Před pár dny jsem se ocitla v kuriózní a současně neřešitelné situaci, neboť jsem nedokázala do telefonu hláskovat naše příjmení. Prostě jsem si nedokázala vzpomenout na žádné slovo, které by začínalo na K, protože ve španělštině se taková slova téměř nevyskytují. Navzdory velké oboustranné snaze nás nakonec pracovnice vodáren na druhém konci telefonu zapsala jako nového klienta Qratochvil 😊 a já teprve doma zjistila, že jsem měla použít slovo „kilo“, což znamená milión.
Štítek: život na Lanzarote
Ve znamení vodních živlů
Pokud se, milí přátelé, dočtete v průvodcích, že na Lanzarote nejsou žádné potoky ani řeky, vůbec tomu nevěřte. Od minulého týdne máme nejen řeky, ale i vodopády 😊– viz nový přírůstek v sekci Video.
Minulá zima zde byla atypická, neboť ani nekáplo. Pěstitelé brambor v Maguezu si zoufali. Ta letošní je rovněž atypická: od konce listopadu prší téměř každý den. Přesněji řečeno: ostrov bičují přívalové deště mimořádné intenzity, které místní – podle svých slov – nezažili už několik desetiletí. Tomu nasvědčují i zprávy o počasí, které hlásí extrémní úhrny srážek na celém španělském území (na severu Španělska v podobě sněhu) související s bouří v Atlantiku s poetickým názvem Filomena.
Většina polí se změnila v rozbahněné rybníčky, strouhy v potoky a některé ulice Arrecife i jiných měst v brody. Na odkazech níže se můžete podívat, jak to u nás teď vypadá.
https://youtu.be/SM5ZcAx0Wvo
https://www.youtube.com/watch?v=TEvobtMQMuQ
https://www.youtube.com/watch?v=sMOhfAPHGoM
https://www.youtube.com/watch?v=2aDb8hNmpo4
Tohle jsme si tedy rozhodně neobjednali! Vzhledem k tomu, jak pečlivě jsme vybírali pokud možno co nejsušší místo v EU – a na Lanzarote padla volba právě pro příslib stálého TEPLA, SLUNCE a SUCHA!, které se už šestý týden nekoná, cítíme se podvedeni 😊.
Současná situace nás mimořádně rozlaďuje, o to víc, že skrz naskrz promáčené torzo domu nemá v takových podmínkách nejmenší šanci vyschnout 🤢. Na příští týden jsme měli objednanou firmu na položení nové střechy, ale akci jsme museli odvolat 🤢. A zdá se, že nejsme sami, koho tento typ 
počasí už nebaví. Spousta místních, kteří byli zpočátku nevýslovně nadšení z pohledu na zelené a žlutě kvetoucí stráně, už má deštů taky plné zuby, možná i proto, že podle věcí sušících se před domy je jasné, že stropy protékají čím dál víc lidem. Jedině bramboráři v Maguezu nejspíš jásají.
Asi nejlepší ukázka míry naší naštvanosti je, že se nám sytě zelené scenérie ostrova – výsledek hojné závlahy – naprosto přestaly líbit a už se nemůžeme dočkat, až ta protivná tráva zežloutne, zmizí a budou zase vidět krásné holé sopečné skály 😊.
Jelikož se na stavbě v těchto dnech nedá nic dělat, máme o to víc času sledovat z balkonu obří vlny na nábřeží v Arrecife.
Fotoreportáž VIII. (vánoční)
Milí přátelé, přejeme vám všem v rámci možností pohodové vánoce a přikládáme několik žánrových fotek, jak vypadá vánočně vyzdobené Arrecife. 
Každé městečko a vesnička má svůj betlém, instalace pod širou oblohou jsou tady velmi populární.
Velká pozornost se věnuje i výzdobě kruhových objezdů a výloh.
Naše včerejší variace typické české štědrovečerní večeře.
