Znovu karanténa... ?
By in

Znovu karanténa... ?

Na rozdíl od znovuzavádění roušek ve větším či menším rozsahu ve většině evropských zemí v důsledku rostoucích počtů nakažených, pro nás ve Španělsku se nic nemění, protože povinnost nosit roušky ve veřejném prostoru (včetně přímořských promenád, pláží a přírody!) zavedla vláda těsně před ukončením stavu nouze dne 21. června a platí nepřetržitě dodnes. 

V posledních 2 týdnech navíc začíná na celém Kanárském souostroví počet nemocných strmě stoupat, přičemž na Lanzarote v přepočtu na počet obyvatel nejvíc 🤢. Primátorka ostrova vystoupila s úpěnlivou výzvou, abychom všichni co nejpečlivěji dodržovali všechna bezpečnostní opatření, protože jinak hrozí znovuzavedení celoplošné karantény, jakou jsme měli v březnu – květnu. Prozatím byly s okamžitou platností uzavřeny veškeré sportovní a kulturní kapacity, místní trhy, dětská hřiště a některé pláže. 

Na přelomu července a srpna – když tady panovala určitá euforie z nulového přírůstku nemocných (bohužel jen dočasného) – je sice lidé nosili leckde: pod bradou, za uchem, na čele, na předloktí, na paži, v kapse – ale vždy připravené k okamžitému nasazení, protože pokuta za pobývání na veřejnosti bez roušky činí minimálně 100 Eur. Když už jsme byli asi jediní v celé Evropě s rouškami, zeptala jsem se jednou jedné prodavačky, kdy si myslí, že povinnost jejich nošení pomine. Její odpověď, že „nejspíš poté, co bude k dispozici účinná vakcína“, mě naprosto konsternovala. Ovšem jak tak pozoruju aktuální vývoj a čtu španělský tisk, musím přiznat, že už mi tahle možnost nepřipadá tak úplně nereálná.

Siesta: pro a proti
By in

Siesta: pro a proti

Siesta tady funguje s výjimkou obchodních center, supermarketů a restaurací téměř bez výjimek. Není divu, čas mezi 13:00/14:00 a 16:30 je ospalý a rozum mdlý. Mám pocit, že Vr. do tohoto místního zvyku časem vklouzne jako do pantoflí. 

V poledne prostě na tři hodiny odejdete z práce na oběd a pak si na chvíli domů zdřímnout. Až potud docela fajn. Jen si nějak nedokážeme představit každodenní rytmus, kdy se znovu vrátíte do kanceláře či prodejny přibližně v době, kdy v Česku opouštějí svá pracoviště poslední opozdilci, a makáte do 20 či 21 hodin. Vy ano?

Vnitroblok nikdy nespí (bohužel)
By in

Vnitroblok nikdy nespí (bohužel)

Okna naší ložnice vedou do vnitrobloku a teď v létě se nedá spát se zavřenými okny. Tím pádem naplno vyniká skutečnost, že Španělé mají svůj denní režim posunutý mnohem déle do noci. Od večeře s přáteli běžně vstávají kolem půlnoci, do půl jedné se loučí, kolem jedné hodiny ranní začnou skládat nádobí do myček (občas něco rozbijí), mezitím třeba ještě (na balkoně) poklábosí telefonicky s kámošem a srdečně a nahlas se zasmějí, a teprve pak jdou spát. My tou dobou býváme už tak dokonale probuzení, že se nám většinou nepodaří usnout další hodinu a když se konečně znovu začínáme propadat do spánku, začnou se spouštět odstřeďovací cykly praček. Podle toho také vypadají naše sny – v mnoha z nich startujeme na Mars, či jiné planety 😊. Pokud navíc zavane v noci vítr přímo dovnitř našeho bloku ve tvaru U, lomcuje pověšenými prostěradly na šňůrách a my pak ve snech často bojujeme o život v bouři na plachetnici na širém moři. A nejhorší je, když občas vzdušný vír začne prohánět po dlaždicích nejrůznější předměty popadané z balkonů a utržené z fasády či střechy, to ve snech bloudíme naším nedostavěným domem plným zbytků materiálů a harampádí a snažíme se ho dát do kupy. 

