Někdy se něco moc nepovede...
By in

Někdy se něco moc nepovede...

Určitě, přátelé, znáte ten opojný pocit, když konečně získáte něco, po čem jste hrozně moc (a dlouho) toužili. První dny se na danou věc chodíte dívat hned ráno po probuzení, pak ještě večer před spaním a během dne se několikrát poradujete při vzpomínce na ni. A taky už jste, určitě, zažili zoufalství, když se ta věc vzápětí porouchá anebo pokazí. A vůbec nejhorší je, když si ji zničíte sami vlastní blbostí. Což je případ naší brány…

Pokud se divíte, proč je na úvodní fotce znovu vysazená, když na té minulé už byla namontovaná, tak vězte, že NENÍ VYSAZENÁ, ale VYRVANÁ z pantů 😱. My jsme totiž, přátelé, byli při odjezdu na nákup TAK neomluvitelně lehkovážní, že jsme ji nechali otevřenou a zajistili ji jen desetilitrovým kanystrem s vodou. A to přesto, že víme, jaké vichry tady vanou! Při příjezdu jsme naši fungl novou, krásnou, bílou a ještě ráno přesně spasovanou bránu našli na zemi, válela se v prachu na pomezí silnice a chodníku a kolem ní byly rozházené panty a různé tyčky, co se při pádu uvolnily. No prostě katastrofa!!! 🙈

Mlčky jsme z auta vyložili všechny poklady ze železářství a instalatérských potřeb, co jsme za celý den shromáždili (a ze kterých jsme za dané situace už neměli nejmenší radost). Za hrobového ticha proběhla i večeře (nebylo na koho ten malér svést – viníci byli totiž jasní) a poté začal Vr. nesměle a zadumaně obcházet bránu a okukovat, jaké škody nám vichr, resp. naše blbost, způsobila. Nebudu ten příběh prodlužovat, jen dodám, že se znovu (pokolikáté už) ukázalo, jakou výhrou byla a je má volba životního partnera, protože, hádejte co: Vr. totiž zkřivené plechy narovnal, uvolněné tyčky přicvakl a všechny panty přešrouboval o něco níž, do míst, kde zůstala nezdeformovaná drážka zabetonovaného sloupku. Při pohledu na opravenou bránu byste neuvěřili, jaký hrozný držkopád utrpěla. No, a těch pár škrábanců si ani nevšimnete, pokud o nich nevíte… 😃

Fotogalerie: před a po
By in

Fotogalerie: před a po

Z úvodní fotky je zřejmé, že naše branka po 5 měsících konečně „uzrála“. Poté, co nás zámečník nejprve informoval, že ji přiveze druhý den ráno v 9, pak upřesnil, že v 10, ten den ráno poslal esemesku, že ve 12 a v 1 odpoledne volal, že už jede. Před 2 odpoledne konečně dorazil a z nás postupně spadla lehká nervozita, protože branka byla nečekaně precizně vyrobená a zámečník s pomocníkem ji zabudovali do vjezdového otvoru s přesností, jaká se tady nevídá. 👍

A ještě několik změn, které se udály během jara:

val z ulice

val zevnitř
záhon za domem
vstup na zahradu


prostranství před domem připravené k vybetonování

a s osvětlením

Hra na foukanou
By in

Hra na foukanou

Nastal čas instalace světel na terase. Elektrikáři při příchodu hlasitě obdivovali záhony, které před rokem – když naposledy odcházeli – ještě neexistovaly. Poté, co dokončili instalaci lampiček, byly záhony slovům obdivu na hony vzdáleny: několik kaktusů skončilo totálně pohřbených pod picónem, na jeden sukulent spadlo prkno, na druhý si odložili kufřík s nářadím a jeden trs traviny rozšlapali. O picónu masívně potřísněném hlínou ani nemluvě 😱.

Instalace rozvodné skříňky uvnitř jednoho záhonu probíhala v několika etapách: nejprve vyřízli celé dno, posadili skříňku na hromadu ze země trčících chráničů, ukázalo se, že je moc vysoká, proto uřízli spodní polovinu, načež zjistili, že teď je zase moc nízká, takže se musela dozdít 🤣.

