Štítek: jak se staví dům

Vráťova chlouba
… řeč je o garáži, samozřejmě 😆. Velká, prostorná a v mnoha směrech atypická. Tvarem lichoběžník s částečně průhlednou střechou, stropem připomínajícím roubenku a vnitřními stěnami do výše pasu z kamene. Vr. ji vybudoval s minimálními náklady, zato ale s maximálním fyzickým nasazením a poměrně velkou mírou improvizace (např. OSB desky pamatují už kamufláže v roce 2021).
K našemu velkému překvapení garáž, která byla po dlouhé měsíce skladištěm všeho možného a zdrojem neuvěřitelného čurbesu, odřezků, pilin, kovových špon a cementového prachu, pusobí po dokončení velmi útulným a současně extravagantním dojmem. Vzhledem k příjemnému chládku uvnitř jsme konečně pochopili, proč nejen tady, ale i v jiných subtropických zemích má spousta lidí garáže zařízené jako obývák či kuchyni a tráví tam v horkých dnech většinu času. My tam – bohužel – sedávat nebudeme, protože Vr. rozhodl, že v garáži mají auta přednost před pohovkou (která by se tam podle mého fantasticky hodila 😆).
Jen škoda, že se nemůžeme pochlubit sousedům ani stavebnímu úřadu, neb stavba je ilegální… 😱
Zabydlování garáže a její pomalá proměna v síň slávy 😆.
Když jsem po dokončení třetí vrstvy nátěru servírovala oběd, žádal mě Vr. o ujištění, že to, co má na talíři, není zbytek barvy 🤣.

Trosečníci na střeše vlastního domu
Vylezli jsme na střechu, abychom zkontrolovali, jestli jsou skla v patiu dobře utěsněná a smyli prach a šlápoty po řemeslnících. Poryv vichru nám vzápětí odfoukl žebřík a uvěznil nás na střeše. Což byl docela malér, protože dopolední život v Maguezu neoplývá zrovna čilým pouličním ruchem. V 10 hodin ráno ještě o nic nešlo, vyčistili jsme skla, poradovali se z nich, a chvíli se kochali pohledem na krajinu a zahradu z výšky. V 11 už nám bylo pěkné vedro a ve 12 jsme získali realistickou představu, jak asi vypadá smrt v poušti 😫.
Ulicí za ty dvě hodiny sice projelo několik aut, ale jejich řidiči na naše povykování a gestikulaci ABY ZASTAVILI reagovali veselým máváním a troubením, zřejmě v domnění, že v předstihu natíráme střechu před zimou a trochu přitom dovádíme 🤣. V jednu chvíli se na konci ulice objevila taky listonoška, ale ani ona z našich gest nevyčetla zoufalou snahu o přivolání, jen nám zdálky přátelsky pokynula, nasedla do služebního vozu a s lehkým srdcem odjela, aniž tušila, že je možná posledním člověkem, který nás vidí živé 😀.
Naštěstí! krátce po 12 přivezl dealer domů našeho souseda huliče a pěstitele Blaže, který nejprve chvilku váhal, zda jsou ty dvě postavy na střeše skutečné, anebo má halucinaci, ale pak dovrávoral a žebřík nám znovu opřel o zeď, abychom mohli slézt dolů.
Kdoví, zda se na jeho ochotě nepodílel trochu i fakt, že ho pravidelně zásobujeme zbylými paletami ze stavby, aby mohl bez omezení přitápět ve své pěstírně 😆.
……..
Předpokládaje, že to nejhorší máme toho dne za sebou, pospíchali jsme hned po zachránění do patia, abychom se potěšili čirými skly i zespoda… a tam nás čekalo brouzdaliště vody, která při mytí skel natekla dovnitř jedinou!!! nezabetonovanou škvírou mezi střechou a hliníkovou konstrukcí. A v té vodě stály naše nově smontované skříně… 🙈🙈🙈

Montáž skříní jako zkouška vztahu
Poté, co nám montážní firma sdělila cenu za montáž jedné skříně (zakoupili jsme 3), usoudili jsme, že takový majlant se dá utratit lepším způsobem a smontujeme si je sami – času máme dost, Vr. je technicky mimořádně zdatný a já v podávání šroubků, plechovek nealko piva a poskytování nevyžádaných rad nepřekonatelná.
Když jsme první skříň montovali třetí den, cena 120 € za kus nám přestala připadat výrazně přemrštěná a naše rozhodnutí se nám naopak začalo jevit jako lehce neuvážené. Další dvě skříně už nám ale šly od ruky daleko lépe a rychleji, protože jsme pochopili systém montáže. Takže kdyby bylo nejhůř, tak už víme čím bychom se tady uživili 😆.
Náš vztah tuto zatěžkávací zkoušku ustál na jedničku. A mimoto jsem, dívky, učinila jeden pozoruhodný poznatek: když jsem JÁ nějaký díl správně přiložila či přišroubovala, Vr. si pochvaloval jak NÁM to skvěle jde. A pokaždé, když jsme SPOLEČNĚ něco udělali blbě, Vr. podotkl, že jsem to zvorala JÁ. Zajímavé…

