Alejandra jsme svým oznámením o nastěhování hodně překvapili. Vzápětí ale překvapil ještě víc on nás, a to esemeskou s žádostí, že si potřebuje k dokumentaci pro stavební odbor nafotit ještě prázdný dům… 🤣 🤣 🤣 
Jídelna
Ložnice 
Okouzlující pohled z okna
Kuchyně
Jsme připraveni na sportovní aktivity i na vánoce…
Romantické večery 
Ano, přátelé, je to tak. Ačkoli se to dlouho zdálo vzdálené několik světelných roků a občas zhola nereálné: včera v 15:20 UTC+0 položila amatérská stěhovací parta složená z kameníka a jeho dvou synů na hromadu beden poslední „banánovky“, zabouchla za sebou dveře a my v našem novém domově vyčerpaně padli do už víc než dva roky stále zabalených křesel.
Dům zatím není zkolaudovaný (ani dokončený), Alejandro (architekt) ani Carlos (stavební dozor) zatím netuší, že jsme se nastěhovali a až to zjistí, budou určitě oba upřímně zděšení.
Stěhování předcházelo pár hektických dnů, kdy byl na stavbě každý úspěch vykoupen přinejmenším jednou katastrofou, takže např. zdařilou instalaci skleněných zástěn do sprch pokazila jedna vytopená koupelna a přilehlé místnosti (důsledek toho, že instalatér neuzavřel vodovodní systém před odmontováním kohoutků) a šrám na fungl nové kuchyňské desce 🤢.
Vzorně pravoúhlé podhledy ze sádrokartonu zastínily netěsnící prahy, na které jsme čekali 3 měsíce a od kterých jsme si slibovali, že zabrání průvanu v domě a nánosům jemného písku na podlahách 🤢. Montéři nám při jejich upevňování s pýchou prozradili, že prý jsou to vůbec první prahy dovezené na Lanzarote, protože místní tuhle vymoženost neznají. Tady se totiž odjakživa staví domy s minimálně centimetrovou mezerou pod dveřmi, aby voda, která několikrát ročně štěrbinou zateče do příbytků, mohla stejnou cestou zase odtéct 😆. To nám přišlo jako trefná ilustrace duševního potenciálu místního obyvatelstva. Montéři ale zjevně převyšují průměr, protože se po celou dobu montáže radovali, že díky nám a našemu domu se naučí prahy instalovat, začnou je jako jediní na ostrově nabízet, nepochybují, že o ně bude zájem a vydělají spousty peněz. Jaké však bylo o chvíli později zklamání nás všech, když se ukázalo, že španělské prahy netěsní zdaleka tak dobře, jako české, a bude tedy zapotřebí, aby Vr. vymyslel nějakou vychytávku, jak jejich funkci vylepšit.
Titíž montéři o hodinu později namontovali madlo k jedněm dveřím ve výšce skoro 150 cm od země 🤢, přesto, že zdejší lidé měří v průměru kolem 160 cm a přesto, že jsem je žádala ať NIC nerozhodují samostatně. Jasně, madlo přemontovali níž a pokud tipujete, že při zaslepování dřívějších otvorů trochu poškrábali rám dveří, tak máte pravdu. 
S místními je to těžké… kdykoli jim vysvětlujete, že způsobili nějaký malér, opáčí, že „malér je umřít“. A možná mají pravdu, vždyť je to jenom dům.
S malířem to bylo takhle: ten první se přijel podívat na dům před dvěma měsíci, dohodli jsme se na ceně a termínu, rozloučili se a… slehla se po něm zem. Potřebovali jsme si ujasnit nějakou maličkost, ale neozval se zpátky. Napsali jsme mu, že dvě zdi nebudou bílé, ale béžové, zase nic. Poslali jsme dotaz, zda termín platí, nic. Tak jsme si sehnali jiného malíře. Teď, po dvou měsících, se první malíř ozval, že v pondělí začne. Když jsem mu odepsala, že už máme dávno vymalováno, hrozně se rozčílil a vyčetl mi, že jsme neseriózní zákazníci. Namítla jsem, že celé týdny vůbec nereagoval, tak co jsme asi měli dělat, ale odrovnal mě vysvětlením, že na nás prostě zapomněl! „Copak vy jste nikdy na nic nezapomněla, señora?“ a vztekle zavěsil.
