Můj mobil už hodně zažil
By in

Můj mobil už hodně zažil

Naposledy čekal přes půl hodiny v NÁKUPNÍM KOŠÍKU před obchodním centrem 🙈, než jsem na cestě zpátky do Maguezu zjistila, že ho nemám.

Pár dnů předtím se celou cestu domů z výletu nedopatřením vezl na PŘEDNÍ KAPOTĚ. Když jsem to vyprávěla dcerce, poznamenala lakonicky, že „to jsi teda moc rychle nejela, mami“ 😆.

Při poslední cestě z Česka strávil víc než hodinu! na POLICI  V  OBCHODĚ  S  PARFÉMY  na pražském letišti (společnost mu dělala moje palubenka a pas 🙈🙈🙈). Když jsem těsně před nástupem do letadla zjistila, co všechno mi chybí 😱, chtělo se mi tiše upadnout do bezvědomí a nic neřešit. Pak jsem se z posledních sil zmobilizovala a rychlostí Mach 3 proběhla všechny obchody, ve kterých jsem si krátila čas do odletu. Zajímavé je, že hodina, kdy jsem nic netušíc lelkovala od cukrovinek ke kabelkám, byla naprosto pohodová 😄, zatímco vteřiny mezi hrozným zjištěním a okamžikem, kdy jsem všechny 3 věci našla spořádaně ležet tam, kde jsem je v neomluvitelné roztržitosti zanechala, mi téměř přivodily zástavu srdce 😱. Určitě víte o čem mluvím, už jste nejspíš v životě něco podobného taky zažili. Chce se mi věřit, že všechny výše uvedené příhody svědčí spíš o čestnosti převážné většiny lidí, než o tom, že můj mobil je už víc než trochu „out“.O častém (a dlouhém) hledání mobilu, který jsem odložila NĚKDE na zahradě, toho vím taky hodně. Jen podotýkám, že naše zahrada má přes 5 000 m² a v picónu – natož černých lávových kamenech – se mobil v černém obalu hledá FAKT mizerně, navíc máte-li ještě vypnutý zvuk, aby vás při zahradničení nikdo nerušil.

No, schválně, za jak dlouho mobil na fotkách najdete…

Ani Vráťův přístroj si nemůže být jist svým osudem, pokud se mi dostane do ruky – jako např. onehdá, když jsem ho při odjezdu na nákup odložila navrch plného koše s odpadky, které jsem cestou vyhodila… asi už tušíte. Až když jsme v Arrecife prohledali celé auto a nenašli ho, uvědomila jsem si, že jsem při vyhazovaní odpadků do kontejneru zaslechla TAKOVÉ DIVNÉ BOUCHNUTÍ… Když jsme přijeli domů, hned jsme volali Manemu, který jediný je schopen protáhnout se mezerou v odpadkové nádobě, a ten ho našel a vytáhl 🙏.

Jak získat vzácnou rostlinu
By in

Jak získat vzácnou rostlinu

Další jaro. Postupně získávám další znalosti o zdejší flóře – např., že rod aloe zahrnuje kromě nejznámější aloe vera zhruba 600! dalších druhů; kromě těch prospěšných jsou mezi nimi i některé jedovaté druhy. Na našem pozemku zbývá přes mé neutuchající úsilí ještě „pár“ (asi tak 100 😆) míst, kam by se dalo něco zasadit.

A dostávám se k tomu zásadnímu: hrozně ráda bych vysadila do zahrady aloe africkou, která je tady vzácná (je vzácná všude kromě oblastí jižní Afriky). Občas sice některé zahradnictví jeden kus nabízí, ale vždycky se jedná už o velkou a starší rostlinu za několik set €.

Při poslední návštěvě v jednom zahradnictví mi zahradník – namísto nabídky, že se pokusí sehnat nějaký menší exemplář – „poradil“, jak postupovat, pokud toužím po rostlině, kterou v nabídce nemají: ať prý se porozhlédnu po zahrádkách sousedů a pokud někde nějakou uvidím, nestřeženě se vkradu a vyrýpnu ji 🤔.

