Ten třetí
By in

Ten třetí

Po celou dobu naší cesty jsme se asi ani jednou nezmínili o tom, kdo nás vlastně veze. Před třemi roky jsem se zbláznil do veteránů, a tak jsem si jednoho pořídil. Ten třetí se tedy jmenuje Lexus SC400. Letmý popis je poměrně jednoduchý, délka 5 m, dvoje dveře, 8 válců, výkon 250 PS, jede 250…

Od prvních km odjezdu od domu až po dnešní příjezd to byl vždy spolehlivý kamarád, který nás nikdy nenechal ve štychu a občas jsme na něj byli i pyšní, to když na parkovišti majitel jiného vozu uznale pokýval hlavou. Tímto mu tedy chceme vyjádřit poděkování, skutečně to byl třetí člen týmu. Společně jsme za necelé dva měsíce urazili 9 347 km. A současně se s ním tímto loučíme, protože v tomto týdnu najde nového majitele. 

"Fotopelmel"
By in

"Fotopelmel"

Když na pokoji nejsou háčky…

 

 

 

 

  1. Když nefunguje karta na otevření pokoje
  2. Dojemný billboard z Rakouska
  3. I takto se parkuje u pláží…
  4. Ukazatel pro poutníky do Santiaga de Compostela
  5. Kadeřnictví nejen pro pejsky a kočičky, ale i králíčky a andulky
  6. UFO nad kozí farmou
Pár poznámek na závěr naší cesty
By in

Pár poznámek na závěr naší cesty

1) Porce jídla jsou ve Španělsku tak velké, že si zásadně objednáváme jen jedno menu (předkrm, hlavní jídlo a zákusek), a ani to někdy nejsme schopni spořádat celé. Těší nás to ze dvou důvodů – jednak máme pocit, že se nepřejídáme, a za druhé tím také výrazně ušetříme.

2) Čas je ve Španělsku stejný jako v Česku, ale skutečnost, že leží cca 1500 km na západ, je patrná na první pohled. I teď v srpnu se tady šeří až kolem 10 hodiny, zato v 7 ráno je tma jako v pytli. Což nám, kteří nejsme žádná ranní ptáčata, vysloveně vyhovuje. S tím nejspíš souvisí i skutečnost, že ve většině hotelů, kde jsme se ubytovali, se podává snídaně minimálně do 10:30, jak civilizované! Prostě – je čím dál jasnější, že jsme si vybrali správnou zemi.

3) Taky se hrozně radujeme, že budeme patřit do společenství veselých, dobrosrdečných, optimistických, velkorysých a sebevědomých lidí. A navíc – budeme mít namísto prezidenta krále!

4) Baskové jsou trochu jiní, než Španělé – netrpělivější, méně vstřícní, podmračení, komisnější. A ano, někteří dodnes nosí typické barety.  Na silnicích mají spousty radarů a v ulicích spousty policajtů, kteří pasou po tom, aby vám dali pokutu za to, že parkujete na místě,  které k tomu není určené, když přitom místa vyhrazená k parkování nemají skoro žádná. To si pište, že jsme ji taky dostali! Zajímá vás kolik? 80 €. Tak proč by nám měli být sympatičtí, že?

14. srpna: Dnes se naposled vykoupeme v moři na hranici Španělska a Francie, po obědě dáme tryskovou prohlídku „nejhezčí španělské vesničky“ (kolikáté už?) Hondarribia –   protože přece nechceme dostat další pokutu – a vyrazíme přes Bordeaux, Limoges, Dijon, Štrasburk a Stuttgart zpátky do Česka, abychom byli 19. ráno v Praze na místě nakládky našeho kontejneru.

Ukázalo se, že prodejci aut jsme křivdili, dnes po 14 dnech odepsal, že auto už máme připravené k vyzvednutí. Ono se na ně prostě nesmí tolik pospíchat…
 

 

Náš blog čtou i celebrity!
By in

Náš blog čtou i celebrity!

Včera jsme se dočetli, že několik hollywoodských hvězd tráví letos dovolenou ve Španělsku a některé z nich zvolily netradiční destinace, např. Asturii. Konkrétně třeba Mel Gibson zavítal v minulých dnech do Ovieda, což určitě není náhoda, neboť v jednom z minulých příspěvků jsme se právě tomuto městu věnovali. Co k tomu dodat – snad jen to, že nás opravdu těší, jak velkou inspirací je náš blog  pro řadu světových celebrit (-:. Ale teď vážně…

11. srpna: Včera večer jsme překročili pomyslnou hranici do Baskicka a dnes vyrazili do Bilbaa. První dojmy z průmyslových předměstí byly nevalné, ale když se před námi otevřelo nábřeží se slavným Guggenheimovým muzeem, rychle jsme změnili názor. Všechny, kdo mají rádi moderní organickou architekturu, musí toto muzeum nadchnout zvenku i zevnitř. Zejména na Vr. udělala extravagantní budova tak mocný dojem, že ani v noci nemohl spát. Bez komentáře ponecháváme obsah expozic,  kde jsme s Vr. často váhali, zda si z nás kurátor střílí, anebo jsme takoví kulturní dřeváci. 
Ovšem v Bilbau stojí rozhodně víc příkladů moderní architektury: např. nová budova baskického ministerstva zdravotnictví – viz titulní fotka.