… jsou v některých ohledech místní lidi. Například po celou dobu stavby jsme už asi stokrát řešili stále stejnou situaci: s nějakým řemeslníkem se dohodneme na rozsahu prací a několikrát zdůrazníme, že v Maguezu nebydlíme, a je tedy nutné, aby nám v předstihu dal vědět, kdy dorazí, abychom měli čas přijet. V dalších dnech pak pravidelně posíláme esemesky s dotazem „Kdy začneš?“, které zůstávají bez jakékoli odezvy. A pak jednoho dne – většinou v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy právě něco zařizujeme a vůbec se nám nehodí všeho nechat a mazat na plný plyn do Maguezu – přijde esemeska: „Jsem tady a už hodinu čekám. Kde jste???“
Ač Lanzaroťané nevynikají ani přesností měření, ani precizním provedením práce, mají velmi silnou potřebu být chváleni. To se týká obkladačů, pokladačů podlah, malířů… prostě všech realizátorů dokončovacích prací. Pokaždé, když se objevíme na stavbě, hned za námi běží, s otázkou, jak se nám jejich práce líbí a přímo cítíme, jak lační po chvále. Ovšem přeborníkem v dožadování se pochvaly je náš kameník Pedro, který – jak se zdá – trpí přímo závislostí na chvále. Po každém odpracovaném dnu pošle fotku rostoucí zídky a pokud do 5 minut neobdrží na oplátku aspoň jeden palec nahoru, propadne panice a začne nás bombardovat dotazy.
Pedro: Tak jaká je?
My: 👍
Pedro: Je hezká?
My: Moc hezká.👍
Pedro: Líbí se vám?
My: Jasně. 👍👍
Pedro: Skutečně se vám líbí?
My: Moc.
Pedro: Tak proč dnes jen dva palce, když včera byly tři?
My: 👍👍👍
Pedro (nedokáže odolat nutkání překonat včerejší rekord 3 palců): Takže se vám teda doopravdy líbí?
My: 👍👍👍👍👍
Pro dnešek je Pedro spokojen, ovšem za cenu devalvace hodnoty 1 palce. Brzy budeme muset zřejmě posílat celé řádky palců, aby nebyl zklamaný. Konec zídek je totiž zatím v nedohlednu.
Konečně přišel truhlář a namontoval všechny vnitřní dveře. Během dvou dnů, které strávil v našem domě, jsme probrali všechno možné a zjistili, že bychom si porozuměli i bez španělštiny, protože je Bulhar. V rámci debat zaznělo, že na ostrově je příliš mnoho Rumunů. Den nato přijel něco dodělat rumunský instalatér Liviu a mezi řečí pronesl, že na ostrově je příliš mnoho Bulharů. A taky Kolumbijců. Když jsem zareagovala, zda tu není spíš trochu moc ilegálních imigrantů, odtušil, že ti mu nevadí. Ve snaze otevřít mu oči jsem podotkla, že by kvůli nim časem mohl přijít o práci, ale to ho upřímně pobavilo a hned mě poučil, že o práci rozhodně strach nemá, protože ilegálové, co připlouvají na člunech, nikdy pracovat nebudou.
Malíř nám při předání vymalovaného domu blahopřál k výběru slavného místního architekta, prohlásil, že jeho rukopis je na našem domě vidět na první pohled a on je nesmírně šťastný, že ho mohl aspoň vymalovat. Nechtěli jsme mu kazit radost, a tak jsme si nechali pro sebe, že návrh je 100 % náš a architekt ho jen překreslil a dodal razítko.
