1) Porce jídla jsou ve Španělsku tak velké, že si zásadně objednáváme jen jedno menu (předkrm, hlavní jídlo a zákusek), a ani to někdy nejsme schopni spořádat celé. Těší nás to ze dvou důvodů – jednak máme pocit, že se nepřejídáme, a za druhé tím také výrazně ušetříme.
2) Čas je ve Španělsku stejný jako v Česku, ale skutečnost, že leží cca 1500 km na západ, je patrná na první pohled. I teď v srpnu se tady šeří až kolem 10 hodiny, zato v 7 ráno je tma jako v pytli. Což nám, kteří nejsme žádná ranní ptáčata, vysloveně vyhovuje. S tím nejspíš souvisí i skutečnost, že ve většině hotelů, kde jsme se ubytovali, se podává snídaně minimálně do 10:30, jak civilizované! Prostě – je čím dál jasnější, že jsme si vybrali správnou zemi.
3) Taky se hrozně radujeme, že budeme patřit do společenství veselých, dobrosrdečných, optimistických, velkorysých a sebevědomých lidí. A navíc – budeme mít namísto prezidenta krále!
4) Baskové jsou trochu jiní, než Španělé – netrpělivější, méně vstřícní, podmračení, komisnější. A ano, někteří dodnes nosí typické barety. Na silnicích mají spousty radarů a v ulicích spousty policajtů, kteří pasou po tom, aby vám dali pokutu za to, že parkujete na místě, které k tomu není určené, když přitom místa vyhrazená k parkování nemají skoro žádná. To si pište, že jsme ji taky dostali! Zajímá vás kolik? 80 €. Tak proč by nám měli být sympatičtí, že?
14. srpna: Dnes se naposled vykoupeme v moři na hranici Španělska a Francie, po obědě dáme tryskovou prohlídku „nejhezčí španělské vesničky“ (kolikáté už?) Hondarribia – protože přece nechceme dostat další pokutu – a vyrazíme přes Bordeaux, Limoges, Dijon, Štrasburk a Stuttgart zpátky do Česka, abychom byli 19. ráno v Praze na místě nakládky našeho kontejneru.
Ukázalo se, že prodejci aut jsme křivdili, dnes po 14 dnech odepsal, že auto už máme připravené k vyzvednutí. Ono se na ně prostě nesmí tolik pospíchat…
Ukázalo se, že prodejci aut jsme křivdili, dnes po 14 dnech odepsal, že auto už máme připravené k vyzvednutí. Ono se na ně prostě nesmí tolik pospíchat…
7. srpna: Vr. dnes čeká odměna za včerejšek v podobě celodenního pobytu na pláži. Kantábrijské pláže jsou ještě krásnější než asturijské. Playa de Oyambre je toho důkazem. Přesto se kolem 4 hodiny zvedáme a odcházíme, protože už jsme dostatečně prosolení, spálení a hlavně hladoví. Jako ideálním kandidátem na pozdní oběd se jeví městečko Comillas, které je malebné, starobylé a pyšní se stavbami několika známých architektů, včetně domu Capricho de Gaudí (oba s Vr. jeho stavby obdivujeme). Když však přijíždíme, vidíme, že turistický ruch zde napáchal dílo zkázy: ulicemi se valí davy lidí, mezi kterými se proplétají auta i turistický vláček, jehož průvodce slyšíme proti své vůli z ampliónu do vzdálenosti 100 metrů, a na Gaudího dům se stojí dlouhatánská fronta. Tak ať si to nechají, prohlédneme si ho na internetu. Stejně je to nevkusný kýč!
3. srpna: Totální šok – probudili jsme se do zatažené oblohy, něco takového jsme už měsíc neviděli a zapomněli, že existuje. Po prvotním zděšení se vydáváme na snídani a řešíme jak ten den přežijeme. A taky kde a jak dosušíme drobné prádlo, které jsme nerozvážně vyprali a předpokládali, že do rána na balkoně uschne. Háčky v dostatečném počtu v koupelně – jak jinak – opět nejsou. Naštěstí, než dosnídáme mraky pomalu mizí. A navíc dnes po dlouhé době není příšerné vedro. Vydáváme se podél pobřeží, šťastní, že jsme zase po čase v přírodě, neboť katedrály a paláce už nám oběma lezly krkem. 
4. srpna: Dopoledne mírné lenošení a odpoledne výlet na Cabo de Peñas, kde se dá docela pohodlně courat po chodnících kolem útesů vysokých skoro 100 metrů. A neuvěříte, co jsme na jednom z nich viděli: rybáře, který z té výšky nahazoval udice! 
5. srpna: Dopoledne jsme strávili v elegantním hlavním městě Asturie Oviedu. Ulice v centru jsou tvořeny velmi výstavními historickými domy s typickými prosklenými výklenky či arkýři a všude stojí spousta soch. A mimo jiné se tady taky narodila současná španělská královna Leticie. 
Odpoledne jsme se vydali do blízkého vnitrozemí, ale vzdálené minulosti. Navštívili jsme vesnice Linares a Bandujo. Druhá jmenovaná je nejzachovalejší středověkou vesnicí v Asturii a podle toho taky vypadá. Ale nejzajímavější na tom všem je, že některé domy jsou stále obydlené a před nimi stojí docela nová auta! A vesnice přitom není turistickou atrakcí (zatím), leží uprostřed hor na příkrém svahu, všude kolem jen srázy, na kterých se nedá nic vypěstovat, nejbližší další vesnice je skoro hodinu cesty… Vrtá nám v hlavě, čím se tam ti lidi uživí… a taky jak je pravděpodobné, že domy, které se inzerují k prodeji, najdou nové majitele. Jo, a ještě mě tam malinko prohnal býk… možná proto, že jsem nevhodně zvolila červenou halenku, ale ta byla přece určená pro Oviedo…