Dnes je zase jeden z tropických dnů, kdy teploty dosáhly 40°C (ti, co v průvodcích píší, že tady nikdy nebývá přes 30°C tady zřejmě vůbec nebyli). A pokud se ptáte, proč si v noci nepustíme klimatizaci, tak odpovídám, že vyjde úplně nastejno nespat kvůli vedru, či kvůli hluku, který vydává klimatizační jednotka. Navíc opět přichází calima – takhle apokalypticky vypadal Maguez dnes v 6 hodin odpoledne.

Co vám mám říkat, přátelé, už se nemůžeme dočkat, až se přestěhujeme „do svého“.

2 v 1
By in

2 v 1

Dnes máme dvojí výročí: je to přesně rok, kdy jsme natrvalo zakotvili na Lanzarote a současně 3 měsíce od okamžiku zahájení stavby domu. Asi nejkrásnějším dárkem pro nás oba je poměrně rychlý postup stavby – viz pár fotek.

Právě tento týden se ale na staveništi nepracuje, protože dělníci požádali o týden dovolené a my neměli to srdce jim ji odepřít. I tak je naše stavba jednou z mála na ostrově, kde se zatím celé léto pracovalo, bez ohledu na letošní extrémní vedra a poryvy větru. 

pohled ze vstupní chodby

obývák          pohled z obýváku na pěstěnou zahradu 😊
patio

hostinský pokoj

Elektronický podpis
By in

Elektronický podpis

Ve Španělsku můžete prakticky veškerou úřední agendu vyřizovat z pohodlí obýváku (či balkonu), máte-li elektronický podpis. Poté, co nás na tuto možnost opakovaně upozornili pracovníci zdravotních, finančních, obecních a dalších úřadů, rozhodli jsme se, že do toho jdeme. Všichni, co nám tuto vymoženost doporučili, jedním dechem dodávali, že elektronický podpis ušetří spoustu času, který byste jinak prošustrovali objednáváním se na schůzky, poté čekáním v průměru 10 – 20 dnů, než nadejde kýžený den, a poté samotným jednáním v kanceláři, ALE až „v konečném důsledku“ 😊. Brzy jsme pochopili, že přeloženo do normální řeči to znamená, že získání elektronického podpisu si taky vyžádá nemalou porci času (+nervového vypětí a stresu) a obrnili jsme se trpělivostí. Konkrétně v našem případě to trvalo 5 týdnů a neflákali jsme se.

Musíte začít tím, že si na stránkách příslušného úřadu zažádáte o 9ti místný kód, se kterým poté navštívíte jednu z mnoha institucí, které elektronický podpis zřizují, namátkou třeba nemocnice, radnice, finanční úřad atd. Jelikož nikdo z těch, co nám radili jak postupovat, nám však informaci o 9ti místném kódu neřekl, dozvěděli jsme se ji až po 10 dnech u okénka, kam jsme se objednali. Naše audience proto skončila po 30 vteřinách a jediným výsledkem byl papírek s internetovým linkem, kde zažádat o kód s ujištěním, že je to „papaya“, tedy hračka. A tady, přátelé, musím zmínit, že Vr. se ukázal jako mnohem zkušenější a životem protřelejší – jako je tomu ostatně skoro vždycky –  protože ihned navrhl, abychom zašli za nějakým ajťákem a nezkracovali si život marným bojem s vyspělými technologiemi. Já na to, že přece nejsme dva úplně nejblbější obyvatelé Kanárských ostrovů a když to zvládnou lidi, co potkáváme na ulici – z nichž někteří rozhodně nevypadají jako počítačoví mágové – tak proč bychom měli hned házet flintu do žita. Vr. po chvíli podlehl mým argumentům a to byla chyba. SAMOZŘEJMĚ, že se nám žádný kód získat nepodařilo, celé odpoledne jsme strávili prodíráním se hláškami nejrůznějších chyb a selhání systému. K večeru jsme přijali plán B – tedy Vráťův – a ukázalo se, že nejsme schopni dokonce ani najít ajťáka! To byl vrcholný okamžik dne, kdy jsme na chvilku zalitovali, že už nepijeme tvrdý alkohol 😊.