Montáž výšky sprchy na míru… Při té příležitosti se nám instalatér svěřil, že tak zvláštní dům jako ten náš – úplně bez interiérových dveří – ještě neviděl 🤣. Neměli jsme sílu vysvětlovat mu, jak dlouhé dodací lhůty má naše truhlářství… 
Jak uvažují místní montéři: namísto aby uřízli volně položený sokl připravený ke zkrácení podle toho, jak vyjde kuchyňská linka, vyříznou roh krásné velké bočnice skříňky…
Bojler namontují přímo proti vývodu pro digestoř, takže se tam trubka digestoře v žádném případě nevejde…
Face-lift kolečka…
Nouzová siesta …
Stále nemáme v domě zavedenou ani elektřinu, ani vodu, ani internet…
Každý nově postavený dům na Lanzarote musí mít
1) čističku odpadních vod v zemi a
2) systém solárního ohřevu na střeše.
ad 1) V Maguezu je na rozdíl od mnoha jiných vesnic vybudovaná kanalizace, to však fakticky na povinnosti mít čističku nic nemění. Jelikož v našem případě by to byla zcela zbytečná investice, šéf první stavební firmy již vloni na podzim navrhl, že obstará „nějaký starý sud“, který zakope do země a budeme ho vydávat za čističku. 😄
ad 2) Instalatér nám hned zpočátku na férovku řekl, že obligatorní systém solárního ohřevu na Lanzarote moc nefunguje, protože co panely ve dne ohřejí, silné studené větry vanoucí ze severu v noci zase ochladí. Navrhl, že trubky na střeše, co mají vést do a ze 
solárního systému, propojí napřímo a těsně před kolaudací nám na pár dnů „zapůjčí“ na střechu solární panel + zásobník vody. 😄 Skutečný ohřev vody v domě budou zajišťovat dva bojlery ukryté v kuchyňských skříňkách.
V sekci VIDEO se můžete podívat na další díl naší klopotné výstavby.
… by si přála velká část obyvatel Lanzarote, a možná obecně Španělů. Loterie všeho druhu jsou tu velice populární a lidé na koupi losů nešetří. Když se blíže podíváte na sortiment některých typických pouličních stánků pro prodej tisku zjistíte, že prodávají výhradně losy všeho druhu. Také pěší zóny, okolí obchodních center, restaurací, kaváren, poliklinik a autobusových zastávek se hemží pouličními prodejci losů. Nejpopulárnější zdejší loterie se nazývá „El Gordo (Tučná)“. Vybíráte v ní 5 čísel z 54 a jedno od 0 do 9. Tah se koná každou neděli večer a většina Španělů v tu dobu aspoň na chvíli sní svůj sen, že tentokrát už to třeba vyjde! 
Povzbuzeni úspěchy minulého týdne a při pohledu na kalendář tohoto týdne zaplněný dalšími plánovanými stavebními činnostmi, přijali jsme odvážnou hypotézu, že dům bude do konce měsíce k nastěhování. Hned jsme tedy sedli a napsali majiteli našeho bytu, že k 31. květnu ukončujeme pronájem. Vzápětí jsme pochopili, že jsme se asi trochu unáhlili… protože – posuďte sami – zda tento týden lze nazvat jinak, než naprostým fiaskem.
PONDĚLÍ: Ráno v 8 hodin přijeli všichni pracovníci sklenářství, aby pomocí jeřábu namontovali velké posuvné dveře na terasu. Záhy se ukázalo, že dveře jsou menší, než by měly být a mezi rámem a zdí zeje velká fuga. Provizorně ji tedy ucpali, napsali si nové míry a zase odjeli.
ÚTERÝ: Nepřijel objednaný bagrista. Pracovnice truhlářství, které mělo přijet namontovat interiérové dveře, zavolala, že dveře jsou teprve v lakovně. Taky praskla hadice vody v prostoru pro nádrž.