No, a mě osobně zaujala ještě jedna věc – baskičtina. Je to zcela izolovaný jazyk, který se nepodobá žádnému dalšímu evropskému jazyku. Jak je možné, že v jednom koutku Evropy existuje národ, který mluví řečí jako z jiné planety? Obklopen z jedné strany národy, které všechny mluví řečí z jedné jazykové  skupiny (románské), a z druhé nekonečným Atlantským oceánem. Odkud se vzal? Ostatně, tipněte si, co znamenají nápisy na obrázcích dole. 

 

Španělský policista žasne
By in

Španělský policista žasne

9. srpna: Ano, kantábrijské pláže jsou překrásné, velmi fotogenické a každá je jiná. Najdete tu pláže se zlatým pískem, oblázky i kamenným „rastrem“, ohraničené loukou, lesem, skalními výstupky či stěnami, pláže s ostrůvky i bez, romantické i dramatické…  jen ty doby, kdy ležely natolik stranou masové turistiky, že byly víceméně opuštěné, jsou nenávratně pryč. Dnes je i uprostřed pracovního týdne umění najít místo na zaparkování a nejspíš se nakonec nevykoupete na té, která se vám líbí nejvíc, ale na té, v jejíž blízkosti se vám poštěstí zaparkovat. „Blízkostí“ se rozumí jakékoli parkoviště v okruhu zhruba 2 kilometrů. Místní zemědělci houfně přestali na polích přiléhajících k plážím cokoli pěstovat a přeměnili je na parkoviště, která evidentně vynášejí daleko víc. Padá z toho na nás tak trochu smutek.

V podstatě nejlépe si místní pláže užijete v ty dny, kdy je zamračeno či dokonce poprchává, tehdy jsou totiž skoro liduprázdné a vy si můžete vychutnat jejich půvab. A to často i ze silnice. No, a přesně takový nezapomenutelný pohled se nám dnes naskytl z jedné zatáčky. Vr. podlehl mému naléhání, aby se „malilinký kousíček vrátil“, začal do té zatáčky couvat přes dvojitou bílou čáru, když vtom jsme si všimli, že nás z opačného pruhu sledují ve služebním autě dva naprosto konsternovaní dopravní policisté. Samozřejmě, že jsem nebyla připoutaná! Vždyť jsem chtěla v příštím momentu vyskočit z auta a jít si vyfotit tu nádheru. To všechno jsem se pokoušela vysvětlit těm dvěma policajtům, ale znáte chlapy, ti nemají o „krásnu“ ani páru. Chvíli nevěřícně kroutili hlavami a pak se španělskou velkorysostí mávli rukou v gestu: „Koukejte, ať už jste pryč!“

10. srpna: Cabo de Ajo se dvěma jeskyněmi, které jsou největším zdejším  lákadlem. Nikde se ale nedočtete, že puklinami ve dnu skal s každou vlnou proniká tak děsivé hřmění a burácení oceánu, že vám naskakuje husí kůže a tak trochu se bojíte, aby se pod vámi ty skály nezhroutily do moře.  

 

Naše peníze jsou v dobrých rukou...
By in

Naše peníze jsou v dobrých rukou...

6. srpna:
10:00 Vr. se velice podivuje, proč máme z Ovieda do Santanderu jet  skoro celý den horami a ujet 250 km, když po dálnici je to o 100 km kratší a trvalo by to jen hodinu. Takový barbarský názor!  Jak se zdá,  Vr. by zřejmě s lehkým srdcem oželel, že neuvidí pohoří Picos de Europa a některé rázovité vesničky (kterým z nějakého mně neznámého důvodu říká „díry“). Ale to nedopustím!

11:00 Vr. připouští, že cesta horami má něco do sebe.
13:00 Vr. je okouzlen výhledem na městečko Riaño na břehu jezera na pozadí vrcholků Picos de Europa.
15:30 Vr. si vychutnává kávu po vynikajícím obědě.
16:00 Vr. neskrývá nadšení při pohledech na vysokohorské scenérie.
19:00 Vr. se hluboce kaje za svou brutální přízemnost, když dnes chtěl jet od hotelu k hotelu po dálnici a pak surfovat na internetu.