Zašívárna zvaná venkovní sprcha
V jednom rohu našeho „obýváku pod širou oblohou“ jsme si vymysleli venkovní sprchu. Prvotní nápad byl skvělý. Jeho realizace se však s plynoucím časem a s každým dalším problémem, který bylo nutné vyřešit (a že jich bylo!), změnila na Vráťovu noční můru. Jelikož na toho, kdo v prostoru budoucí sprchy zrovna pracoval, nebylo vidět, začali jsme mu říkat „zašívárna“ 😂. Vzhledem k tomu, jak moc se tam Vr. nadřel, a kolik „bobříků“ vytrvalosti si tam splnil, to byl název zcela nepatřičný.
Počáteční jámu vykopal vloni na podzim Mane a když jsem tam vzápětí kvůli fotce naaranžovala Vr. v bílé košili, trefně poznamenal, že na radnici v Haría to chodí úplně stejně – u každého výkopu či stavby, které v potu tváře vytvoří námezdní dělníci, se pak vyfotí funkcionáři 😂.
Vr. odpracoval i několik nočních směn, např. když nestihl zpracovat maltu do tmy.
Práce zbylo dost i na mne 😆.Poté, co jsem se do akce vložila, nabraly věci rychlý spád 😆.
A konečný výsledek…

Teprve teď je konečně zastřešené!!!
S tou láhví Freixenetu, kterou jsme vypili v předvečer plánovaného zasklení patia před 3 týdny, jsme to trochu uspěchali.
Takže… když už se nám konečně podařilo shromáždit všechna skla správných rozměrů a udolat sklenáře i majitele jeřábu, aby v sobotu přijeli, přihnala se vichřice o nárazech větru přes 120 km/h a celou náročně zkoordinovanou akci zhatila 😖.
A to jsme ještě měli štěstí, že nám vichr žádné sklo nepovalil a nerozbil.
Druhý termín (další sobota) ztroskotal na tom, že jeřábník se sklenářem za celý týden nebyli schopni se domluvit, zda se to oběma hodí 🙈. Aby se v podobném duchu akce netáhla do podzimu, ujala jsem se osvědčené role pijavice spočívající v telefonování každý den ráno a večer oběma hlavním aktérům s dotazem, jak to vidí. V tomto případě se strategie ukázala jako účinná a po 5 dnech jsme získali závazný slib, že další sobotu dorazí.
Pozn.1: Z titulní fotky je zřejmé, že místní se radši baví, než pracují 😆.
Pozn. 2: Další fotky dokládají, že na montáži se podílel i Bart Simpson 😆.

Už zítra bude zastřešené
Sehnali jsme soukromníka, co je ochoten za nehorázné peníze dodělat zastřešení patia.
Včera na druhý pokus dovezli z Fuerteventury bezpečnostní skla. Na druhý pokus proto, že poprvé přivezli jedno z pěti skel špatného rozměru, a z Fuerteventury proto, že i s dopravou z Rosaria až na severní konec Lanzarote – včetně trajektu – vyjdou skla zhruba o polovinu levněji, než kdybychom si je nechali vyrobit tady.
Na sobotu máme objednaný jeřáb který skla vyzvedne na střechu a chlapi je usadí na hliníkové profily.
Takže od zítřka už budeme moct usednout v patiu do proutěných křesílek a při podzimních monzunových deštích bez obav vzhlížet vzhůru k obloze a kochat se pohledem na proudy vody bezpečně odtékající po skleněné střeše pryč do kanálu.
(Tomu, kdo nezažil monzunové deště – anebo povodně – těžko vyprávět, jak sladký je život v suchu!!!)