A že nevíte, jak se hraje hra na foukanou? Inu, každý elektrikář na Lanzarote vám její pravidla rád vysvětlí. Už před časem – při stavbě domu – jsem v jednom příspěvku zmínila, že kvůli obavám místních elektrikářů z krádeží kabelů se nejdříve položí prázdné chrániče, kterými se kabely protáhnou až v okamžiku, kdy je dům uzavřený. Má to již zmíněnou výhodu: kabely nikdo neukradne. Ale taky nevýhodu: některé kabely se kvůli nešetrnému zacházení nepodaří protáhnout a u některých chráničů se neví, odkud kam vedou. Zmíněnou hru hrají vždy dva elektrikáři, přičemž jeden postupně fouká do jednotlivých plastových trubek na jednom konci změti chráničů, a druhý se na druhém konci jiné změti snaží zjistit, ze které trubky vychází proud vzduchu. Asi netřeba dodávat, že je to někdy časově i fyzicky dost náročná zábava, při které se oba elektrikáři dosyta vyskotačí. Pro příhlížející je to navíc – vzhledem k často krkolomným pozicím, které oba hlavní aktéři zaujímají – docela psina. A konečně, v případě naší zahrady, kde chrániče pod zemí měří nějakých 20 – 30 metrů, si navíc i solidně procvičí plíce 🤣.

Branka musí uzrát
By in

Branka musí uzrát

Ta naše bude vyzrálá minimálně jako dvanáctiletá irská whisky…  jednou, až ji zámečník konečně vyrobí. Objednanou ji máme od února…

Zpočátku jsme nijak nepospíchali – potřebovali jsme totiž, aby se branka nainstalovala až po Miguelově inspekci, aby neviděl, že je o půl metru vyšší než povoluje normativa. Jediné, co jsme po zámečníkovi v té době chtěli, bylo, aby nakoupil hliníkové profily, jejichž cena začala na začátku roku závratně stoupat. Později už bychom byli hotovou  branku uvítali, ale zámečník zrovna přebíral firmu po svém šéfovi. A další měsíc měl zase moc restů, které nestíhal vyřídit. V okamžiku, kdy jsme mu oznámili, že odjíždíme na dva týdny na dovolenou a po návratu bychom branku rádi namontovali, se ukázalo, že shodou okolností nastala ta správná chvíle a zámečník má zrovna čas na její výrobu. Dokonce slíbil, že ji stihne do soboty – kdy odjíždíme – a nabídl nám, ať se na ni před odjezdem přijedeme do dílny podívat. Nakonec jsme se domluvili, že postačí, když pošle fotku. Ve zmíněnou sobotu pak po několika urgencích fotka přišla… ale byli na ní jeho dva synové ve fotbalových dresech a pod ní vysvětlení, že všichni tráví den na fotbalovém turnaji a tedy nám logicky fotku branky nemůže poslat, to přece pochopí každý, že? 😀

Teď – v červenci – už na branku dychtivě čekáme čtvrtým měsícem, jenže ona stále není vyrobená…  zámečník totiž mezitím zapomněl, co nám slíbil, a jednoho dne se podřekl, že „na ni příští týden už určitě vlítne“. Už známe jméno jeho manželky, kde pracuje, co jí chutná, věk obou synů i jejich záliby… zámečník se nám dokonce svěřil, že jeho společník je nespolehlivý lempl, který to každý den v 5 zabalí a zmizí, že on sám nemá čas na rodinu, je přepracovaný, z dílny odjíždí v 11 večer… Kolikrát už nás napadlo, že kdyby méně žvanil a víc svařoval, možná by mohl dílnu opouštět ve stejnou hodinu jako jeho společník.  

Dle poslední závazné zprávy prý už je teď branka DOOPRAVDY vyrobená, zámečník však ze všeho toho stresu onemocněl, už týden nebyl v dílně, a tedy ji zase nemůže vyfotit… 🤣 

Před 5 minutami – právě ve chvíli, kdy dopisuju tenhle příspěvek – jsme od zámečníka obdrželi ještě jednu zprávu, a to, že na radu lékaře bude mít příští dva týdny vypnutý telefon, aby se nerozrušoval… 🤣

Stačí počkat čtyři roky
By in

Stačí počkat čtyři roky

Náš právník se konečně ozval… dva dny po třetí urgenci.