Letos jsem pod náporem fotek výstavního vánočního cukroví, jímž se pochlubila spousta kamarádek, po mnoha a mnoha letech taky vyrobila jeden druh – nepečené 
ořechové kuličky. Jsou celkem dobré, byť mají 2 vady: chybí v nich typická rumová příchuť (tady ji neseženete a balíček z Česka nedošel včas) a každá je trochu jinak velká. Toť na vysvětlenou, proč jsem zvolila aranžmá soliteru 
.
A protože nás stavba v poslední době trochu zmáhá a taky abychom dostáli letitému zvyku trávit vánoce v cizině, tak za 2 hodiny odlétáme na 10 dnů na sousední La Palmu.
... a jsou nedůtkliví a urážliví
„KDYŽ CHLAP ŘEKNE, ŽE NĚCO UDĚLÁ, TAK TO UDĚLÁ. A NENÍ POTŘEBA MU TO KAŽDÝHO PŮL ROKU PŘIPOMÍNAT.“ 😊
Když jsem si před lety přečetla tuto hlášku na FB svého zetě, nenapadlo mě, že se jednou odstěhujeme na ostrov, kde to nebude vůbec žádná nadsázka a kde budeme uvedenému přístupu čelit pokaždé, když si objednáme nějakou práci.
Jenže… kdyby to bylo tak jednoduché. Situace je ještě o to složitější, že jakmile se tady kohokoli zcela nezávazně zeptáte, zda by pro vás udělal nějakou práci (postavil zídku, něco vybagroval, atd.), dotyčný se okamžitě začne cítit „výhradním“ dodavatelem uvedené služby, bez ohledu na to, že v daném okamžiku ani v příštích týdnech nemá volnou kapacitu na její provedení. Nějakou dobu s vámi proto hraje hru – viz hláška výše – s tím, že se mu mezitím třeba podaří dodělat všechny kšefty, které si sjednal před vámi. A když po několika měsících ztratíte trpělivost a poptáte se jinde, způsobíte KATASTROFU, protože na ostrově naší velikosti se každý zná s každým, zejména lidé stejných profesí, či vlastníci stejné mechanizace. Vy se stanete „zrádcem“ a „nevděčníkem“, zatímco druhá strana se cítí „oklamaná“ a „podvedená“. Výsledkem bude, že ten, se kterým jste jednali jako s prvním, se s vámi bavit přestane a druhý, u kterého jste se poptávali, se s vámi vůbec bavit nezačne. Po pár dnech či týdnech (podle povahy dotyčného) sice konflikt „vyšumí“ a nikdo už o ničem neví, ale navážete tam, kde jste přestali a žádného urychlení prací nedocílíte… 😊
Lanzaroťané nejsou moc dobří počtáři
To nám takhle onehdá přes plot vyprávěl soused José, jak vyzrál na místní zubaře a jejich předražené služby. Namísto, aby se nechal oškubat na Lanzarote a za každý implantát tady zaplatil přes 1200 Eur, zaletěl si na zákrok do Kolumbie kde za celkem 5 implantátů zaplatil jen 6000 Eur! 😊 Z jeho lišáckého výrazu bylo zřejmé, jak výjimečně vychytralý si připadá a nemělo tedy smysl jakkoli zapochybovat, natož pak zmínit nutnost připočíst cenu letenky a 4 nocí v hotelu 😊.
Místní lidé taky nemají moc dobrý odhad. Například na Černý pátek jsme si koupili pračku. Abychom zjistili, zda ji zvládneme odvézt sami, anebo si objednáme dopravu, poslala jsem do klientského oddělení dotaz, kolik váží. Poté, co přišla odpověď, že „něco kolem 10 kg“ 😊 je jasné, že by byla škoda každého Eura zaplaceného nejen za odvoz, ale i za benzín. Do Maguezu ji zřejmě zvládne odvézt Vr. sám… na kole.