Druhý den jsme se vypravili do prodejny elektroniky, aby nám – proboha! – prozradili, jak se tady říká IT specialistům, protože v internetové inzerci firem toto spojení vůbec nic nenajde. S papírkem s několika kontakty na „informáticos“ (jak prosté !) 😊 jsme pak zašli za nejbližším a sledovali (musím přiznat, že s určitým zadostiučiněním), jak ve dvou lidech skoro hodinu a půl s tou „papayou“ bojují taky. 

S 9ti místným kódem nám při další návštěvě úřadu (první možný termín objednání za 8 dnů) elektronický podpis zřídili za 5 minut. Ovšem pokud se domníváte, že pak už šlo všechno hladce, jste podobně naivní, jako jsme byli i my. Vezmu to stručně: vyžádalo si to dvě další návštěvy u ajťáků, jednak jsme nedokázali podpisy stáhnout do počítače a za druhé po stažení nefungovaly. Ajťáci nám nakonec prozradili velké tajemství: že totiž podobné problémy má s elektronickým podpisem zpočátku skoro každý 😊. Na vině jsou různé konfigurace počítačů, různé vyhledávače a různá nastavení, a to jak na straně uživatelů, tak na straně institucí, tudíž dosáhnout kompatibility všech prvků je ve většině případů běh na dlouhou trať.  

A sladké vítězství nakonec: včera se nám podařilo přihlásit se do virtuální kanceláře finančního úřadu!!! … kde jsme zjistili, že máme dluh na dani z pozemku za 3 roky, ačkoli nás náš právník ujišťoval o opaku… 🤢

Návštěvy rozestavěného domu...
By in

Návštěvy rozestavěného domu...

… jsou pro lidi s tak bujnou fantazií a představivostí, jako my dva, poněkud riskantní. Skoro pokaždé nás napadne něco, čím by se dal dům dále vylepšit, a co – samozřejmě – v projektu není. Zrovna včera jsme u nedostavěných zdí hostinské části domu najednou oba uviděli další možnosti, jak pustit do interiéru víc světla a modré oblohy. Hned po příjezdu domů jsme naše nápady napsali architektovi, stavebnímu dozoru i šéfovi stavební firmy a teď s napětím čekáme, co oni na to, a zda budou námi navrhované změny průchodné. Jelikož to není náš první email s tématikou změn, je nám jasné, že všichni tři jakmile v došlé poště uvidí email od nás, tak – aniž si přečtou jeho obsah – už předem se budou děsit „co zase ti dva Češi vymysleli“.

Tady totiž nad uspořádáním domu nikdo moc nepřemýšlí. Platí tu některá dogmata, o kterých se nediskutuje, např. ložnice jsou maličké, stropní světlo uprostřed místnosti, okna na sever malá, stropy s podhledy atd. Náš dům se vymyká, protože nic z výše uvedeného mít nebude.

Metr sem, metr tam...
By in

Metr sem, metr tam...

Dnes ráno nám zase intuice našeptávala: „Jeďte se podívat do Maguezu, jestli se tam neschyluje k nějakému kiksu“.

A taky že jo! Jakmile jsme vystoupili z auta, hned bylo jasné, že připravené bednění pro překlady u oken v ložnici je mnohem níž, než by podle projektu mělo být. 🤢 Za těch pár vteřin, než jsme došli k překladům, se nám vyplavil do krve veškerý kortizol (stresový hormon), ale pak ta úleva… bednění bylo, naštěstí!!!, ještě prázdné. Předáka Juana náš rezolutní požadavek na předělání evidentně zaskočil. Chtěl nám na plánech ukázat, že se mýlíme, ale bohužel je nemohl nikde najít. Nakonec je objevil zmačkané a roztrhané v jednom rohu na haldě stavebního odpadu. Působilo to na nás dojmem, že byly určené k vyhození, protože parta zedníků zřejmě dospěla k názoru, že už si „jakž takž“ pamatují, jak má náš dům vypadat, a „kdo by pořád študoval ňáký malůvky“… 😊

No, řeknu vám, přátelé, tentokrát to bylo „o chlup“, už míchali beton na zalití. A taky už je nám naprosto jasné, jak dochází k tomu, že lidi tady mají jiný dům, než chtěli: někdy prostě stačí vynechat jeden den kontroly na stavbě. Ptáte se, co dělá náš stavební dozor a za co ho vlastně platíme? Nejste sami, kdo si klade tuto otázku… 

A pro ty, co mají rádi rébusy a hádanky: Poznáte dva rozdíly?

