Milí přátelé,
přejme si všichni navzájem do příštího roku hodně trpělivosti, ohleduplnosti, optimismu, silné imunity a zejména zdraví.
Vrá+Ji
Měsíc: Prosinec 2020
La Palma překvapila
La Palma – vzdáleně připomínající svým tvarem srdce a ležící pouhých 400 km na západ od Lanzarote – je v mnoha ohledech úplně jiný svět než náš ostrov. To, co mají oba ostrovy společné, jsou černé pláže a sopečné útesy spadající do moře. Tím však asi veškerá podobnost končí. Lanzarote je drsné, suché a větrné, zatímco La Palma je hebká, vlahá a klidná.
Ve skutečnosti je to dávná sopka vystupující z moře s obrovskou kalderou uprostřed. Nejvyšší vrcholky dosahují výšky téměř 2500 m a přitahují mraky, které neustále jako do bílého závoje halí některé části ostrova. Tím dochází ke zvláštním a velmi působivým efektům, kdy vám doslova během několika vteřin přímo před očima vystoupí z mraků kopec či stráň, anebo do nich zmizí. Pozorování krajiny je tady svým způsobem napínavé, protože někdy až po několika dnech zjistíte, jak vypadá údolí či horský masív v celé své kráse.
Mraky také zajišťují vydatné dešťové srážky a díky vhlkému subtropickému klimatu je ostrov bohatě porostlý velice různorodou a šťavnatou vegetací počínaje trsy neuvěřitelně zelené trávy a pestrých kvetoucích okrasných keřů přes množství sukulentů až po mohutné kanárské borovice a dokonce i listnaté stromy. Napadá nás, že Lanzaroťanovi, který navštíví La Palmu jako první „zahraniční destinaci“, musí úžasem spadnout čelist, protože na Lanzarote les nikdy neviděl. Zvláštní kapitolou jsou nekonečné plantáže a fóliovníky banánů – ty 
první krásné, zatímco ty druhé krajinu hyzdí, ale za pár dnů si na ten pohled zvyknete. Jedná se o zdejší typický druh banánů, které jsou o něco menší než ty, co se dovážejí do českých obchodů, ale zato výrazně chutnější.
Velice nás překvapilo, že na La Palmě – na rozdíl od Lanzarote – vůbec nefouká vítr, alespoň ne teď v zimě. Pro nás „Lanzaroťany“, zvyklé na jeho téměř neustálou přítomnost, je tady až neuvěřitelný klid a blahodárné ticho – a to i na vyhlídkách vysoko v horách.
Dalším překvapením bylo, že ačkoli má La Palma zhruba poloviční počet obyvatel než Lanzarote (cca 83 500), ve dvou největších městech Santa Cruz a Los Llanos najdete spoustu výstavních 4 – 5 patrových domů (na rozdíl od Arrecife, kde jich máme pouze asi tucet na přímořské promenádě).
Co se týče teplot (18 – 24°C ve dne a 12 – 15°C v noci) je tady na náš vkus teď v zimě ukrutná zima, zejména v noci pod dvěma přikrývkami a s lyžařskými ponožkami na nohou se nemůžeme ubránit vzpomínkám na někdejší lyžařské zájezdy do Špindlu. Vzhledem k tomu, že dost místních chodí v kraťasech a tričku, je ale dost pravděpodobné, že jsme za ten rok a půl na Lanzarote značně zchoulostivěli. Ovšem Vr. je připraven na všechny varianty počasí 😊. 
Fotoreportáž VIII. (vánoční)
Milí přátelé, přejeme vám všem v rámci možností pohodové vánoce a přikládáme několik žánrových fotek, jak vypadá vánočně vyzdobené Arrecife. 
Každé městečko a vesnička má svůj betlém, instalace pod širou oblohou jsou tady velmi populární.
Velká pozornost se věnuje i výzdobě kruhových objezdů a výloh.
Naše včerejší variace typické české štědrovečerní večeře.
Letos jsem pod náporem fotek výstavního vánočního cukroví, jímž se pochlubila spousta kamarádek, po mnoha a mnoha letech taky vyrobila jeden druh – nepečené 
ořechové kuličky. Jsou celkem dobré, byť mají 2 vady: chybí v nich typická rumová příchuť (tady ji neseženete a balíček z Česka nedošel včas) a každá je trochu jinak velká. Toť na vysvětlenou, proč jsem zvolila aranžmá soliteru 
.
A protože nás stavba v poslední době trochu zmáhá a taky abychom dostáli letitému zvyku trávit vánoce v cizině, tak za 2 hodiny odlétáme na 10 dnů na sousední La Palmu.
