Fotogalerie: před a po
By in

Fotogalerie: před a po

Z úvodní fotky je zřejmé, že naše branka po 5 měsících konečně „uzrála“. Poté, co nás zámečník nejprve informoval, že ji přiveze druhý den ráno v 9, pak upřesnil, že v 10, ten den ráno poslal esemesku, že ve 12 a v 1 odpoledne volal, že už jede. Před 2 odpoledne konečně dorazil a z nás postupně spadla lehká nervozita, protože branka byla nečekaně precizně vyrobená a zámečník s pomocníkem ji zabudovali do vjezdového otvoru s přesností, jaká se tady nevídá. 👍

A ještě několik změn, které se udály během jara:

val z ulice

val zevnitř
záhon za domem
vstup na zahradu


prostranství před domem připravené k vybetonování

a s osvětlením

Mural art
By in

Mural art

Když jsem si v obchodě kupovala sadu sprajů, překypovala jsem sebevědomím a nápady, jak vyzdobit tu šerednou starou sousedovu zeď z betonových bloků, aby se stala ozdobou naší zahrady. Připadala jsem si bez nadsázky jako následovnice Banksyho. Pak jsem se navlékla do pracovního oděvu, rukavic a respirátoru, hrdě se odebrala k začátku plochy určené k realizaci mého uměleckého projektu a … zjistila, že je to daleko obtížnější, než jsem tušila, o poznání větší fuška, než ve filmech, zkrátka, že být writerem není žádná sranda. Po několika pokusech o „umění“ jsem musela kapitulovat před realitou a uznat, že mé původní plány byly přemrštěně ambiciózní a že budu ráda, když se mi podaří zeď posprejovat tak, aby byla k nerozeznání od „přírodní kamenné zídky“, jaké jsou všude kolem nás. Bohužel, i tento cíl se nakonec ukázal jako nedostižný. „Dílo“ jsem tvořila celkem čtyři odpoledne, pokaždé skončila částečně intoxikovaná hnacím plynem a výsledek… no, posuďte sami, tak úplně se to nepovedlo. Asi se mnou, přátelé, budete souhlasit, že zídku od mého graffiti pozná na první pohled úplně každý… 🤣

Poslední ránu mému uměleckému egu zasadil soused Pablo, který se mě se šibalským výrazem přišel zeptat, zda ty vojenské mimikry znamenají, že očekávám přiblížení bojové linie až k Maguezu… 🤣

Hra na foukanou
By in

Hra na foukanou

Nastal čas instalace světel na terase. Elektrikáři při příchodu hlasitě obdivovali záhony, které před rokem – když naposledy odcházeli – ještě neexistovaly. Poté, co dokončili instalaci lampiček, byly záhony slovům obdivu na hony vzdáleny: několik kaktusů skončilo totálně pohřbených pod picónem, na jeden sukulent spadlo prkno, na druhý si odložili kufřík s nářadím a jeden trs traviny rozšlapali. O picónu masívně potřísněném hlínou ani nemluvě 😱.

Instalace rozvodné skříňky uvnitř jednoho záhonu probíhala v několika etapách: nejprve vyřízli celé dno, posadili skříňku na hromadu ze země trčících chráničů, ukázalo se, že je moc vysoká, proto uřízli spodní polovinu, načež zjistili, že teď je zase moc nízká, takže se musela dozdít 🤣.

A že nevíte, jak se hraje hra na foukanou? Inu, každý elektrikář na Lanzarote vám její pravidla rád vysvětlí. Už před časem – při stavbě domu – jsem v jednom příspěvku zmínila, že kvůli obavám místních elektrikářů z krádeží kabelů se nejdříve položí prázdné chrániče, kterými se kabely protáhnou až v okamžiku, kdy je dům uzavřený. Má to již zmíněnou výhodu: kabely nikdo neukradne. Ale taky nevýhodu: některé kabely se kvůli nešetrnému zacházení nepodaří protáhnout a u některých chráničů se neví, odkud kam vedou. Zmíněnou hru hrají vždy dva elektrikáři, přičemž jeden postupně fouká do jednotlivých plastových trubek na jednom konci změti chráničů, a druhý se na druhém konci jiné změti snaží zjistit, ze které trubky vychází proud vzduchu. Asi netřeba dodávat, že je to někdy časově i fyzicky dost náročná zábava, při které se oba elektrikáři dosyta vyskotačí. Pro příhlížející je to navíc – vzhledem k často krkolomným pozicím, které oba hlavní aktéři zaujímají – docela psina. A konečně, v případě naší zahrady, kde chrániče pod zemí měří nějakých 20 – 30 metrů, si navíc i solidně procvičí plíce 🤣.