Snachy & tchýně: všude je to stejné
By in

Snachy & tchýně: všude je to stejné

O vztazích mezi snachami a tchýněmi už bylo napsáno víc než dost. A v královských rodinách, jak je vidět, nejsou o nic lepší, či víc „nóbl“,  než jinde.

O velikonocích roku 2018 obletěly španělsky mluvící svět fotografie královské rodiny stojící po mši před katedrálou v Palma de Mallorca, na kterých ani při nejlepší vůli nešlo přehlénout nepřátelské gesto královny Letizie, která chtěla za každou cenu zabránit své tchýni – emeritní královně Sofii – nechat se vyfotit se svými dcerami, jejími vnučkami. Král Felipe VI. a jeho otec emeritní král Juan Carlos I. stáli bezradně o kousek dál a bylo jim evidentně velmi trapně. Královnu Sofii Španělé milují, zatímco královna Letizie jim zatím k srdci nepřirostla, je na jejich vkus příliš chladná a anorektická. Po velikonocích se dokonce sešel krizový štáb s cílem navrhnout novou strategii, jak přimět Španěly, aby měli královnu Letizii raději. Incident před katedrálou byl tak vážný, že měl negativní dopad i na manželství královské dvojice. 

Emeritní královna Sofie zase ráda dráždí svou snachu Letizii tím, že neustále nabízí jejím dvěma dcerám (svým vnučkám) anýzové bonbóny, které nosí po kapsách. Podle dobře informovaných zdrojů prý to dělá s velkým potěšením, přestože – anebo protože – dobře ví, jak to Letizii, posedlou zdravou výživou, vytáčí. 😊

Historie se zjevně opakuje, protože dnešní emeritní královna Sofie se svou tchýní – María Bourbonská – také nevycházela právě nejlíp. Před svatbou se viděly jen několikrát a bylo to už v době, kdy María ze žalu nad ztrátou nejmilejšího syna a manžela propadla nadměrnému pití, což se ve Španělsku považuje za velký společenský trapas. Je proto otázkou, zda skutečně bylo pouhé nedopatření, že na svatbu v Aténách zapomněli pozvat ženichovu rodinu 😊, takže María musela přiletět pravidelnou linkou.

Historka o tom, jak se za toto ponížení María o něco později Sofii pomstila, je ve Španělsku dobře známá, ale vy, přátelé, ji asi uslyšíte poprvé: Když za pár let Sofie – už se dvěma malými dcerkami – přijela za Maríí do hotelu v Saint Tropez, aby zde společně strávily léto, María je tajně odvedla ke kadeřníkovi a nechala jim oholit hlavičky dohola. Když Sofie své „ostříhané“ dcerky uviděla, byl prý její křik slyšet až do hotelové recepce. María se bránila tvrzením, že chtěla, aby jim narostly silnější vlasy. 😊

Úvodní foto tří královen vypůjčené z El Espaňol, zleva Letizia, Sofia, María.

Každá rodina má svou černou ovci...
By in

Každá rodina má svou černou ovci...

… a španělská královská rodina není výjimkou. A tak mě napadlo, že bych vás, přátelé, mohla v mezidobí mezi jednotlivými etapami výstavby, také seznámit trochu blíž s některými členy královské rodiny a jejich osudy a skandály, protože některé postavy jsou skutečně velmi rázovité a jejich životní příběhy, myslím, mimořádně zajímavé.