Dřevo: symbol bohatství
Na rozdíl od některých jiných Kanárských ostrovů je Lanzarote mimořádně chudé na vegetaci. Stromů tady najdete poskrovnu, lesy žádné. Zřejmě právě tahle skutečnost je jedním z důvodů, proč si místní obyvatelé tak potrpí na dřevo v interiéru – je totiž vzácné. Oblibě se těší zejména rustikální, bohatě zdobený a vyřezávaný nábytek, který bývá ozdobou obýváků a jídelen. Totéž se týká podlah. Ten kdo nechce podlahu dřevěnou ani plovoucí (opět s dekorem dřeva), pořídí si dlažbu. Dlažba je praktická a většinou levná, výběr rozměrů a zejména dekorů obrovský – jsme přece ve Španělsku. Má jen jeden zápor – je studená. A to bychom my, rozmazlení podlahovým topením, asi nedali. Takže jsme se rozhodli pro podlahu vinylovou s dekorem „dlažby“. A to je problém – nikdo tady takové dekory nenabízí, protože je o ně je díky místním tradicím a kultuře nulový zájem a tedy jsou prakticky neprodejné. Pominu skutečnost, že navíc v každé prodejně s podlahovými krytinami čelíme neskrývanému údivu a nechápavosti ze strany prodavačů, proč do nového domu chceme takovou „nestandardní“ (rozuměj ubohou) podlahu.
Abychom trochu napravili celkový dojem a kompenzovali svůj „špatný vkus“ co se týče podlah, rozhodli jsme se koupit si kvůli možnému chladu během tří zimních měsíců (leden – březen) krb na dřevo, což je tady velká frajeřina. Většina lidí si přitápí elektrickými kamínky případně plynem, dřevo si mohou dovolit jen boháči, neboť balíček 5 polínek do krbu stojí 5 Euro. Vr. proto uvažuje, že bude levnější dovézt si paletu dřeva z Gran Canaria.
Na stavbě se mezitím znovu rozběhly práce a teď to začíná být ta pravá divočina. Jakmile se objevíme, mají na nás zedníci spousty dotazů: Kde má být tohle? a Jak uděláme tamhleto? Doby, kdy se – byť v rohu – krčily roztrhané plány domu jsou ty tam, tihle zedníci nikdy žádné plány neviděli. Miguel (šéf firmy) je stále uštvanější a evidentně rád, že za něho přebíráme vedení stavby a zedníky si úkolujeme sami. On zařízuje už jen velké akce, např. zítra „možná“ budou betonovat podlahy (ve 4 hodiny odpoledne se to „ještě neví jistě“), ale co se ví jistě, je skutečnost, že dnes už na stavbě nikdo není a na podlahách je naprosto neuvěřitelný bordel, počínaje odpady různých materiálů a konče odpadky jídla. Koho zajímá, jak na Kanárských ostrovech vypadá stavba několik hodin před odlitím podlah, může se podívat na nově vložené video, upozorňuju však, že je pro otrlejší povahy. Miguel to ovšem vidí úplně jinak a slibuje, že (pokud) mixy s betonem přijedou, bude to „až“ kolem 9 ráno, takže zbude spooousta času na úklid 😊.
James Bond z Ústí n/L
U příležitosti úmrtí prvního – a mnohými považovaného za nejlepšího – představitele Jamese Bonda, Seana Conneryho, bych se vám, přátelé, ráda pochlubila, že i já mám doma svého Jamese Bonda.