Předvánoční sprcha (doslova)
Stavba domu na Lanzarote je hodně adrenalinová zábava. Nejen, že často do poslední chvíle nevíte, co se další den bude dít, zda něco zdít, natírat či bourat, ale když nastane zima, nevíte ani, zda se vám podaří doběhnout 10 metrů ze stavby do auta, aniž byste skončili promočení na kost. Přívalové deště přicházejí sice jen některé roky, ale ten letošní k nim patří. Navíc udeřily s mimořádnou intenzitou a ještě k tomu pro nás v ten nejnevhodnější okamžik – těsně poté, co natěrač dokončil druhý (předposlední) nátěr střechy… ale o tom až jindy. Teď už je nám naprosto jasné, proč na vesnicích má kdekdo nádrž na desetitisíce litrů dešťové vody. Při takto vydatných lijácích se naplní až po okraj za několik málo dnů. A taky jsme pochopili, proč začátkem listopadu začal na okolních střechách panovat čilý ruch a všichni natírali jako o závod. 
Co se týče stavebních prací, ačkoli nás spousta lidí varovala, že koncem listopadu upadnou dělníkům lopaty z rukou klidně třeba uprostřed betonování a až do svátku Tří králů (6. ledna) se na všech stavbách bude prohánět leda tak vítr, na té naší se naopak míchačka do minulého týdne nezastavila. Nutno říct, že to zedníci posledních pár dnů neměli jednoduché, protože často museli doslova během několika vteřin slézt z lešení, běžet přikrýt pytle s cementem a schovat se uvnitř. Takže máme obložené obě koupelny a hotové vnější a zčásti i vnitřní omítky. Když ale začaly stropy protékat natolik, že jim přestal skýtat přístřeší i „obývák“, zabalili to se slovy, že přijdou v lednu.
Jelikož stavební práce značně pokročily, zaslali jsme Alejandrovi (architekt) dotaz, jak maximálně vysoká smí být vjezdová brána z ulice. Jeho odpověď, že „žádné výškové omezení neexistuje a můžeme si nechat vyrobit bránu jak vysokou chceme“, by v nás za normální situace vyvolala prudkou euforii, jenže – už i vy, milí přátelé, víte, že zdejší normativa pamatuje absolutně na všechno a stanoví limity snad i na maximální úhel otevření ventilace či výšku sloupce kouře z komína. Proto nám jako jediné možné vysvětlení Alejandrovy nadmíru velkorysé odpovědi přišlo, že musel být při psaní zcela duchem nepřítomen. To se potvrdilo v dalším emailu, kde upřesnil, že maximální výška branky je 1 m 😊, popřál nám krásné vánoce, upozornil, že do 15. ledna 2021 bude architektonické studio zavřené a připojil doušku, že kdybychom přeci jen něco potřebovali, máme se obrátit na Carlose, který bude fungovat po celé svátky. Zrovna Carlos! 🤣, který nefunguje v podstatě nikdy…
Fotoreportáž VII: Proměny
Ačkoli se nám někdy cílová rovinka – rozuměj dokončení domu – zdá nekonečně daleko, pohled na fotky ukazuje, že už jsme urazili pěkný kus cesty…
A ještě pár fotek na ukázku, jak zdejší krajina za pouhých pár dnů vláhy zezelená. 
Jak Carlos měřil niveletu
Pár dnů po kontrolním dnu Carlos přislíbil, že si zapůjčí přístroj (takže on nemá svůj vlastní…) a přijede v 10:00 změřit niveletu vjezdu, protože stále není úplně jasné, zda vstupní dveře domu jsou nad či pod úrovní silnice, což – vzhledem k množství dešťových srážek, které v těchto dnech zažíváme – je pro nás zcela zásadní věc.
Carlos tentokrát poprvé přijel včas (spíš předčasně) protože když jsme v 10:05 vystupovali z auta, byl už na odchodu se slovy „všechno jsem změřil a je to OK“ a jen těžko skrýval zklamání, že se mu nepodařilo zmizet před naším příjezdem 😊. Tak nějak už od samého začátku máme neodbytný pocit, že Carlos setkání s námi zrovna nevyhledává, protože máme na jeho vkus moc všetečných otázek, na které on většinou nezná odpovědi a nechce se mu je zjišťovat.