Juan Carlos I., dnes již král „ve výslužbě“ (emeritní) je velmi sympatický chlapík, který si uměl získat davy neokázalým až lidovým vystupováním a nekomplikovanými projevy k veřejnosti (zlé jazyky to přičítaly jeho nepříliš pronikavému intelektu). Po většinu svého vládnutí, které trvalo téměř čtyři desetiletí, byl respektovaný a všeobecně oblíbený a v mladším věku navíc velmi šarmantní chlap. Celý jeho život však lemují větší i menší poklesky osobního i finančního rázu a navíc smůla, že se na něho vždycky všechno provalí. 😊 Jedním z těch bezesporu větších bylo zastřelení – údajně nešťastnou náhodou – mladšího bratra Alfonse, když bylo Juanu Carlosovi 18 let. Vzhledem k tomu, že se rodina z pochopitelných důvodů snažila tragickou nehodu ututlat a žádní svědci události nebyli, zřejmě už se nikdy nezjistí, co se tenkrát vlastně stalo.

Celoživotní zábliba ve zbraních stála Juana Carlose nakonec i trůn a zapříčinila jeho vynucenou abdikaci. To když se přišlo na to, že v roce 2012, když Španělsko sužovala těžká ekonomická krize, a navíc poté, co veřejně odsoudil lovy divokých zvířat pro zábavu, odjel s milenkou do Botswany na lov lvů. Celý výlet by byl pravděpodobně proběhl v naprostém utajení, nebýt toho, že král si během lovu při pádu zlomil kyčel.

Stejná smůla provázela i jeho vztah s manželkou Sofií (řeckou princeznou), resp. jeho četné nevěry, z nichž několik se mu nepodařilo ututlat. Královna Sofie tuto potupu Juanu Carlosovi nikdy neodpustila, a proto královský pár už od roku 1976 nesdílí společné lože (jak mohou zpravodajci o královské rodině vědět takové detaily?) a plní společně pouze formální povinnosti spojené s královským majestátem.

Dopis, ve kterém emeritní král oznamuje své rozhodnutí opustit Španělsko, obsahuje rovněž pasáž, ve které  zdůrazňuje, že po celých téměř 40 let svého panování mu vždycky leželo na srdci nejvíce ze všeho dobro Španělska. Vyšetřovatelé prověřující původ 65 miliónů Eur na tajných kontech ve švýcarských bankách, které pravděpodobně pocházejí z provizí firem, však tomuto emotivnímu vyjádření prý tak úplně nevěří. 😊

Na druhou stranu se historici i politologové shodují v názoru, že přínos Juana Carlose I. při přechodu Španělska od autoritativního režimu generála Franka ke konstituční monarchii a demokracii je zcela nezpochybnitelný a bez něho by „historie byla jiná a zřejmě ne lepší.“

Ilustrační fotografie jsou, samozřejmě, vypůjčené ze španělských zdrojů.

Každej úhel je hezkej
By in

Každej úhel je hezkej

Domy na Lanzarote jsou přehlídkou všech možných úhlů jaké existují. Takže vysvětlit stavební firmě proč chcete, aby zdi vašeho domu svíraly přesně pravý úhel (a to nejen některé, ale všechny), je poměrně obtížné. Natož pak takové přání obhájit. Přesněji řečeno: ona se s vámi stavební firma hádat nebude, ale bude mít tendenci udělat si to po svém, tedy přibližně, protože „přece každej úhel je hezkej“ 😊. V Česku poměrně pádný argument, co malá odchylka způsobí na 20 metrech délky, tady nepřesvědčí. Prostě proto, že pravý úhel tady není považován za něco „extra“ skvělého, krásného, praktického či elegantního, nic co by přinášelo nějakou výhodu oproti jiným úhlům.

Na druhou stranu: v kontinentální Evropě mají zdi místností naprosté většiny budov rohy pravoúhlé, ale jejich obyvatelé nejsou o nic šťastnější než ti zdejší. Tak holt budeme mít rohy stejné, jako všichni ostatní. No a co?!?

Pokud vás zajímá, jak náš budoucí dům momentálně vypadá ze vzduchu, klikněte na nové video pořízené dronem, za které tímto moc děkujeme Zdeňkovi a Bobešce z „firmy“ BydlíkemEvropou, kteří byli současně našimi prvními „hosty“. 😊