Před pár dny jsme se chystali na výlet a v roztržitosti si omylem zabouchli dveře od bytu. A aby to bylo ještě komplikovanější, klíče zůstaly uvnitř v zámku. V tu chvíli jsme měli dvě možnosti: zavolat zámečníka, aby odvrtal zámek, anebo hasiče se zdvižnou plošinou, aby nás vyzvedli na balkon. V obou případech to znamenalo čekat několik hodin až jeden či druzí dorazí, neb byla neděle, a navíc si připravit vysokou částku za tuto službu. V tom okamžiku si Vr. vzpomněl na své mládí, kdy se s oblibou honili s kluky po střechách a do bytů se navzájem chodili navštěvovat světlíky. Na nic nečekal a než jsem ho stačila zarazit, už zvonil na sousedku. Otevřela a já se jí snažila během několika vteřin vysvětlit o co jde, ale když jsem viděla, jakou rychlostí míří Vr. na její balkon, nechala jsem ji bezradně stát v předsíni a běžela za ním, abych ho od toho šíleného plánu odradila. Pozdě. Vr. už mezitím visel za ruce na zábradlí a nohou se 
snažil nahmátnout římsu pod sebou. No, nebudu vás napínat, celá eskapáda naštěstí! dopadla dobře, jen já v roli Bond girl totálně selhala 😊. Nejen, že jsem na sobě neměla žádné miniaturní vyzývavé bikini (když vyrážíte na cyklistický výlet, volíte zpravidla úplně jiné oblečení), ale celá zkoprnělá strachy jsem vůbec nedokázala smyslně rozvlnit boky, či aspoň pohodit zlatavou hřívou.
Naše sousedka si od té doby patrně myslí, že ti Slované jsou hodně extravagantní národ.
Pro úplnost dodávám, že náš balkon je cca 10 m nad betonovým chodníkem.
Pěší výlety na kole
Dlouho jsme moc nevěřili občasným zprávám v místním tisku a na internetu o tom, že se na ostrově ztratili dva nebo tři turisté někde v terénu a všechny složky zdejšího záchranného systému je pak hledaly celé hodiny. Nechápali jsme, jak by se na ostrově dlouhém 60 a širokém maximálně 20 km – navíc v podstatě bez vegetace – mohlo vůbec něco takového stát a měli jsme lehké podezření, že si to novináři zčásti vymýšlejí, aby zvýšili atraktivnost ostrova pro dobrodružné povahy a lovce adrenalinu.
Ale jak postupně prozkoumáváme i ta nejodlehlejší zákoutí ostrova, už se tomu nesmějeme. Začínáme chápat nejen, že jsou takové věci možné, ale že často zabloudit nedá ani moc námahy. Sice tady nejsou žádné lesy ani vysoké porosty, ale zato spousta kamenitých políček s opunciemi, aulagou, slanobýlem či tabaibami ohraničených obrovským množstvím donekonečna se táhnoucích zídek, mezi nimiž vedou pěšinky, které najednou skončí a jiné, které vedou „do ztracena“ a v okamžiku, kdy si to uvědomíte, už nedokážete s jistotou určit kudy jste přišli. Zní to bláznivě, ale je to tak. Nemluvě o cestách, které končí na útesech anebo v rozsáhlých lávových polích. A nemluvě o tom, že slunce tady je stále vysoko nad obzorem a pak je najednou tma. A nemluvě o situaci, že vítr z moře přivane nízké mraky a viditelnost během několika vteřin klesne téměř na nulu. A zdejší vítr sám o sobě taky stojí za zmínku. Jednak někdy (často) dosahuje velké rychlosti a síly a za druhé přichází v poryvech. Po hodinové túře se vám z něho může pěkně točit hlava a začnete ztrácet orientaci. 
A lávová pole jsou kapitolou sama pro sebe. Jsou prakticky neprostupná. Byť někdy tušíte či dokonce dobře víte, že od schůdné cesty vás dělí pouhých pár stovek metrů napříč nimi, z vlastní zkušenosti už víme, že snažit se je přetraverzovat je ten nejblbější nápad, který můžete dostat. Daleko snazší je objet je jinou cestou, byť by byla o mnoho kilometrů delší. 