Profesionálům, těm je hej...
By in

Profesionálům, těm je hej...

Dnes bude řeč o zdejších zahrádkářích a jednom velice speciálním ustanovení. Před třemi roky, když jsme se poprvé začali zajímat o likvidaci plevele a ostnatých keřů aulagy na našem pozemku, několik sousedů nám poradilo, že nejlepší výsledky přináší postřik totálním herbicidem a taky, že takový postřik si musíme objednat u profesionála, který disponuje průkazkou získanou po absolvování rozsáhlého školení. Průkazka umožňuje zakoupit typ a koncentraci zahradní chemie, kterou nám – amatérům – neprodají. Připadalo nám to sice jako trochu nepohodlné, ale celkem logické pravidlo, vzhledem k tomu, že celý ostrov byl před lety vyhlášen biosférickou rezervací.

Letos se úkol vymýtit plevel stal urgentní a já se vypravila do místní zahradnické prodejny. K mému překvapení mi tam prodavač bez mrknutí oka prodal 1/2 litrovou láhev totálního herbicidu, aniž chtěl vidět jakýkoli průkaz, že jsem způsobilá s tímto jedem zacházet. Na můj dotaz „Jak to?“ odvětil, že se jedná o herbicid pro „amatéry“. Což ve mně okamžitě vyvolalo pochybnosti o jeho účinnosti a podrobila jsem prodavače křížovému výslechu. Netrvalo dlouho a prodavač, nezvyklý na tak intenzívní vyptávání, kapituloval, odemkl skládek agrochemie pro „profesionály“, pustil mě dovnitř a nechal mě porovnat etikety přípravků pro „laiky“ a „profesionály“. A víte, jaký byl výsledek mého šetření, přátelé? Agrochemie pro obě skupiny zahrádkářů má ZCELA totožné složení i koncentraci jak u půllitrových, tak i litrových balení! Jediný rozdíl je v tom, že „amatér“ si smí zakoupit pouze půllitrovou láhev. Těch si ovšem může zakoupit neomezený počet… 😉

Poněkud drsný ráj
By in

Poněkud drsný ráj

… je náš ostrov. Na první pohled líbezný kout světa zalitý sluncem a omývaný oceánem, nežijí tu dravé šelmy, ani jedovatí hadi či hmyz, neřádí tu infekční ani tropické choroby, neoperují mezinárodní mafie, či pouliční loupežné a vyděračské gangy. 

S nadsázkou řečeno: jediné, co budí v člověku obavy, jsou zdejší rostliny. Valná většina z nich nejsou žádné líbezné kytičky, ale nebezpeční útočníci. Některé z nich připomínají po zuby ozbrojené rytíře. Při bližším pohledu z nich jde strach. A současně si člověk uvědomí, jak drsné a agresívní je ve skutečnosti zdejší životní prostředí. Že je to bojiště, na kterém mezi sebou svádějí líté souboje o vodu a životní prostor kaktusy, sukulenty, žravý hmyz a mikroorganismy. 

Ostny některých kaktusů jsou opravdu úctyhodné, takže např. jejich zasazení je relativně komplikovaná – a často bolestivá – záležitost vyžadující značnou vynalézavost.

Zdálo by se, že zdejší kaktusy a sukulenty jsou věčné a nic je nemůže zničit, paradoxně je však nejvíc ohrožují právě ti nejmenší – plísně a hmyz, proti kterým jsou bezbranné.

