Po celou dobu naší cesty jsme se asi ani jednou nezmínili o tom, kdo nás vlastně veze. Před třemi roky jsem se zbláznil do veteránů, a tak jsem si jednoho pořídil. Ten třetí se tedy jmenuje Lexus SC400. Letmý popis je poměrně jednoduchý, délka 5 m, dvoje dveře, 8 válců, výkon 250 PS, jede 250…
Od prvních km odjezdu od domu až po dnešní příjezd to byl vždy spolehlivý kamarád, který nás nikdy nenechal ve štychu a občas jsme na něj byli i pyšní, to když na parkovišti majitel jiného vozu uznale pokýval hlavou. Tímto mu tedy chceme vyjádřit poděkování, skutečně to byl třetí člen týmu. Společně jsme za necelé dva měsíce urazili 9 347 km. A současně se s ním tímto loučíme, protože v tomto týdnu najde nového majitele.
11. srpna: Včera večer jsme překročili pomyslnou hranici do Baskicka a dnes vyrazili do Bilbaa. První dojmy z průmyslových předměstí byly nevalné, ale když se před námi otevřelo nábřeží se slavným Guggenheimovým muzeem, rychle jsme změnili názor. Všechny, kdo mají rádi moderní organickou architekturu, musí toto muzeum nadchnout zvenku i zevnitř. Zejména na Vr. udělala extravagantní budova tak mocný dojem, že ani v noci nemohl spát. Bez komentáře ponecháváme obsah expozic, kde jsme s Vr. často váhali, zda si z nás kurátor střílí, anebo jsme takoví kulturní dřeváci. 
9. srpna: Ano, kantábrijské pláže jsou překrásné, velmi fotogenické a každá je jiná. Najdete tu pláže se zlatým pískem, oblázky i kamenným „rastrem“, ohraničené loukou, lesem, skalními výstupky či stěnami, pláže s ostrůvky i bez, romantické i dramatické… jen ty doby, kdy ležely natolik stranou masové turistiky, že byly víceméně opuštěné, jsou nenávratně pryč. Dnes je i uprostřed pracovního týdne umění najít místo na zaparkování a nejspíš se nakonec nevykoupete na té, která se vám líbí nejvíc, ale na té, v jejíž blízkosti se vám poštěstí zaparkovat. „Blízkostí“ se rozumí jakékoli parkoviště v okruhu zhruba 2 kilometrů. Místní zemědělci houfně přestali na polích přiléhajících k plážím cokoli pěstovat a přeměnili je na parkoviště, která evidentně vynášejí daleko víc. Padá z toho na nás tak trochu smutek. 
V podstatě nejlépe si místní pláže užijete v ty dny, kdy je zamračeno či dokonce poprchává, tehdy jsou totiž skoro liduprázdné a vy si můžete vychutnat jejich půvab. A to často i ze silnice. No, a přesně takový nezapomenutelný pohled se nám dnes naskytl z jedné zatáčky. Vr. podlehl mému naléhání, aby se „malilinký kousíček vrátil“, začal do té zatáčky couvat přes dvojitou bílou čáru, když vtom jsme si všimli, že nás z opačného pruhu sledují ve služebním autě dva naprosto konsternovaní dopravní policisté. Samozřejmě, že jsem nebyla připoutaná! Vždyť jsem chtěla v příštím momentu vyskočit z auta a jít si vyfotit tu nádheru. To všechno jsem se pokoušela vysvětlit těm dvěma policajtům, ale znáte chlapy, ti nemají o „krásnu“ ani páru. Chvíli nevěřícně kroutili hlavami a pak se španělskou velkorysostí mávli rukou v gestu: „Koukejte, ať už jste pryč!“
10. srpna: Cabo de Ajo se dvěma jeskyněmi, které jsou největším zdejším lákadlem. Nikde se ale nedočtete, že puklinami ve dnu skal s každou vlnou proniká tak děsivé hřmění a burácení oceánu, že vám naskakuje husí kůže a tak trochu se bojíte, aby se pod vámi ty skály nezhroutily do moře. 