S nervózním pohledem na hodinky a poukazem, že „už měl být někde jinde“ se s námi vrátil na parcelu, ukázal nám dva roxory zatlučené v místech, kde jsme nic měřit nechtěli 😊 a o jeden z nich si roztrhl džíny. Na dotaz Vr., kde vyznačil výškovou úroveň vozovky opáčil, že nikde, protože přístroj je při vertikálním měření velmi nepřesný a může vykazovat odchylku až 20 cm, ale doporučil, ať jsme v klidu 😊, že to určitě bude OK a že už vážně musí jet zase dál.
Dům v Guatize, kde jsme bydleli při naší první návštěvě Lanzarote.
... a nemají smysl pro humor...
… aneb kontrolní den na stavbě. Toho dne bylo na parcele rušno. Kromě 5 fasádníků dokončujících omítky a jednoho kameníka tvořícího zídku ještě stavitel Miguel, architekt Alejandro, stavební dozor Carlos (vida, on stále žije! 😊) a my dva.
První bod programu – přesné změření hranice mezi stavební a zemědělskou částí parcely – se musel odložit na jindy, neb Carlos si nepřivezl měřící přístroj, ač jsme ho o to velmi naléhavě žádali 😊.
Druhý bod – parkoviště. Když Alejandro uviděl vybagrovaný prostor budoucího parkoviště a zídku, jen polkl a pak chvíli němě zíral. Poté prohlásil, že se zídka bude muset o půl metru snížit, aby nebyla vyšší než 120 cm, což je maximum povolené normativou. Carlos zareagoval, že v takovém případě hrozí riziko zřícení sousedovy zdi. Alejandro tedy navrhl zavézt zadní část parkoviště, aby nebylo vidět, jak je zídka vysoká, a ujistil nás, že hned po kolaudaci to znovu vybagrujeme a uděláme si přesně tak, jak budeme chtít. Vr. namítl, že parkoviště do kopce nechceme a nemůžeme za to, že příroda nedodržela normativu 😊. Nikdo se nezasmál, všichni jen divně koukali.
Druhý bod tedy zůstal nevyřešen a přešli jsme k dalšímu – jak se dostane traktor či bagr do zemědělské části zahrady, která má být podle projektu oddělena od domu souvislou zídkou vysokou 130 cm? Tady pro změnu Alejandro s Carlosem předvedli neuvěřitelný brainstorming a řešení našli prakticky okamžitě – stačí objedat jeřáb o patřičné nosnosti a bagr či traktor přes zídku „přenést“ 😊. Jak jednoduché!, že nás to nenapadlo…
Poslední, co se mělo projednat, byla úroveň terénu kolem domu. Dozvěděli jsme se – s poukazem na normativu – že reliéf musí zůstat přesně tak, jak byl. Vr. – ve snaze ukázat v celé šíři tu bezbřehou absurditu – s vážnou tváří poznamenal, jaká škoda, že budeme muset naše francouzská okna do výše půl druhého metru zahrnout hlínou… Alejandro nejprve chvilku hleděl jako vyvoraná myš, evidentně zvažoval, zda je ten návrh míněn vážně, a nakonec z něho vypadlo jen „ale to nebude potřeba…“ 😊. Ani tentokrát nezazněl žádný smích a jedno je jisté, ironii ani nadsázku nikdo z nich nepochopil. Naopak, máme dojem, že z kontrolního dne všichni odjížděli přesvědčení, že ti dva Češi jsou trochu přihlouplí: některé zcela zřejmé věci s bagrem a podobně jim unikají a naši slavnou normativu ani po dvou letech ještě nepochopili…
... a jsou nedůtkliví a urážliví
„KDYŽ CHLAP ŘEKNE, ŽE NĚCO UDĚLÁ, TAK TO UDĚLÁ. A NENÍ POTŘEBA MU TO KAŽDÝHO PŮL ROKU PŘIPOMÍNAT.“ 😊
Když jsem si před lety přečetla tuto hlášku na FB svého zetě, nenapadlo mě, že se jednou odstěhujeme na ostrov, kde to nebude vůbec žádná nadsázka a kde budeme uvedenému přístupu čelit pokaždé, když si objednáme nějakou práci.
