i neduchovně, a prakticky založeným povahám se cestou nahoru točí hlava z představy kolik lidského úsilí si vyžádalo vybudování kláštera  a mimořádně zdobné baziliky v sedle masívu Montserrat.

18. července: Cesta krajinou Los Monegros, což je v podstatě jakási poušť mezi pahorky, kterou se místní obyvatelé pokoušejí (úspěšně) obdělávat. Traktory vytvářejí v krajině úžasné abstraktní obrazy, kvůli kterým ale nemusíte jezdit až do Aragonska, stejně pěkně je uvidíte i prostřednictvím Google maps…

19.července: Zaragoza je krásné vzdušné město se dvěma neuvěřitelnými katedrálami a mnoha dalšími památkami. Ovšem nás – milovníky moderní architektury a staveb Zahy Hadid zejména – hrozně zklamal žalostný stav mostu, který tato architektka navrhla pro Expo 2008 v Zaragoze a dnes už je zavřený.

20. července: Dnes jsme přejeli ze Zaragozy do Cuenca a hlavním bodem programu byl Albarracín, který stojí přibližně na půli cesty a od roku 2015 nese titul „nejkrásnější městečko Španělska“. Mně se líbil moc, Vráťovi, který má technické vzdělání a rozumí statice a pevnosti materiálů, vůbec ne a byl vysloveně rád, když jsme ho opustili.

 


 

Na dálnici nespat!
By in

Na dálnici nespat!

Přátelé, pokud pojedete po dálnici z Marseille do Montpellier, věnujte ve vlastním zájmu velkou pozornost výjezdu z dálnice na Montpellier, neboť pokud ho zmeškáte – tak jako já ve funkci navigátora – a s úsměvem poznamenáte směrem k řidiči, že nevadí, bude co nevidět další, tak vězte, že jste na velkém omylu. Nebude! Tedy aspoň dalších skoro 50 km! Čímž jsem trumfla Vráťu v délce zajížďky, když před pár dny pro změnu zase on mne omylem navedl do tunelu St. Gotthard (délka 17 km), takže jsme nechtěně skončili v Itálii, namísto ve Švýcarsku. Teď je tedy vzájemné skóre vyrovnané.

Montpellier je moc pěkné město s několika příklady avantgardní architektury, která se nám oběma líbí (i když Vráťa už ke konci prohlídky vyhlížel za každým rohem s větší dychtivostí restauraci než další architektonický skvost).

Dnešek je naším posledním dnem ve Francii, zítra máme v plánu dorazit do Španělska. Na to, že jsme na cestě teprve asi 10 dnů, už jsme stačili: já zničit jedny boty, přetrhnout korále a ulomit nožičku u brýlí, Vráťa rozbít myš k notebooku a zdeformovat výfuk. Pokud budeme pokračovat v devastaci věcí tímto tempem, vrátí se do Čech časem dvě trosky…

 

Volní jako ptáci
By in

Volní jako ptáci

9. července: Přes Sion a Aostu jsme dorazili do Turína. S Vráťou jsme se shodli v názoru, že už jsme v životě asi viděli příliš mnoho historických měst, protože v nás ani jedno z výše uvedených nezanechalo větší dojem. Snad jen v Turíně věž Mole Antonelliana – která je se svou výškou 167 m údajně nejvyšší zděnou stavbou světa – a tzv. Tree House, viz obrázek.

10. července: V městě Cuneo, o kterém jsme nikdy neslyšeli, nás čeká příjemné překvapení v podobě širokých a čistých ulic lemovaných velkorysými  stavbami v klasicistním stylu.

11. července: Monte Carlo, kde si Vráťa – jak jinak – musel projet všechny zatáčky Formule 1, byť kvůli silnému provozu víceméně hlemýždím tempem, ale zase tak mohl pozorovat mraky luxusních kár všude kolem.

12. července: Hned ráno koupání v Antibes, pak oběd v Cannes, kde jsem se společensky totálně znemožnila, neboť  letos v létě tam ženy prostě musí mít bílý (nejlépe krajkový) ohoz, který já neměla… (-:
Vrcholem programu měla být návštěva St. Tropez a focení u četnické stanice známé ze starých filmů o Četníkovi ze St. Tropez, ale – bohužel – se jím stalo až hledání hotelu v Marseille, kde jsme po dvouhodinové anabázi ze zoufalství skončili v pokoji pětihvězdičkového hotelu, jehož cena za noc se zhruba rovná našemu dvoutýdennímu rozpočtu na jídlo.