7. srpna: Vr. dnes čeká odměna za včerejšek v podobě celodenního pobytu na pláži. Kantábrijské pláže jsou ještě krásnější než asturijské. Playa de Oyambre je toho důkazem. Přesto se kolem 4 hodiny zvedáme a odcházíme, protože už jsme dostatečně prosolení, spálení a hlavně hladoví. Jako ideálním kandidátem na pozdní oběd se jeví městečko Comillas, které je malebné, starobylé a pyšní se stavbami několika známých architektů, včetně domu Capricho de Gaudí (oba s Vr. jeho stavby obdivujeme). Když však přijíždíme, vidíme, že turistický ruch zde napáchal dílo zkázy: ulicemi se valí davy lidí, mezi kterými se proplétají auta i turistický vláček, jehož průvodce slyšíme proti své vůli z ampliónu do vzdálenosti 100 metrů, a na Gaudího dům se stojí dlouhatánská fronta. Tak ať si to nechají, prohlédneme si ho na internetu. Stejně je to nevkusný kýč!
3. srpna: Totální šok – probudili jsme se do zatažené oblohy, něco takového jsme už měsíc neviděli a zapomněli, že existuje. Po prvotním zděšení se vydáváme na snídani a řešíme jak ten den přežijeme. A taky kde a jak dosušíme drobné prádlo, které jsme nerozvážně vyprali a předpokládali, že do rána na balkoně uschne. Háčky v dostatečném počtu v koupelně – jak jinak – opět nejsou. Naštěstí, než dosnídáme mraky pomalu mizí. A navíc dnes po dlouhé době není příšerné vedro. Vydáváme se podél pobřeží, šťastní, že jsme zase po čase v přírodě, neboť katedrály a paláce už nám oběma lezly krkem. 
4. srpna: Dopoledne mírné lenošení a odpoledne výlet na Cabo de Peñas, kde se dá docela pohodlně courat po chodnících kolem útesů vysokých skoro 100 metrů. A neuvěříte, co jsme na jednom z nich viděli: rybáře, který z té výšky nahazoval udice! 
5. srpna: Dopoledne jsme strávili v elegantním hlavním městě Asturie Oviedu. Ulice v centru jsou tvořeny velmi výstavními historickými domy s typickými prosklenými výklenky či arkýři a všude stojí spousta soch. A mimo jiné se tady taky narodila současná španělská královna Leticie. 
Odpoledne jsme se vydali do blízkého vnitrozemí, ale vzdálené minulosti. Navštívili jsme vesnice Linares a Bandujo. Druhá jmenovaná je nejzachovalejší středověkou vesnicí v Asturii a podle toho taky vypadá. Ale nejzajímavější na tom všem je, že některé domy jsou stále obydlené a před nimi stojí docela nová auta! A vesnice přitom není turistickou atrakcí (zatím), leží uprostřed hor na příkrém svahu, všude kolem jen srázy, na kterých se nedá nic vypěstovat, nejbližší další vesnice je skoro hodinu cesty… Vrtá nám v hlavě, čím se tam ti lidi uživí… a taky jak je pravděpodobné, že domy, které se inzerují k prodeji, najdou nové majitele. Jo, a ještě mě tam malinko prohnal býk… možná proto, že jsem nevhodně zvolila červenou halenku, ale ta byla přece určená pro Oviedo…
30. července: Mérida má několik cenných antických památek jako amfiteátr, divadlo, chrám Diany a akvadukt Los Milagros. A ten akvadukt je kromě své historické hodnoty zajímavý ještě tím, že na každém oblouku je postavené čapí hnízdo. Těch hnízd je tam minimálně 15 pěkně v řadě za sebou a na věži radnice na hlavním náměstí taky jedno (že by dotace z EU?).
31. července: Cáceres je další město s dokonale dochovaným (spíš restaurovaným) středověkým centrem snad ještě krásnějším než v Gironě, takže nechápeme proč tu nejsou skoro žádní turisti, nejspíš už je to daleko od centra dění, skoro na hranicích s Portugalskem… Asi není třeba dodávat, jak moc si vychutnáváme skutečnost, že se jednou taky můžeme toulat historickými uličkami, aniž bychom se při tom museli prodírat davem do výšky, do hloubky, do dáli či do průvodce hledících a zběsile fotících tvorů.
1. srpna: Salamanca je velmi starobylé město, sídlí zde nejstarší španělská a čtvrtá nejstarší evropská univerzita. Je plná významných kostelů a elegantních paláců a přímo před jedním z nich jsem se ke zděšení Vr. vyválela… protože jsem civěla do výšky přesně tak, jak jsem v minulém příspěvku kritizovala, a nevšimla si schodu.