7. srpna: Vr. dnes čeká odměna za včerejšek v podobě celodenního pobytu na pláži. Kantábrijské pláže jsou ještě krásnější než asturijské. Playa de Oyambre je toho důkazem. Přesto se kolem 4 hodiny zvedáme a odcházíme, protože už jsme dostatečně prosolení, spálení a hlavně hladoví. Jako ideálním kandidátem na pozdní oběd se jeví městečko Comillas, které je malebné, starobylé a pyšní se stavbami několika známých architektů, včetně domu Capricho de Gaudí (oba s Vr. jeho stavby obdivujeme). Když však přijíždíme, vidíme, že turistický ruch zde napáchal dílo zkázy: ulicemi se valí davy lidí, mezi kterými se proplétají auta i turistický vláček, jehož průvodce slyšíme proti své vůli z ampliónu do vzdálenosti 100 metrů, a na Gaudího dům se stojí dlouhatánská fronta. Tak ať si to nechají, prohlédneme si ho na internetu. Stejně je to nevkusný kýč!

8. srpna: Dnes se chystáme do Santanderu, abychom se na místě přesvědčili, zda je o naše peníze dobře postaráno. Ač zde nejsou prakticky žádné zvláštní pamětihodnosti (zaplaťbůh), je město velmi okouzlující svými honosnými měšťanskými domy a vilami shlížejícími na moře a zejména plážemi s přilehlými parky. Odjíždíme s dobrým pocitem. Je zhola nemožné, aby bance nesoucí jméno tak šarmantního města šéfoval nějaký gauner, který by naše peníze zpronevěřil … (-:

Jak je to vlastně s tím alkoholem za volantem?
By in

Jak je to vlastně s tím alkoholem za volantem?

Dnes jsme poprvé viděli na dálnici upozornění, že za překročení limitu obsahu alkoholu v krvi  za volantem hrozí pokuta 500 – 1000 Eur. Tak nás napadlo, jestli bychom si přeci jen neměli na internetu ověřit, zda se  tvrzení té servírky, co nás před měsícem obsluhovala v první hospodě po příjezdu do Španělska, zakládá na pravdě. Servírka nás tehdy velmi přesvědčivě ujišťovala, že 3 skleničky piva či vína před jízdou jsou absolutně v pohodě, a tedy toto množství pečlivě dodržujeme.

3. srpna: Totální šok – probudili jsme se do zatažené oblohy, něco takového jsme už měsíc neviděli a zapomněli, že existuje. Po prvotním zděšení se vydáváme na snídani a řešíme jak ten den přežijeme. A taky kde a jak dosušíme drobné prádlo, které jsme nerozvážně vyprali a předpokládali, že do rána na balkoně uschne. Háčky v dostatečném počtu v koupelně – jak jinak – opět nejsou. Naštěstí, než dosnídáme mraky pomalu mizí. A navíc dnes po dlouhé době není příšerné vedro. Vydáváme se podél pobřeží, šťastní, že jsme zase po čase v přírodě, neboť  katedrály a paláce už nám oběma lezly krkem.
 
Dálnice při pobřeží  musela být hrozně drahá, protože vede po nekonečné řadě vysokých viaduktů přemosťujících hluboká údolí. Atlantické pláže jsou nádherné. Na koukání, kochání a focení všechny, ale s koupáním je to u některých problematické, protože z vody trčí různé skály, anebo se k nim nedá sestoupit. Ovšem ty s jemňoučkým zlatým pískem a tyrkysovou, průzračnou a chladnou vodou jsou famózní!
 
4. srpna: Dopoledne mírné lenošení a odpoledne výlet na Cabo de Peñas, kde se dá docela pohodlně courat po chodnících kolem útesů vysokých skoro 100 metrů. A neuvěříte, co jsme na jednom z nich viděli:  rybáře, který z té výšky nahazoval udice!     

5. srpna: Dopoledne jsme strávili v elegantním hlavním městě Asturie Oviedu. Ulice v centru jsou tvořeny velmi výstavními historickými domy s typickými prosklenými výklenky či arkýři a všude stojí spousta soch. A mimo jiné se tady taky narodila současná španělská královna Leticie. 

Odpoledne jsme se vydali do blízkého vnitrozemí, ale vzdálené minulosti. Navštívili jsme vesnice Linares a Bandujo. Druhá jmenovaná je nejzachovalejší středověkou vesnicí v Asturii a podle toho taky vypadá. Ale nejzajímavější na tom všem je, že některé domy jsou stále obydlené a před nimi stojí docela nová auta! A vesnice přitom není turistickou atrakcí (zatím), leží uprostřed hor na příkrém svahu, všude kolem jen srázy, na kterých se nedá nic vypěstovat, nejbližší další vesnice je skoro hodinu cesty…  Vrtá nám v hlavě, čím se tam ti lidi uživí… a taky jak je pravděpodobné, že domy, které se inzerují k prodeji, najdou nové majitele. Jo, a ještě mě tam malinko prohnal býk… možná proto, že jsem nevhodně zvolila červenou halenku, ale ta byla přece určená pro Oviedo…

A co se týče obsahu alkoholu, limitní množství je 0,5 ‰ v krvi, případně 0,25 ‰ v dechu, takže žádné 3 skleničky!!!