Jenže… kdyby to bylo tak jednoduché. Situace je ještě o to složitější, že jakmile se tady kohokoli zcela nezávazně zeptáte, zda by pro vás udělal nějakou práci (postavil zídku, něco vybagroval, atd.), dotyčný se okamžitě začne cítit „výhradním“ dodavatelem uvedené služby, bez ohledu na to, že v daném okamžiku ani v příštích týdnech nemá volnou kapacitu na její provedení. Nějakou dobu s vámi proto hraje hru – viz hláška výše – s tím, že se mu mezitím třeba podaří dodělat všechny kšefty, které si sjednal před vámi. A když po několika měsících ztratíte trpělivost a poptáte se jinde, způsobíte KATASTROFU, protože na ostrově naší velikosti se každý zná s každým, zejména lidé stejných profesí, či vlastníci stejné mechanizace. Vy se stanete „zrádcem“ a „nevděčníkem“, zatímco druhá strana se cítí „oklamaná“ a „podvedená“. Výsledkem bude, že ten, se kterým jste jednali jako s prvním, se s vámi bavit přestane a druhý, u kterého jste se poptávali, se s vámi vůbec bavit nezačne. Po pár dnech či týdnech (podle povahy dotyčného) sice konflikt „vyšumí“ a nikdo už o ničem neví, ale navážete tam, kde jste přestali a žádného urychlení prací nedocílíte… 😊
Lanzaroťané nejsou moc dobří počtáři
To nám takhle onehdá přes plot vyprávěl soused José, jak vyzrál na místní zubaře a jejich předražené služby. Namísto, aby se nechal oškubat na Lanzarote a za každý implantát tady zaplatil přes 1200 Eur, zaletěl si na zákrok do Kolumbie kde za celkem 5 implantátů zaplatil jen 6000 Eur! 😊 Z jeho lišáckého výrazu bylo zřejmé, jak výjimečně vychytralý si připadá a nemělo tedy smysl jakkoli zapochybovat, natož pak zmínit nutnost připočíst cenu letenky a 4 nocí v hotelu 😊.
Místní lidé taky nemají moc dobrý odhad. Například na Černý pátek jsme si koupili pračku. Abychom zjistili, zda ji zvládneme odvézt sami, anebo si objednáme dopravu, poslala jsem do klientského oddělení dotaz, kolik váží. Poté, co přišla odpověď, že „něco kolem 10 kg“ 😊 je jasné, že by byla škoda každého Eura zaplaceného nejen za odvoz, ale i za benzín. Do Maguezu ji zřejmě zvládne odvézt Vr. sám… na kole.
Díky za každý prostavěný den...
Stavitel Miguel je celkem sympatický chlapík. Čím déle se známe, tím víc se z nás stávají téměř přátelé. Skutečnost, že dodnes neznáme ani jedno z jeho dvou příjmení na tom nic nemění. Ve Španělsku všichni mají 2 příjmení, ale většinou se ani jedno z nich nedozvíte, protože se v běžném životě vůbec nepoužívají. Na tom všem by nebylo nic divného, kdyby na naší smlouvě o provedení díla nebyl za stavební firmu uveden kdosi, jehož ani jedno ze čtyř jmen není Miguel.
Tím se dostávám k dalšímu bodu, a to, že naše stavební dobrodružství je, přátelé, ještě napínavější, než jsme si představovali, natož chtěli. Naše stavební firma je totiž v insolvenci 🤢. Už přes rok. My to víme zhruba 3 měsíce a po prvotním šoku už jsme se s touto skutečností naučili žít. Jednoho dne jsme prostě dostali do emailové schránky zprávu od španělské správy sociálního pojištění a když jsme ji pomocí elektronického podpisu otevřeli (vida, jak je elektronický podpis praktický 
), dozvěděli jsme se, že naše stavební firma dluží poměrně vysokou částku na sociálním pojištění zaměstnanců a dokud ji neuhradí, nesmíme už jí zaplatit ani Euro. Takže jsme okamžitě mazali za právníkem, který nám za 100 Euro řekl něco, na co bychom byli sami nikdy nepřišli: že když firmě přestaneme platit, ona nejspíš přestane stavět. Při odchodu nás ještě uklidnil konstatováním, že to je malér a máme si najít jinou firmu. Jenže kde?, když tady už rok panuje obrovský stavební boom, takže volná firma – či třeba jen řemeslník – jsou naprosto nesehnatelné komodity.
Ten večer padly „na žal“ minimálně dvě láhve šampaňského určené původně „na oslavy“.
Firma – navzdory všem předpokladům – zatím staví dál přesto, že poslední dva měsíce od nás neobdržela žádnou další zálohu. Dokonce se zdá, že nás tato nemilá situace jaksi sblížila. Miguel svůj dluh nezastírá, pravidelně si nám vylévá srdce, že „nejsou lidi“ a „o slušného zedníka nezavadíš“, a my mu – po zkušenostech s podnikáním v Česku – velmi rozumíme. Ale jistota je jistota – už žádné zálohy předem.