Abyste si, přátelé, udělali poměrně dobrou představu o kvalitě právních služeb na Lanzarote, níže uvádím doslovný překlad znění emailu, který jsme obdrželi jako odpověď na náš návrh – viz příspěvek z 20. června – od „druhého nejlepšího“ zdejšího právníka:

Dobré odpoledne,
ze všeho nejdřív se chci omluvit za tři týdny prodlení s odpovědí. Upřímně řečeno, měl jsem dojem, že jsem na váš email už odpověděl a teprve včera, po zkontrolování odešlé pošty, jsem ke svému velkému překvapení zjistil, že tomu tak nebylo.

Uvidíme, jak se věci vyvinou, každopádně myslím, že nemusíte podnikat žádné další kroky, protože veškerou dokumentaci pro kolaudaci jste již odevzdali v loňském roce a z vaší strany je tedy vše splněno. Pokud stavební odbor po dobu dalších 4 let (od data přijetí dokladů, tj. 10. listopadu 2021) nebude požadovat nějakou změnu, úpravu, či odstranění, pak bude vše v pořádku. Pokud do té doby pošle nějaký požadavek, splníte ho a bude to.

Být vámi, absolutně s ničím bych nehýbal a nechal všechno tak, jak je, po dobu 4 let. Čas pracuje pro vás. Máte kde bydlet, máte vodu i elektřinu. Není tedy žádný důvod se znepokojovat.

S pozdravem…     😕😱😪🙃🤪

Právníci nevybočují z řady
By in

Právníci nevybočují z řady

Ač neradi, museli jsme akceptovat hořkou pravdu, že pro i. Miguela jsme něco jako obtížný hmyz, který se rozhodl ignorovat. Proto nás napadlo, že změníme postup vůči stavebnímu odboru a pro větší průraznost zaangažujeme do naší záležitosti „druhého nejlepšího právníka na ostrově“. Proč ne „prvního“? Ten totiž údajně bere astronomické honoráře a vzhledem k tomu, o kolik peněz už nás i. Miguel připravil na „vícepracích“ (rozuměj stavbě kamufláží) při představě dalších stovek Euro zaplacených za právní služby hlasitě skřípeme zuby.

Když jsme právníkovi předestřeli náš problém, souhlasil, že nás bude zastupovat. Na dotaz, jakou strategii zvolí, měl hned jasno: čekat. Naštěstí se mi dřív, než Vr. stačil vybuchnout, podařilo dalším dotazem trochu rozmělnit třaskavou atmosféru v kanceláři. Ovšem ani druhé řešení nebylo zrovna tím, co jsme chtěli slyšet od „druhého nejlepšího“, navrhl totiž, že zavolá našemu architektovi, ať  se spojí s i. Miguelem a zeptá se ho, jak to vidí… jako bychom nebyli schopni kontaktovat svého architekta sami, pokud by nám připadalo, že to bude k něčemu dobré.

Pochopili jsme, že mu budeme muset napovědět, jinak sám na nic dalšího nepřijde. Jedno řešení už jsme měli připravené – oficiální dopis s urgencí na papíře s hlavičkou advokátní kanceláře. Právník souhlasil, že je to dobrý nápad. Aby dopis obsahoval vše, co si přejeme, a současně byl dostatečně důrazný, zaslali jsme mu ještě tentýž den koncept s prosbou, aby ho trochu „učesal“, vyprecizoval formulace a zaslal nám konečnou verzi ke schválení. Za týden jsme ho zaurgovali poprvé a za další znovu. Zatím se neozval 😉.

Zdá se, že ani právníci nijak nevybočují z obvyklého vzorce povahy zdejších rodáků……..

Papíry na radnici leží a čas běží...
By in

Papíry na radnici leží a čas běží...