Nezbývá než doufat, že v naší zahradě se žádnému sousedovi nic nezalíbí… 🤪

Co teď budete dělat?
By in

Co teď budete dělat?

🤣🤣🤣

Tento dotaz nám položilo tolik přátel a známých, že na něj musíme zareagovat. Především: ačkoli jsme dostavěli, zatím jsme si nějak nestačili všimnout, že bychom NEMĚLI CO DĚLAT 😆…… neb zbývá nespočet mrňavých „štěků“, které někdo musí dodělat. Např. onehdá jsme na pumpu v Haría (funguje i jako neoficiální bazar na použité nářadí) odvezli ruční míchačku na beton, přesvědčeni (mylně 🤣), že s betonováním jsme nadobro skončili. Za tři dny jsem fofrem mazala zpátky na pumpu a úpěnlivě doufala, že se zatím neprodala, protože jsme si uvědomili, že nám chybí ještě jedna zídka 🙈. Ale zpátky k „nicnedělání“ – sama velikost parcely nám spolehlivě zajistí pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu. Když k tomu připočtete, občasné koupání v oceánu a pobyt na pláži, výlety, návštěvy přátel, trochu vzdělávání a udržování všeobecného přehledu o světě, tak vám na lelkování zase tak moc času nezbude. A to nemluvím o tom, že Vr. už určitě přemýšlí nad nějakým novým projektem – ať už v oblasti realit, práce na dálku, anebo něco úplně jiného.Kromě toho má Vr. v plánu sportovat, otužovat se a vyrážet do okolí na dvoukolých i čtyřkolých strojích, aby doplnil testosteron. Já – která sportování nesnáším – budu namísto toho huntovat tělo užitečnou prací na zahradě, tj. pletím, zaléváním, ořezáváním, sázením,  postřikováním střídavě herbicidy, fungicidy a insekticidy, hnojením, a sklízením toho, co vyroste na políčku.Nějaký čas taky bude trvat, než zlikviduju „po svém“ nejrůznější stavební zbytky a odpad. Vr. by všechno šmahem odvezl do sběrného dvora, ale to umí každý … 

Jak se dá využít přebytečný instalatérský materiál 😆:

Mým nejnovějším nápadem, který se zrodil ve chvíli, kdy jsem se nedávno rozhlížela po našem pozemku a kterým zabiju hned 2 mouchy jednou ranou, je tvořit sochy z kamenů. Jednak takto (jednou v daleké budoucnosti) přeměním naši mega zahradu v botanický a skulpturní park 🤣, a za druhé, zmíněným projektem spotřebuju postupně spousty kamenů, které se tam v současné době porůznu povalují 👍. Z čehož plyne, že po zbytek života mám o zábavu postaráno, a to i v případě, že budu žít opravdu HODNĚ dlouho 😆.

Pokud se mi podaří uskutečnit mé představy, není vyloučeno, že se časem zařadím po bok známého „blázna z Teguise“ jako bláznivá z Maguezu 🤣🤣🤣.

Borovička z betléma
By in

Borovička z betléma

V našem jediném „lese“ jsme přes veškerou snahu na žádný semenáček nenarazili 😢. Vzhledem k zuboženému stavu zdejších kanárských borovic nás to zase ani tak moc nepřekvapilo, klima na Lanzarote (a Fuerteventuře) je totiž diametrálně odlišné od ostatních 5 ostrovů, kde se jim daří.

Štěstí se na nás však usmálo ze zcela nečekaného zdroje – z betléma v Haríi. Už o vánocích jsme obdivovali překrásnou borovičku, která byla součástí výzdoby a koketovali s myšlenkou, zda bychom ji mohli odkoupit.No, a představte si, přátelé, že jsem se náhodou nachomýtla v pravou chvíli na pravém místě – tedy na náměstíčku v Haríi právě v den, kdy pracovníci radnice betlém rozebírali. Prodat mi stromek rezolutně odmítli jako zhola nemožné s odůvodněním, že všechny rostliny jsou zapůjčené a přísně evidované. Navrhli ale jiné řešení: pokud budu schopná do 5 minut přijet autem, „hodí“ mi ji do kufru a může být moje. 🤣

A tak se taky stalo 👍.