Tráví hoteloví designéři někdy noc v hotelovém pokoji?
By in

Tráví hoteloví designéři někdy noc v hotelovém pokoji?

Tuto otázku si s Vr. klademe už mnoho let prakticky v každém hotelu na trase našich dovolených. Už jsme zažili leccos, včetně pokojů bez oken v Asii, mikropokojů řetězců F1, Ibis, B&B apod., ale přesto nás občas ještě něco překvapí. Třeba před pár dny koncept hotelové sítě Brit, kde z chodby vejdete nejprve do pokoje, pak na WC, do sprchy a kouta s umyvadlem a teprve pak je okno. Takže když se jeden z dvojice odebere na záchod a je natolik konzervativní, že za sebou zavře dveře (-:, druhý se rázem ocitne v naprosté tmě. Což nám přišlo sice jako poměrně originální řešení, ale nepřišli jsme mu na chuť.

A pak jsou věci, které má společných spousta hotelů (i dobrých), například málokde se počítá s tím, že si host třeba bude chtít večer něco přečíst, takže chybí lampičky na čtení (jasně, to se dá vyřešit čelovkou). Ale co chybí v podstatě všude a je prakticky neřešitelné, jsou háčky v koupelnách hotelových pokojů, a to i ve 4 a 5 hvězdičkových hotelech. Přičemž právě v nich vás kromě dvou standardních ručníků na osobu vybaví ještě menším ručníkem na obličej, žínkou na … a často i županem. Ale kam to všechno má člověk po použití pověsit?!?

30. července: Mérida má několik cenných antických památek jako amfiteátr, divadlo, chrám Diany a akvadukt Los Milagros. A ten akvadukt je kromě své historické hodnoty zajímavý ještě tím, že na každém oblouku je postavené čapí hnízdo. Těch hnízd je tam minimálně 15 pěkně v řadě za sebou a na věži radnice na hlavním náměstí taky jedno (že by dotace z EU?).

31. července: Cáceres je další město s dokonale dochovaným (spíš restaurovaným) středověkým centrem snad ještě krásnějším než v Gironě, takže nechápeme proč tu nejsou skoro žádní turisti, nejspíš už je to daleko od centra dění, skoro na hranicích s Portugalskem… Asi není třeba dodávat, jak moc si vychutnáváme skutečnost, že se jednou taky můžeme toulat historickými uličkami, aniž bychom se při tom museli prodírat davem do výšky, do hloubky, do dáli či do průvodce hledících a zběsile fotících tvorů.
 
1. srpna: Salamanca je velmi starobylé město, sídlí zde nejstarší španělská a čtvrtá nejstarší evropská univerzita. Je plná významných kostelů a elegantních paláců a přímo před jedním z nich jsem se ke zděšení Vr. vyválela… protože jsem civěla do výšky přesně tak, jak jsem v minulém příspěvku kritizovala, a nevšimla si schodu.

 

Taky praktikujete kalsarikänni?
By in

Taky praktikujete kalsarikänni?

Vsadím se, že aspoň trochu a občas ano, i když to asi netušíte… Tak jako jsme to nevěděli my, dokud jsem si nepřečetla článek v jednom  lifestylovém časopise z letošního jara, který jsem si z kadeřnictví vzala na dovolenou. Ale hned po přečtení jsem zjistila, že v tom trendu s Vr. jedeme zcela spontánně vlastně už od začátku dovolené, ono v létě v jižním Španělsku se to přímo nabízí. Jedná se o „mírné popíjení kvalitního alkoholu v soukromí ve spodním prádle či pyžamu z důvodu relaxace“. Jen vlněné ponožky – které prozrazují, že tento „lajfstajl“ přichází z Finska –  vynecháváme.

30 července: Původně jsme chtěli ještě pár dnů zůstat na jihu a prohlédnout si další města, horko je ale tak únavné, že jsme se rozhodli vydat na sever dřív, než jsme plánovali. Brzy odpoledne jsme dorazili do Méridy, na prohlídku antických památek jsme však neměli sílu, takže jsme celý zbytek dne strávili u hotelového bazénu.
Ale mezi námi: Vr. se nejvíc těší na večer, až s kružítkem a pravítkem – které si dopoledne koupil ve školních potřebách – začne vymýšlet a rýsovat konstrukci „točny“ na auto.
 Ta „točna“ bude asi vážně nezbytná, protože prostor pro parkování auta mezi budoucím domem a plotem souseda bude dost  stísněný a Vr. se obává, že se svými řidičskými schopnostmi bych se tam nevytočila.