Milí přátelé, pokud už je vám divné, proč jste se poměrně dlouho nedozvěděli nic o tom, co je nového s naší stavbou, a naopak čtete stále jen různé zajímavosti z dovolené a výletů… Tak tedy: nového není NIC a to je právě ten problém. Abychom se z naší momentálně patové situace nepomátli, odjet na dovolenou se ukázalo jako široko daleko nejlepší nápad…

Vlastně se mi o tom vůbec nechce psát, protože nás současný stav velmi frustruje. Kdo nás čte pravidelně, asi si vzpomene, jak optimisticky jsme zlikvidovali různé kamufláže a vesele začali budovat zídky a záhony kolem domu. A do toho se v polovině dubna ohlásil šéf stavebního odboru i. Miguel na závěrečnou inspekci. Odmítli jsme ho a vzápětí přišel z radnice oficiální dopis s druhým termínem návštěvy a douškou, že pokud ho nebudeme akceptovat, třetí už bude za asistence policie. Inu, nezbylo než nakoupit nový materiál, najmout 2 chlapíky, urychleně vybudovat nové kamufláže a pokusit se to všechno stihnout do data, které nám i. Miguel stanovil jako druhou a poslední šanci. 

Onoho památného dne jsem ho viditelně naštvala hned při příchodu požadavkem, aby si uvnitř domu na boty, ve kterých přišel, nasadil chrániče. A protože si s sebou žádné nepřinesl (zřejmě ho až dodnes všichni ve svých domech nechali špacírovat v botách z ulice!!!) musel se zout. Prošel dům, udělal si pár poznámek, obul se, vyšel před dům a upřímně se podivil, že se z parkoviště nedá jít do zahrady. A poté, co jsme mu osvěžili paměť poznámkou, že vchod do zahrady z parkoviště nám on sám výslovně zakázal pod hrozbou neudělení stavebního povolení, podivil se podruhé. 

Cestou na terasu musel znovu projít domem (a znovu se zout a obout), a poté ještě potřetí, aby se dostal zpátky na parkoviště. Vzhledem k tomu, že měl vysoké šněrovací boty, zabrala mu tato činnost asi polovinu celé doby inspekce. U vrátek nám „na půl huby“ sdělil, že některé věci neodpovídají projektu a bude zapotřebí je buď zlegalizovat či „napravit“. Písemnou zprávu že obdržíme „do pár dnů“. 

Od inspekce už mezitím uplynuly skoro dva měsíce a, samozřejmě, do dnešního dne žádný dopis z radnice nedorazil. Ale otázky v nás vyvolává i to, zda to budeme my, kdo se bude rozhodovat mezi legalizací a nápravou, a hlavně – co přesně se myslí termínem „náprava“?

Šopíček trochu jinak
By in

Šopíček trochu jinak

Doby, kdy jsme si chodili kupovat plavky či kraťasy jsou dávno pryč. Zdejší hlavní módní tepna Calle real v Arrecife už nás neviděla hodně dlouho (a zřejmě ještě dlouho neuvidí). Už téměř dva roky jezdíme nejčastěji nakupovat do železářství, stavebnin a v poslední době do zahradnictví. Z toho plyne, že hlavními položkami na dlouhém seznamu věcí bývají nejrůznější šroubky, brusné kotouče, tuby se silikonem, plastové trubky, případně pytle s cementem a štěrk. A zbude-li v nákladovém prostoru Dacie ještě volný prostor, vyplní ho nějaký kaktus či sukulent.

Ale – aby nebylo mýlky – ani móda nepřijde zkrátka. Náš šatník pravidelně doplňujeme novými kousky podle nejnovějších trendů tak, aby podtrhly osobnost, vyznačovaly se nadčasovým stylem, působily svěžím a mladistvým dojmem a barevně ladily s pracovními nástroji. Já jsem si, například, před pár dny pořídila zbrusu nové (už asi padesáté) pracovní rukavice, tentokrát z bílé kozinky. No řekněte, holky, nejsou rozkošné!?! Větší radost by mi nejspíš neudělaly ani večerní šaty od Blanky Matragi. A což teprve, až příští týden půjdeme vybírat pro Vr. nové pracovní kanady…  😂

Že i na stavbě může panovat elegance a náš firemní dress code má co do sebe už akceptoval i Mane; minulý týden začal nosit i on „do práce“ černé kalhoty, černý ledviňák a bílý top, tedy náš „signature look“, který jsme v Maguezu proslavili 🤣.