Do dneška jsme na ostrově podnikli už spoustu výletů po cestách, které se postupně zhoršily tak, že jsme museli sesednout z kol a v domnění, že je tady všude blízko a že se třeba cesta zase zlepší, jsme pokračovali dál. Někdy náš předpoklad vyšel, ale často taky ne. V takových případech jsme někdy ušli s koly v celkovém součtu víc kilometrů než kolik jsme ujeli. Takže už jste asi pochopili název tohoto příspěvku.😊
Po roce opět o zdravotnictví
Nedá se říct, že by státní zdravotnictví vůbec nefungovalo, jen funguje úplně jinak než české. Hlavním principem je několikastupňová hierarchie, která je naprosto neprůstřelná, nelze ji nijak obejít, urychlit či uplatit. Člověk-pacient je zrnkem, které je do soukolí systému vhozeno a – má-li štěstí, že jeho choroba není akutní a snese odkladu – po mnoha měsících vyvrhnuto vyléčené. Ovšem v různých situacích, se kterými systém nepočítal, se může člověk-pacient dostat do bezvýchodného bludiště navzájem si odporujících pravidel a ustanovení – např. když nějakým omylem vypadne z počítačového systému, jako se to stalo mně. To pak musíte zdolat postupně několik přepážek v různých kancelářích různých oddělení, kde si budete stěžovat, jak se něco takového mohlo stát, vysvětlovat, žádat, žadonit, reklamovat, postupně hřímat a vztekat se, že náklady na vám poskytnutou zdravotní péči přece, mierda! (pardon), hradí Česko, tak ať vás koukají hezky rychle znovu zařadit do systému státem hrazené zdravotní péče a vyšetřit vás. A při tom všem budete doufat, že snad některý z těch bohorovných pracovníků za přepážkou – co se tak mile usmívá a už asi popáté opakuje, že zrovna to, co chcete, nespadá do jeho pravomoci a tedy zařídit nemůže, ale cokoli jiného pro vás udělá velice rád – bude věnovat vašim slovům aspoň špetku pozornosti… protože, přátelé, vy jste totiž zcela odkázáni na to, co naklepe do svého PC a kam to odešle. Jo, a nemyslete si, že oběhnout těch několik přepážek stihnete během jednoho či dvou týdnů. Ke každé přepážce si totiž musíte na stránkách státního zdravotního systému sjednat schůzku předem – tzv. „cita previa“ – na přesné datum a hodinu. A to i v případě, že jste – tak jako my – hrdými majiteli elektronického podpisu. Zdravotnickou agendu totiž on line z domova vyřizovat nelze, přestože nám to bylo původně řečeno a byl to taky hlavní důvod, proč jsme absolvovali anabázi vedoucí k jeho získání – viz příspěvek z 21.8.
Výše uvedená hierarchie a její jednotlivé stupně fungují tak trochu jako beranidlo proti návalu pacientů – některé slabší povahy to postupně vzdají a vyhledají soukromého lékaře. Počáteční otázku k čemu je vlastně praktický lékař (médico de cabecera) už jsme si dávno zodpověděli – je to první, zásadní a absolutně nevynechatelný článek systému, právě u něho musíte vždy začít. Na rozdíl od Česka postup, že se prostě objednáte ke specialistovi buď sami, anebo s doporučením všeobecného lékaře, tady NEEXISTUJE. Žádný specialista v rámci systému státního zdravotnictví vás ani neobjedná ani nevyšetří, protože by za vás neobdržel úhradu. Proplacená dostane pouze vyšetření pacientů, které mu pošle rodinný lékař sám. Dalším téměř všemocným článkem je tzv. Pomoc klientům, kde po dlouhém vyčekání pořadí úředník u přepážky zaznamená váš požadavek na vyšetření, či jeho urgenci do elektronického systému. Na místě se nedozvíte nic víc, než že vám zavolají. A pak jednoho dne, při mimořádném štěstí již za mnoho týdnů ale většinou až za mnoho měsíců, se ozve telefon – klidně třeba v 10 hodin večer – a oznámí vám datum a hodinu, kdy se máte dostavit na kýžené vyšetření (taky třeba v 10 hodin večer) 
. Vzhledem k tomu, že už čekáte celé týdny či měsíce, i v případě, že se vám to vůbec, ale opravdu vůbec nehodí, nebudete – samozřejmě – riskovat odmítnutí termínu a další čekání. Na druhou stranu, místní nemívají problém s jakýmkoli termínem, pokud zrovna nekoliduje s karnevalem či jinými oslavami…
Bez „cita previa“ (na uvedené sousloví už jsem alergická!) tady nevyřídíte nikde nic, nejen u lékaře či v nemocnici, ale ani u vodáren, elektráren, v kuchyňském studiu, vzorkovně podlahových krytin a jinde. Podle našeho názoru mají místní doslova panickou hrůzu z toho, že by nějaký zákazník mohl jen tak z ničeho nic přijít a chtít něco hned. Potřebují si zvyknout na představu pracovního výkonu a připravit se na něj. Výhodou pevně sjednaného termínu schůzky je, že prakticky nikdy a nikde nečekáte. Ovšem až poté, co vyčekáte často až nehorázně dlouhou dobu do termínu schůzky .