K čemu nám vlastně je patio?
V oné mnohokrát zmiňované stavební normativě, která má na stavebním úřadu v Haría větší váhu než ústava 🤔, se v jednom odstavci striktně praví, že patio NESMÍ být zastřešené.
Když jsme se rozhodli v rámci domu mít patio, žili jsme ještě v Česku, netušili, jak masívní zdejší deště bývají, a co si chystáme za trápení 🙈. Po druhém období dešťů (které jsme prožili už na Lanzarote), se párkrát stalo, že rovná střecha vodu nepobrala, přes její okraj se do patia řítil mohutný vodopád a samotné patio se na čas změnilo v brouzdaliště 😱. Tehdy jsme pochopili, že nemají-li se z nás stát neurotici propadající při každé dešťové kapce panice a zoufalství, jediným řešením je – bez ohledu na literu normativy – patio zastřešit.
Naše původní představa, že si necháme vyrobit posuvnou skleněnou střechu (cha, cha 🤣… jako kdyby tady někdo něco takového uměl!!!) vzala brzy za své (ve své naivitě, se kterou neustále přeceňujeme místní, jsme prostě nepřekonatelní). Postupně jsme slevili na posuvnou „část“ střechy, „otevírací okno“ ve střeše a nakonec jsme byli rádi, že se nám podařilo sehnat firmu, která se tvářila, že plochu 25 m² dokáže aspoň pokrýt sklem, byť nepohyblivým. Aby podpěrná konstrukce nebyla zvenku vidět (viz normativa), museli jsme uskutečnit několik drobných (ale o to komplikovanějších) stavebních úprav. A protože jsme nechtěli kvůli jednorázové akci kupovat lešení (a taky zjistili, že lešení je zatím jediná položka, která v nabídce sousedského barterového obchodování v Máguezu chybí 😄), byli jsme nuceni provozovat nejrůznější kejkle a krkolomnosti s několika žebříky a štaflemi.
Firma po dokončení první fáze – zasklení dvou bočních pruhů (v únoru) – přestala existovat. Klasika…
Ale zato jsme zjistili, že chodit po 3,5 m vysoké a 20 cm široké zdi tady kromě Maneho dokáže kdekdo… i sklenáři s 80kilovými tabulemi skla 😮👍.

50 odstínů bílé
Několik dalších dnů jsme strávili pokrýváním podlahy venkovního prostoru závěsy, dekami a přehozy různých odstínů a jejich pozorováním, ve snaze identifikovat barevné spektrum, které by uvedený prostor unesl. Bylo nám jasné, že počet nátěrů je limitovaný a my máme nejspíš poslední možnost, než se dostaneme do problémů. Vybrat správný odstín nerušivé světlé barvy byla tedy naprosto zásadní věc, ve které mi ovšem Vr. moc nepomohl („mně připadají všechny skoro stejný“ 😄).
Vr. zpočátku vyhrožoval, že do oné konkrétní prodejny barev už nevkročí, když jsme však zvážili druhou možnost – tedy jít jinam a tam možná absolvovat stejné fiasko – vydali jsme se k už známým hochům a já vybrala jeden ze tří odstínů tlumené šedo-bílo-smetanové (Vr. připadaly všechny stejné 😄).
Ačkoli se nám při odvažování komponentů podařilo zabránit tomu, aby ti dva spolu žvanili, stejně jsme si domů přivezli zase trochu jiný odstín barvy, než jaký měl být…
Ale když jsme naše „nádvoří “ natřeli, bylo to ono 👍👍👍. Jupííí!

U nás žádný César Manrique nebude
… po dvou dnech oblačného počasí, kdy jsme provedli dva nátěry (ne vlastní vinou) každý jiným odstínem, vysvitlo slunce a my se zděšením zjistili, že svítivě bílá plocha doslova oslepuje 😱. Toto zjištění nás velmi zaskočilo. Architektonické projekty Fundación César Manrique, Jameos de Agua, Lagomar aj. jsou úžasným zážitkem na hodinu či dvě, ale pro trvalý pobyt tudíž zcela nevyhovující.
Celý náš koncept venkovního prostoru tím dostal vážnou trhlinu.
(Realista) Natřít plochu jinou barvou? … se sem nehodí… 🤢
(Inovátor) Vydláždit ji? … další výdaje a čas věnovaný zbroušení betonu, nákupu dlaždic a jejich pokládce s tím, že získáme totálně rozmělněný prostor… 🤔
(Snílek) Zasypat ji picónem a osadit? … dole zůstane nepropustná vrstva betonu… 😧
(Jára Cimrman) Nalepit umělý trávník a plastové kaktusy? … dokonalé čínské imitace čehokoli bojkotujeme… ☹
(Trucovníček) Zapálit ji? … nehořela by… 😄
Nomentálně nevíme, co s tím……. 🙈