Na rozdíl od znovuzavádění roušek ve větším či menším rozsahu ve většině evropských zemí v důsledku rostoucích počtů nakažených, pro nás ve Španělsku se nic nemění, protože povinnost nosit roušky ve veřejném prostoru (včetně přímořských promenád, pláží a přírody!) zavedla vláda těsně před ukončením stavu nouze dne 21. června a platí nepřetržitě dodnes.
V posledních 2 týdnech navíc začíná na celém Kanárském souostroví počet nemocných strmě stoupat, přičemž na Lanzarote v přepočtu na počet obyvatel nejvíc 🤢. Primátorka ostrova vystoupila s úpěnlivou výzvou, abychom všichni co nejpečlivěji dodržovali všechna bezpečnostní opatření, protože jinak hrozí znovuzavedení celoplošné karantény, jakou jsme měli v březnu – květnu. Prozatím byly s okamžitou platností uzavřeny veškeré sportovní a kulturní kapacity, místní trhy, dětská hřiště a některé pláže.
Na přelomu července a srpna – když tady panovala určitá euforie z nulového přírůstku nemocných (bohužel jen dočasného) – je sice lidé nosili leckde: pod bradou, za uchem, na čele, na předloktí, na paži, v kapse – ale vždy připravené k okamžitému nasazení, protože pokuta za pobývání na veřejnosti bez roušky činí minimálně 100 Eur. Když už jsme byli asi jediní v celé Evropě s rouškami, zeptala jsem se jednou jedné prodavačky, kdy si myslí, že povinnost jejich nošení pomine. Její odpověď, že „nejspíš poté, co bude k dispozici účinná vakcína“, mě naprosto konsternovala. Ovšem jak tak pozoruju aktuální vývoj a čtu španělský tisk, musím přiznat, že už mi tahle možnost nepřipadá tak úplně nereálná.
Dnes je zase jeden z tropických dnů, kdy teploty dosáhly 40°C (ti, co v průvodcích píší, že tady nikdy nebývá přes 30°C tady zřejmě vůbec nebyli). A pokud se ptáte, proč si v noci nepustíme klimatizaci, tak odpovídám, že vyjde úplně nastejno nespat kvůli vedru, či kvůli hluku, který vydává klimatizační jednotka. Navíc opět přichází calima – takhle apokalypticky vypadal Maguez dnes v 6 hodin odpoledne.
pohled ze vstupní chodby
pohled z obýváku na pěstěnou zahradu 😊
patio
Druhý den jsme se vypravili do prodejny elektroniky, aby nám – proboha! – prozradili, jak se tady říká IT specialistům, protože v internetové inzerci firem toto spojení vůbec nic nenajde. S papírkem s několika kontakty na „informáticos“ (jak prosté !) 😊 jsme pak zašli za nejbližším a sledovali (musím přiznat, že s určitým zadostiučiněním), jak ve dvou lidech skoro hodinu a půl s tou „papayou“ bojují taky. 
… jsou pro lidi s tak bujnou fantazií a představivostí, jako my dva, poněkud riskantní. Skoro pokaždé nás napadne něco, čím by se dal dům dále vylepšit, a co – samozřejmě – v projektu není. Zrovna včera jsme u nedostavěných zdí hostinské části domu najednou oba uviděli další možnosti, jak pustit do interiéru víc světla a modré oblohy. Hned po příjezdu domů jsme naše nápady napsali architektovi, stavebnímu dozoru i šéfovi stavební firmy a teď s napětím čekáme, co oni na to, a zda budou námi navrhované změny průchodné. Jelikož to není náš první email s tématikou změn, je nám jasné, že všichni tři 
jakmile v došlé poště uvidí email od nás, tak – aniž si přečtou jeho obsah – už předem se budou děsit „co zase ti dva Češi vymysleli“.
A taky že jo! Jakmile jsme vystoupili z auta, hned bylo jasné, že připravené bednění pro překlady u oken v ložnici je mnohem níž, než by podle projektu mělo být. 🤢 Za těch pár vteřin, než jsme došli k překladům, se nám vyplavil do krve veškerý kortizol (stresový hormon), ale pak ta úleva… bednění bylo, naštěstí!!!, ještě prázdné. Předáka Juana náš rezolutní požadavek na předělání evidentně zaskočil. Chtěl nám na plánech ukázat, že se mýlíme, ale bohužel je nemohl nikde najít. Nakonec je objevil zmačkané a roztrhané v jednom rohu na haldě stavebního odpadu. Působilo to na nás dojmem, že byly určené k vyhození, protože parta zedníků zřejmě dospěla k názoru, že už si „jakž takž“ pamatují, jak má náš dům vypadat, a „kdo by pořád študoval ňáký malůvky“… 😊