Stinná stránka jara
By in

Stinná stránka jara

Konec zimy a začátek jara je obdobím, kdy na Lanzarote – a zejména v horském zelinářském středisku Maguez – spadne nejvíc dešťových srážek. Naše údolí se na cca 2 měsíce zazelená a všude vyraší krásně vypadající (ale zatraceně vlezlý a houževnatý) plevel se signálně žlutými kvítky a jakýsi „giga“ heřmánek. Ale to není všechno – díky teplu a vlhku vyraší taky spousta plísní a vyrojí se množství mšic, svinek, červců a podobných hmyzích neřádů 😱. Naše kaktusy, sukulenty, citrusy i zeleninu během jediného týdne napadlo snad všechno, co mohlo. Musela jsem všeho nechat a okamžitě to začít řešit. S fotkami té zkázy jsem dorazila do prvního zahradnictví, doufajíc, že poznají, o co se jedná a nabídnou mi vhodnou agrochemii. Nepoznali nic, ale dali mi zdánlivě vynikající radu – obrátit se na zdejší experimentální farmu, kde mají bioložku, agronoma, biolaboratoř a velké zkušenosti. Na místě mě ale čekalo zklamání, neb jsem se dozvěděla, že se zabývají jen hospodářskými rostlinami a o kaktusech a sukulentech nevědí zhola nic. Doporučit nějakého specialistu na kaktusy nedokázali a na mou udivenou poznámku,  že „Lanzarote je přece porostlé samými kaktusy!“ jen rozpačitě krčili rameny. Když jsem pak s nepořízenou dorazila domů, Vr. navrhl, že bych se možná měla jet poradit do Kaktusové zahrady v Guatize. No jasně! Kde jinde než tam by měli vědět o chorobách kaktusů maximum? Mám já to ale chytrého muže!

Hned po obědě jsem se tedy vydala na druhou misi. Pro názornost jsem s sebou vezla vzorky napadených rostlin, s cílem získat od tamního zahradníka co nejpodrobnější návod co dělat. Pokud si ovšem, přátelé, myslíte, že jsem o hodinu později odjížděla s nějakými konkrétními radami, mýlíte se stejně, jako já ve svých představách. Antonio je sice největší odborník na kaktusy na Lanzarote, ale  – tak jako většina místních – vyznává i on typický zdejší fatalistický přístup k událostem a celému životu, takže jsem se dozvěděla, že: často nikdo neví o jakou chorobu se jedná, rostlina si někdy poradí sama, a když ne, je to prostě příroda… Druhým typickým místním povahovým rysem je naprostá absence zvídavosti, takže Antonio je ve své nevědomosti spokojen a po více informacích a poznatcích se nepídí. No, budu upřímná, čekala jsem víc. 😒

(Taky jsem si všimla, že zdaleka ne všechny kaktusy v zahradě jsou zdravé. Což mě poněkud znepokojilo). 

Cestou domů jsem v nejbližším zahradnictví nakoupila spoustu přípravků na hubení škůdců, plísní a hub, a taky různobarevných bobulí všech možných hnojiv, kterým se tady obecně říká „guano“. Doma jsem pak po přečtení návodů na použití, zjistila, že jak dávkování, tak frekvence postřiku se prakticky u všech přípravků liší od doporučení, která jsem dostala v zahradnictví.

Začíná mi docházet, že poslední „bezúdržbovou“ zahradu jsem zřejmě měla v Česku…

Deníček farmářky
By in

Deníček farmářky

S ohledem na předchozí příspěvek a taky s vírou, že jednou dobudujeme, jsme se začali porozhlížet po nějaké činnosti,  kterou se zabavíme v poslední třetině života. Asi logicky k velikosti pozemku (a v poslední době i růstu cen všeho včetně potravin) jsme si řekli, že se pokusíme dosáhnout částečné soběstačnosti v produkci ovoce a zeleniny. Následně jsme si vytipovali druhy, které budeme pěstovat, aby to bylo buď efektivní, ekonomické anebo aspoň snadné.

Citrusy, které jsme zasadili před půl rokem, už se aklimatizovaly, vyhánějí nové lístky, kvetou jako o závod a na koncích některých řapíků se začínají rýsovat zárodky budoucích citrónů.