P.S.: Úvahami o prazvláštní kanárské logice jsem se už dávno přestala zabývat, neb to nemá cenu.

Není pravda, že na Lanzarote nemáme les
By in

Není pravda, že na Lanzarote nemáme les

Jeden les máme! A kde jinde, než v severní provincii Haría. No, je to spíš takový lesík… v podstatě hájek… přesněji řečeno, jedna zalesněná stráň… a, upřímně, porostlá dost řídce různě pokroucenými stromky, ale i to se tady počítá. Do „lesa“ vede pěšina z jedné zatáčky serpentiny na vyhlídku Mirador Los Valles. Nedávno jsme celou stráň prochodili křížem krážem ve snaze najít nějaké semenáčky, které bychom mohli přesadit k nám na zahradu. Nešlo nám o to ušetřit, důvod byl úplně jiný – ve zdejších zahradnictvích prostě kanárské borovičky neseženete.

Začátek potravinové soběstačnosti
By in

Začátek potravinové soběstačnosti

Koncem září jsme vytyčili malé políčko na zeleninu a vybudovali k němu schůdky.

V říjnu jsme ho pohnojili kozími bobky, které jsme výhodně získali ve vedlejší vesnici přímo od chovatele koz 😆, a zasypali picónem.Koncem listopadu jsme zasadili první sazenice paprik, rajčat, pórku, brokolice, zelí a fazolí. Cibule se tady sází až v prosinci.

Nádrže na dešťovou vodu ze střechy garáže už máme taky zakopané, takže naší soběstačnosti v zelenině už nic nebrání 😆.

Malí, ale všudypřítomní
By in

Malí, ale všudypřítomní

Zdejší škůdci dovedli dělbu práce k dokonalosti a mají to tady perfektně rozdělené: zatímco mšice ožírají citrusy a další listnaté rostliny, divocí králíci se zaměřují na opuncie a různé další kaktusy a štavnaté sukulenty s výjimkou pryšců (kaktusy s bílou mléčnou mízou, která je toxická a spolehlivě je odrazuje). Po mém protiútoku spočívajícím v nainstalování drátěných plůtků kolem všech ohrožených kaktusů, začali k mému velkému rozhořčení systematicky okusovat keříky rostliny eonium lanzarotské (aeonium lancerottense), která kromě toho, že je velmi půvabná, roste pouze a jedině na Lanzarote.

Dalším nezanedbatelným škůdcem jsou miniaturní šneci s bílými ulitami, kteří likvidují zbývající rostlinstvo, zejména aloe, agáve a yukku.

Jak se daří škůdcům na zahradě?
By in

Jak se daří škůdcům na zahradě?

Díky za optání, i letos dobře… bohužel 😥. 

Konzultace s odbornicí z Experimentálního statku v Tahiche, stejně tak jako s hlavním zahradníkem Kaktusové zahrady v Guatize už jsem dávno vzdala, protože se nad veškerou pochybnost ukázalo, že oba dva – stejně tak jako několik dalších „expertů“ na kaktusy a sukulenty, které jsem kontaktovala – jsou jednoznačnými zastánci fatalistického přístupu 🙈: nejlepší je počkat a uvidí se, rostlina buď přežije, anebo uhyne. Tak trochu je podezírám, že se zmíněnou filosofií snaží maskovat skutečnost, že ve většině případů zřejmě nemají potuchy, o jaký žravý hmyz, či druh plísně se jedná…

Jelikož s kupovanými preparáty jsem zatím nedocílila žádného viditelného úspěchu, vrhla jsem se na internet, který se radami, jak se „zaručeně“ a často i „navždy“ zbavit mšic a dalších otravných mrch přímo hemží. Týden co týden připravuju jiný lektvar, už jsem vyzkoušela: potašové mýdlo, roztok vody s mlékem, sody jedlé s trochou oleje, sody a octa,  pepř i kávu (jejichž aroma údajně veškerý žravý hmyz okamžitě odpudí… kdeže!) 🤦‍♀️, ale zdejší mšice jsou – zdá se – mimořádně odolné a cpou se vegetací dál. Ani ten odvar z papriček piri-piri je neodradil… Ale mám další skvělý tip – výluh z tabáku, což prý je sázka na jistotu. Tak uvidíme!