13. července: Pětihvězdičková postel a velkorysá snídaně nás zviklaly v pevném rozhodnutí, že hned ráno jedeme pryč. Rozhodli jsme se věnovat den prohlídce Marseille, budeme ve starém přístavu nad sklenkou vína pozorovat kolébající se čluny a kolemjdoucí. A navíc je pro udržení rodinné pohody bezpodmínečně nutné stihnout televizní přenos dojezdu dnešní etapy Tour de France. A Vráťa prohlásil, že ten se nejlépe vychutná z pětihvězdičkové postele… takže zůstáváme ještě jednu noc.                            

 

Naše Grand Tour začíná
By in

Naše Grand Tour začíná

Veškerý náš movitý majetek je teď ve dvou kufrech v autě a v krabicích ve skladu. Jasně, máme taky nějaké peníze na účtech, ale co je docela podstatné – nemáme momentálně žádný prostor, kam bychom mohli své věci složit. Pro lidi, kteří až dosud vždycky měli nějaký dům či aspoň byt, je to úplně neznámý a dost divný pocit. 

4. července: Vyčerpaní a i jinak po všech stránkách zdevastovaní vyrážíme směrem na Klatovy, ač bychom ze všeho nejraději zalezli do postele a strávili v ní několik dní (spaním).

7. července:  Po trase Salzburg, Berchtesgaden, Innsbruck a Vaduz se přesouváme k Altdorfu, známému díky švýcarskému lidovému hrdinovi Vilému Tellovi a z výšky si prohlížíme i památnou louku Rütli, na které kdysi vzniklo Švýcarsko.

8. července: Z Zermattu vyrážíme fungl novou, až nemorálně drahou lanovkou na nejvyšší stanici v Evropě (3 883 m). Ale zato máme možnost vidět, že 4 kabiny lanovky jsou osázeny blýskavými krystaly Swarovski, no neberte to! (-:

Máme štěstí na počasí, výhledy na Matterhorn jsou skvostné. Zermatt, lanovky i vyhlídkové vlaky v okolí Matterhornu jsou plné Asiatů a tomu odpovídají i nápisy a instruktážní hlášení v japonštině a možná mandarínštině…?

 

 

Vystěhovat se není pro slabý...
By in

Vystěhovat se není pro slabý...

Přátelé, řeknu vám to na rovinu: posledních pár dnů bylo opravdu hustých! Kvůli nefunkčním elektronickým systémům státních úřadů, a pojišťoven, mylným informacím nepostižitelných pracovníků helpdesků, liknavosti příslušných úředníků v kombinaci s jejich často absolutní nekompetentností jsme se v posledních několika dnech několikrát ocitli na pokraji fyzického i psychického kolapsu. Nemluvě o balení posledních krabic, do kterých už jsme ve spěchu házeli hlava nehlava všechny zbývající – a tudíž neroztříděné – věci, ale tu agónii pravděpodobně všichni, co jste se kdy stěhovali, dobře znáte.

A ještě k tomu ty vedra … Původně jsme každému říkali, že se na Kanárské ostrovy stěhujeme za teplem a sluncem, ale teď to paradoxně vypadá, že odcházíme spíš za chladnějším počasím než jaké panuje v současné době ve střední Evropě (-:

Jelikož jsme však s Vráťou už lety prověřený tým pro náročné operace, zvládli jsme to! Dnes v 13.00 se za krabicemi s veškerým naším movitým majetkem zavřely dveře náklaďáku, který je odveze do nějakého skladu neznámo kde. Tam přečkají 2 měsíce než se přeloží do přepravního kontejneru. Nám zůstaly pouze 2 kufry s oblečením, nejnutnější kosmetikou, cestovní elektronikou, nějakou četbou a pár dalšími věcmi, se kterými se vydáme na dvouměsíční toulky po Evropě, abychom nějak přečkali čas, který zbývá do našeho konečného odletu. 

Pro ty, kterým vrtá v hlavě, proč jsme vlastně neuskutečnili náš původní plán převézt si „svých pár švestek“ vypůjčeným náklaďákem, pár slov na vysvětlenou: trajekt Huelva/Cádiz – Arrecife stojí pro nákladní auto téměř 3 000 Eur. Vzhledem k tomu, že trvá přes 30 hodin, asi bychom si chtěli přikoupit kajutu, která by nás přišla dalších 3 000 Eur (ne, opravdu jsem se nespletla v počtu nul (-: ). Připočtete-li ještě cenu pronájmu náklaďáku na 10 – 14 dnů, noclehy během cesty, naftu, dálniční poplatky a případné riziko vykradení náklaďáku, nejspíš byste došli ke stejnému závěru jako my.