STŘEDA: Parapety na okna, které jsme si nechali vyrobit, jsou moc vysoké, takže se nedají otevřít okna. Nevadí, použijeme je na poličky. Jo, a někdo nám propíchl gumové kolečko u kolečka.
ČTVRTEK: Instalatér, který měl přijet dokončit rozvody vody a namontovat sanitární keramiku, ráno volal, že má ženu v nemocnici a nepřijede.
PÁTEK: Pracovník kuchyňského studia nepřišel zaměřit pracovní desku. Doobjednané dlaždice, které měly dnes jistojistě dorazit ze Španělska, nedorazily.
SOBOTA: Kameník přišel stavět zídku na pravé straně domu a my s hrůzou zjistili, že jsme odtamtud veškerý kámen nechali odvézt na jiné místo.
Všechny podniky veřejných služeb i mnoho dalších firem ve Španělsku používá ke styku s veřejností a klienty chatboty. VÝHRADNĚ. Zajít něco vyřídit do těchto firem osobně „k přepážce“ v dnešní době vůbec nepadá v úvahu a PRÁVĚ to, co potřebujeme, se často prostřednictvím internetových stránek vyřešit nedá. Emailový kontakt většinou chybí, takže zbývá pouze telefonovat, anebo komunikovat s asistentem on-line. Veškeré telefonické hovory vyřizují pouze chatboty (chatboti?) a asistent online je buď taky chatbot, anebo sice živý člověk, ale komunikující úplně stejným způsobem jako chatbot. Snaha vyřešit jakýkoli problém je proto vždy časově i psychicky extrémně náročným a vyčerpávajícím úkolem, který v mém případě navíc v mnoha případech končí nezdarem. Jak takový nezdar vypadá? Jednoduše – chatbotu se mnou dojde trpělivost a prostě mě odpojí.
Začíná to vždy celkem jednoduše – podle pokynů mačkáte číselnou klávesnici a postupně se propadáte do čím dál konkrétnějších témat menu. A pak to přijde: „Nyní zadejte stručně svůj požadavek.“ Jeden příklad za všechny s dodavatelem elektřiny.
JÁ: Reklamace.
ENDESA: Nerozumím, zopakujte svůj požadavek.
JÁ: Re-kla-ma-ce.
ENDESA: Nerozumím, zopakujte svůj požadavek.
JÁ: Re-kla-mu-ji fak-tu-ru.
ENDESA: Nerozumím, zopakujte svůj požadavek.
JÁ: Ne-sou-hla-sím s vyúčto-vá-ním.
ENDESA: Nerozumím, zopakujte svůj požadavek.
JÁ (vzhledem k tomu, že předem neobdržíte žádné instrukce, jak přesně má požadavek zaznít, podle míry své fantazie zkoušíte další a další možnosti a nejrůznější kombinace klíčových slov a máte o dlouhodobou zábavu postaráno): Nesouhlasíme… Rozporujeme … Žádáme o přepracování…
ENDESA: Nerozumím, nerozumím, nerozumím…. vede si chatbot stále dokola svou.
JÁ (jasně, pochopila jsem, že má výslovnost ve španělštině má stále výrazné nedostatky, překlikávám tedy na anglickou mutaci, ale opakuje se totéž. Česky chatbot, bohužel, nemluví…)
ENDESA: Protože jste ve vymezeném časovém limitu nesdělili svůj požadavek, nyní se s vámi rozloučím a přeji vám hezký den. 🤢
Vzápětí poté a pak ještě druhý a třetí den chatbot volá zpátky, aby se ujistil, jak jsem byla s vyřízením svého požadavku spokojena.
V několika případech jsem v zoufalství vypátrala dokonce kontakt na arbitra – emailový i telefonický – hurááá!!! Po vytočení telefonního čísla se ozval typický zvukový signál a upozornění, že číslo neexistuje. V reakci na odeslaný email jsem druhý den obdržela oznámení, že emailová adresa neexistuje……………….