Pokud ani to nebude fungovat, tak už mě napadá jen jediné: o půlnoci posbírat za plotem zaječí bobky, nechat je týden u zdi místního kostela, poté je za svitu úplňku rozemlít a přitom zpívat tklivé písně. Jo, a ještě by po celou dobu přípravy nesměl nikdo z rodiny používat mobil! 🤣

Jak jde čas na zahradě
By in

Jak jde čas na zahradě

Myslela jsem, přátelé, že první výpěstky, kterými se pochlubím, budou citróny, pomeranče, případně banány, vzhledem k tomu, že jsme je sázeli jako první. Po dvou letech farmaření na čtvrt úvazku to však vypadá, že banány zřejmě přes veškerou péči, kterou jim věnuju, nikdy nedosáhnou ani do výšky mého pasu, a různé hmyzí potvory na citrusech zdárně odolávají všem zde dostupným insekticidům (v krabici v garáži mám prakticky kompletní sortiment místních obchodů), takže stromky mají co dělat, aby vůbec přežily, natož aby vyprodukovaly plody. V posledních týdnech jsem začala pátrat na internetu a zkoušet různé „babské rady“, se kterými však zatím neslavím žádné velké úspěchy. Mé nejnovější eso v rukávu je výluh z papriček piri-piri, který prý funguje zaručeně…

A tím se dostávám k plodinám, jejichž pěstování se mi daří: papričky piri-piri bych mohla prodávat ve velkém, protože ač oba s Vr. milujeme ostrá jídla, nejsme ani zdaleka schopni zkonzumovat produkci jednoho malého keříku, a to přesto, že papričky přidávám prakticky do všeho, co uvařím, snad s výjimkou vídeňskych řízků a ovocných koláčů. Nevím, zda je vám známo, přátelé, že papričky mají nejdřív zelenou, pak černou a teprve nakonec červenou barvu.

Dále se nám podařilo vypěstovat první plod dračího ovoce (pitaya), což je samo o sobě velmi impozantní proces počínaje bombastickým květem, který  – bohužel – odkvete během dvou dnů až po zeleno-růžovou „šišku“ plnou dost fádní dužiny s mrňavými semínky, která je údajně ukrutně zdravá (a v obchodech poměrně drahá). 

Naopak, okrasným rostlinám se daří výtečně skoro všem (pokud je neožerou zajíci). A největším šampionem v rychlosti růstu je framboyano:

– podzim 2021

– podzim 2022

– podzim 2023

To je fofr, co?

Kaktusový les
By in

Kaktusový les

Jednou se bude tyčit do výšky v místech, která zachycuje úvodní fotka 😊.

Naše kaktusy a sukulenty se rozrůstají a rozmnožují takovým tempem, že některé z nich je potřeba krotit (rozuměj zkracovat a ořezávat). Je mi líto spousty přebytečného biologického materiálu vyhazovat, a tak vznikl projekt postupné výsadby budoucího kaktusového lesa na horním konci zahrady. Projekt byl vřele přijat všemi, včetně zajíců, kteří ho ale mylně pochopili jako zřízení potravinové banky. Stejnou rychlostí, jako já vysazuju, oni ožírají 😄. Jelikož na pletivu (pozinkovaném) bychom finančně vykrváceli, rozhodla jsem se nejprve postřikovat nově vysazované  přírůstky potašovým mýdlem a několika insekticidy, na což však zajíci zvysoka dlabali (doslova 🤣). Proto dnes vyzkouším novou strategii: několik solárních lampiček z terasy jsem přemístila do stráně. Vr. utrousil, že by se nedivil, kdybychom tam zítra ráno našli vzkaz: „Díky, kámo, teď na ně vidíme ještě líp!!!“ 🤣Pokud selže i tato strategie, nezbude mi patrně nic jiného, než přemístit do stráně i postel, anebo kaktusový les odpískat.