Brokolice taky úspěšně vyrostla, akorát trochu málo… 🙈 Toto je maximální velikost, které jsme schopni docílit, než nám vykvete, což  – na rozdíl od citrusů – u brokolice není žádné terno. Pokud se nám v budoucnu nepodaří vypěstovat větší růžici, bude nakonec levnější kupovat ji v supermarketu. Příběhy papriky, rajčete a salátu jsou hodně podobné. Zatím jedině cibulce se podařilo překonat heslo „malé, ale naše“.

Banánovníky od svého zasazení už taky vyhnaly každý tři listy, přesto je zatím obtížně představitelné, že na nich jednou vyrostou trsy banánů vážící až 60 kg. 
 
Brambory pěstovat nehodláme, a to přesto, že Maguez je vyhlášená bramborářská oblast a přesto, že v obchodech jsou většinou k dostání jen mizerné a drahé. Milí přátelé, pokud nadáváte na kvalitu brambor v Česku, přijeďte ochutnat ty na Lanzarote a změníte názor. Vaříte-li zdejší brambory, nikdy nevíte, jak dlouho to potrvá, a zda se vám je podaří uvařit tak akorát, anebo budou stále tvrdé a pak se v jediném okamžiku rozvaří. Což bývá ten nejčastější případ, už jsme si zvykli. To mi připomíná, že onehdá jsem si na jednom českém webu pro hospodyňky přečetla doporučení „Jak urychlit vaření brambor“. Stálo tam, že je potřeba: předem ohřát vodu, rozkrájet brambory na malé kousky, a přikrýt hrnec pokličkou. Opravdu originální!!! 🤣

Největším průšvihem zdejšího zemědělství je kvalita zeminy, přesněji řečeno prachu. Ve zdejší půdě nenajdete ani jedinou žížalu, housenku, či podobné organismy. Taky se tady vůbec nevyskytují myši ani krtci (zaplať Bůh!). Dalším negativním faktorem je nedostatek vody, který se však dá z velké části eliminovat pokrytím záhonu či pole celistvou vrstvou picónu o tloušťce cca 10 cm. Skutečně to funguje, přesvědčili jsme se, že i v těch největších vedrech v období sucha si picón ponechává vláhu, kterou absorbuje ze vzdušné vlhkosti. A ta je tady velká. Každé ráno je všechno pokryté rosou. 

Šopíček trochu jinak
By in

Šopíček trochu jinak

Doby, kdy jsme si chodili kupovat plavky či kraťasy jsou dávno pryč. Zdejší hlavní módní tepna Calle real v Arrecife už nás neviděla hodně dlouho (a zřejmě ještě dlouho neuvidí). Už téměř dva roky jezdíme nejčastěji nakupovat do železářství, stavebnin a v poslední době do zahradnictví. Z toho plyne, že hlavními položkami na dlouhém seznamu věcí bývají nejrůznější šroubky, brusné kotouče, tuby se silikonem, plastové trubky, případně pytle s cementem a štěrk. A zbude-li v nákladovém prostoru Dacie ještě volný prostor, vyplní ho nějaký kaktus či sukulent.

Ale – aby nebylo mýlky – ani móda nepřijde zkrátka. Náš šatník pravidelně doplňujeme novými kousky podle nejnovějších trendů tak, aby podtrhly osobnost, vyznačovaly se nadčasovým stylem, působily svěžím a mladistvým dojmem a barevně ladily s pracovními nástroji. Já jsem si, například, před pár dny pořídila zbrusu nové (už asi padesáté) pracovní rukavice, tentokrát z bílé kozinky. No řekněte, holky, nejsou rozkošné!?! Větší radost by mi nejspíš neudělaly ani večerní šaty od Blanky Matragi. A což teprve, až příští týden půjdeme vybírat pro Vr. nové pracovní kanady…  😂

Že i na stavbě může panovat elegance a náš firemní dress code má co do sebe už akceptoval i Mane; minulý týden začal nosit i on „do práce“ černé kalhoty, černý ledviňák a bílý top, tedy náš „signature look“, který jsme v Maguezu proslavili 🤣.



A ještě hádanka na závěr: hádejte, přátelé, který pár v Maguezu nosím častěji?