A ještě hádanka na závěr: hádejte, přátelé, který pár v Maguezu nosím častěji?

Zeď nářků
By in

Zeď nářků

Mane se už týden pokouší postavit zídku mezi naší zahradou a ulicí. Nejedná se o žádné veledílo, pouhé 3 – 5 tvárnice na výšku v délce cca 10 metrů. Vr. plánoval, že celá akce, tj. stavba zídky, její omítnutí, izolace a přihrnutí zeminou bude trvat zhruba týden. Na stavbu vyčlenil 3 dny. A při té příležitosti se po 14 měsících, kdy u nás Mane pracuje, vyjevilo strašlivé tajemství: totiž, že Mane NEUMÍ POSTAVIT ZEĎ 😱. Přes veškeré měření a několik natažených provázků se na 1 metru odchýlí o 5 – 8 cm, a to horizontálně i vertikálně. Mane sám sebe často a rád charakterizuje jako „rychlejší než vítr“. Jeho primární vlastnost – bezmyšlenkovitá rychlost – však v některých případech (a tento k nim patří) není vůbec žádnou výhodou. Přestože u něho Vr. prostojí prakticky celou pracovní dobu, stačí, aby si odskočil na svačinu či k telefonu a Mane mezitím stihne zabetonovat několik tvárnic „do kopce“, anebo „do zatáčky“. Tím pádem jsme taky konečně pochopili důvod, proč Mane nemůže získat stálou práci u žádné stavební firmy – té by se totiž prodražil o dalšího zedníka, který by se od něho nesměl hnout na krok a opravoval jeho kiksy.

Každé odpoledne tudíž Vr. u nově postaveného kusu zídky při osekávání a zbrušování nepatřičně vyčnívajících rohů „naříká“.

Ostatně křivé zdi a zídky patří ke zdejšímu koloritu… 😄

Takhle jsem to v životě nedělal!
By in

Takhle jsem to v životě nedělal!

Mane je svým způsobem tvrdohlavý chlap a některé dny s ním svádíme – tedy hlavně Vr. – urputné diskuse jak se co bude dělat. Mane má zažité zdejší pracovní postupy připomínající často víc než Evropu spíš Afriku – ta je ostatně zeměpisně mnohem blíž. Pro Vr. je proto někdy nesmírně obtížné – a pro mě jako ženu zhola nemožné – přesvědčit ho o maličko sofistikovanějším, méně pracném a daleko efektivnějším způsobu provedení některých stavebních prací. To pak chodí po stavbě a brblá, že takhle to nikdy v životě nedělal.

Namátkou: na Lanzarote se odnepaměti všechno nosí v rukou či na ramenou. Proto donutit Maneho, aby k přemísťování těžkých břemen jako jsou např. pytle s cementem, betonové bloky, či krabice s dlaždicemi používal kolečko, se už před dlouhou dobou ukázalo jako naprosto neprůchodné. Nakonec jsme to vzdali a necháváme ho, aby ty tuny materiálů přenášel „ručně“ (tedy mnohem pomaleji a nadřel se u toho jako kůň).

Stejně tak při vyměřování čehokoli vždy Mane neústupně trvá na tom, že si pro dosažení „dokonalého výsledku“ musí provázkem vyznačit spodní linii. Činnost „měření“ považuje za svůj majstrštyk a má-li příležitost, promění ji v působivou „one man show“ spočívající v mnohonásobném přeměřování jednoho a téhož, zběsilém pobíhání mezi dvěma měřenými body a opakovaném přikládání rovnováhy, aby zeď/chodník/příkop byly co nejrovnější. Toto je výsledek jeho posledního měření…
Ovšem Mane byl – na rozdíl od Vr. – se svou prací spokojen 🤣. 

Pozn.: Odpověď na dotazy, proč se v poslední době stylizuju do Sandokana, je jednoduchá: maximálním zakrytím těla se chráníme proti oblakům prachu zvířeným při úpravách okolí domu.