Jak to všechno začalo

Posledních 10 let jsme o každé dovolené s Vráťou hráli takovou hru, která se jmenovala „Kam se odstěhujeme na penzi?“ a spočívala v tom, že jsme si „jeli prohlédnout“ nějakou vytipovanou destinaci.

Při výběru země jsme si stanovili několik zdánlivě jednoduchých požadavků: aby tam bylo celoročně teplé počasí, velký počet slunečných dní v roce a tedy stále modrá obloha, levné živobytí a se zvyšujícím se věkem vykrystalizoval ještě jeden důležitý požadavek: aby tam byla jakás-takás úroveň zdravotnictví. S posledním požadavkem se výběr ještě více zkomplikoval.

Velice brzy jsme si totiž uvědomili, že v zásadě hned první z nich je značně svízelný. Když je totiž někde příjemné teplo v zimě, pak v létě je tam téměř jistě pravá výheň. Anebo prádelna k zalknutí. Vypadly tedy země jako Omán, Thajsko, Malajsie, Kambodža či Mexiko. Jelikož naše představa byla vyžít za cca 1000 Eur na měsíc, dalších několik kandidátů jsme museli škrtnout z důvodů finančních. V tomto bodě jsme postupně dospěli k nepříjemnému zjištění, že pro Čechy v důchodu je jen velice málo zemí levných a to včetně např. Kostariky či Albánie, u kterých by člověk vysoké životní náklady nečekal. Zejména Kostarika figurovala v určité době v žebříčku cenově dostupných zemí pro seniory na předních příčkách a co se týče počasí a životního prostředí byla popisována jako skutečný ráj. My jsme však, bohužel, přijeli o několik let později, kdy už američtí senioři vyhnali ceny do astronomických výšin. Mnohé nádherné země, jako např. Chile, Argentina, Namibie anebo Jihoafrická republika jsou zase – bohužel – z Čech vzdálené tolik hodin letu, že by to výrazně omezilo kontakty s rodinou.

Přátelé zpočátku nad naším plánem odstěhovat se na penzi do ciziny kroutili hlavami, zdál se jim trochu moc odvážný, výstřední a některým dokonce šílený, protože „Co tam budete dělat, když tam nikoho neznáte?“, „Vždyť jste si před deseti lety postavili nový dům!“, „Jak se tam domluvíte?“ apod. Ale jak šel čas a my se z každé další dovolené vraceli s odpovědí, že „tam asi ne“, postupně nás přestali brát vážně a uklidnili se.

A pak jsme o vánocích 2015 dorazili na ostrov Lanzarote, který je součástí Kanárského souostroví a naprosto nás okouzlil. Když jsme za týden odlétali, věděli jsme, že „to je ono“. Protože jsme se nechtěli unáhlit, nechali jsme si ještě rok na rozmyšlenou a během té doby zvažovali případná pozitiva a negativa takového kroku.

Pozitiv jsme našli celou řadu:
– celoročně příznivé klima s více než 300 dny slunečního svitu
– vzdálenost 5 hodin letu z Prahy
– Kanárské ostrovy jsou součástí Španělska a tedy Evropské unie
– platí se tam Eurem a mnohé ceny jsou nižší nejen než ve Španělsku, ale i než v Česku (namátkou víno, benzín, maso a ryby)
– zdravotní péče je na ucházející úrovni.

Negativa jsme nenašli žádná.