Kam s ním?
By in

Kam s ním?

Na Ukrajině už týden zuří válka. Obvyklý pozdrav Ahoj, jak se máš? teď následuje spontánní: Válka na Ukrajině je tragédie, že?

Otázka v titulku, se tentokrát týká písku, kterého jsme zatím z prostoru před domem už vykopali přes 12 m3. Ukládáme ho do obřích stavebních pytlů a všimněte si, přátelé, důmyslného systému zavěšení, který vymyslel Vr., aby bylo vykládání koleček co nejjednodušší. To množství zřejmě zdaleka není konečné.

Pro místní podnikatele velmi výnosný byznys: písek jsme před časem regulérně zakoupili včetně dopravy. A teď  jsme ho nechali odvézt zpátky a za jeho dopravu a uložení na původní místo v lomu zaplatili podruhé. Zakázka snů, nemyslíte?

Kam s nimi?
By in

Kam s nimi?

Dobudování našeho současného domu ze stádia „polotovaru“ a zejména úpravy okolního terénu do podoby, jakou si přejeme, by nám měly zabrat ještě zhruba půl roku až rok, pokud nenastanou nějaké nepředvídané okolnosti.

První, do čeho jsme se pustili, bylo odkrytí zakamuflovaného průchodu za domem. Kamufláž obsahovala konstrukci z palet pokrytou kartony z obřích krabic na bílou elektroniku, a to vše zahrnuté nejprve hlínou a navrch ještě picónem. Rozebrání toho všeho nebylo zdaleka tak komplikované, jak jsme se obávali, pomineme-li skutečnost, že vytahovat vlhké a na kusy rozcupované kartony a kusy igelitů z hlíny a cpát je do obřích igelitových saků je dost odporná práce, při které si připadáte poměrně věrohodně jako pracovník na skládce. Co se zpočátku jevilo jako velký problém, byly spousty palet. Po počáteční podnikatelské euforii, kdy jsme je chtěli prodávat za 2 Eur/kus, jsme se během dvou dnů – kdy jsme s nepořízenou objeli několik místních farem – posunuli přes nabídku „za odvoz“ až k úvaze pokusit se dohodnout se squattery obývajícími jeden z mnoha skeletů nedostavěných hotelů, aby je tam uskladnili a případně si z nich vyrobili nábytek, či jinak zvelebili provizorní příbytky. Tento odvážný plán ztroskotal na několika bodech: jednak bychom museli zaplatit dopravu, dále ne každý řidič by asi byl ochoten propůjčit se k této v podstatě ilegální činnosti, otázka je, zda by bezdomovci-squatteři nevycítili šanci a nevyžadovali po nás „skladné“ a palety bychom museli vlastnoručně naložit a poté zase vyložit, respektive najmout minimálně 2 chlapy, kteří by tu práci udělali. Což znamená, že nejpozději do 48 hodin by celý ostrov věděl, že tu akci podnikli Vito a Julia z Maguezu.

Když už byl skoro celý chodník před domem zastavěný vyskládanými paletami (zhruba 120 ks), zeptali jsme se váhavě sousedky, zda by případně pár neupotřebila. Odvezla si na trakaři hned 10 kousků a poradila nám, ať si podáme na radnici žádost o přistavení kontejneru na dřevěný odpad a taky ať je nabídneme sousedu huličovi, který neustále shání dřevo na přitápění rostlinám. Blaž si vzápětí odnosil na zádech taky asi 10 palet a my tak poprvé měli příležitost vidět ho dělat něco užitečného. V pátek odpoledne nás napadlo dát k paletám nápis „ZDARMA“ a pak už to nabralo rychlý spád. Do sobotního oběda byly všechny palety pryč. 👍

Příští týden začneme odkrývat vyhloubenou přední část zahrady, kde je zahrabaných minimálně dalších 150 palet. Ale už teď jsme rozhodnuti hned v pondělí ráno jít na radnici zrušit žádost o přistavení kontejneru, protože – jak je vidět – v místní komunitě poptávka po paletách vysoce převyšuje nabídku. Možná, že je nakonec přeci jen začneme prodávat za 2 Eur/kus… :-)