A ještě poznámka na konec: přátelé, z pohledu státního zdravotnictví ve Španělsku (potažmo na Lanzarote), ale i jinde v Evropě vzkazujeme: važme si českého systému zdravotnictví i jeho úrovně v míře nejvyšší !!!!!
Těžká volba
Hned poté, co jsme zjistili, z jakého materiálu je místní potrubí, šla jsem na zeptat souseda Dominga, na kdy je konkrétně v Maguezu plánovaná jeho výměna a jak vnímá možné negativní dopady azbestu na zdraví své dcerky. Naivně jsem předpokládala, že právě Domingo – který má roční děcko – by mohl být ideálním spojencem pro zvýšení povědomí místních občanů o devastujících dopadech azbestu na zdraví, jejich vyburcování z netečnosti a vytvoření skupiny aktivistů usilujících o OKAMŽITOU! výměnu toxického potrubí, např. pod heslem „uprchlíci v Maguezu si po všech útrapách plavby zaslouží nezávadnou vodu“. Jenže můj odhad se ukázal jako úplně špatný. Dominga nejen, že moje zásadní informace nehodila na záda, ale neprojevil ani ryze zdvořilou a formální zvědavost. Namísto toho poznamenal, že je mu kvalita vody v potrubí úplně fuk, protože používá prakticky na všechno kromě pití dešťovou vodu, kterou zachytává ze střechy. K tomu účelu má nádrž o obsahu 50 000! litrů, což zajistí celé rodině užitkovou vodu na 5 – 7 měsíců až do dalšího deště. A podobné nádrže prý tady má kdekdo. Z této informace jsem málem upadla na záda já. Můj sen o akční skupině se rychle rozplývá.
Dobrá, toho starého potrubí se asi jen tak nezbavíme, ale co kdybychom si tedy taky vybudovali velkou nádrž na dešťovou vodu? Podle projektu musíme mít nádrž o obsahu cca 4000 litrů pro případy havárií, výpadků v zásobování vodou a poklesu tlaku v potrubí (úřady nejspíš dobře vědí, proč to vyžadují), ale klidně může být i větší. Vr. je k mému návrhu skeptický, říká, že by rád tu Domingovu nádrž viděl a trochu ho podezírá, jestli si náhodou neplete litry s hektolitry. Já se naopak několik následujících dní opájím představou, jak po mé kůži ve sprše stékají kapky blahodárné dešťové vody…
Pak jsme naše dilema probrali s Miguelem, kterému zásobník na 50 000 litrů vody ve zdejších podmínkách nepřipadal nijak přemrštěně velký, ale upozornil nás na skutečnost, kterou jsme ve svých scénářích zcela opomněli – totiž že zdejší střechy s ohledem na množství prachu a zejména počet holubů, nejsou nijak zvlášť čisté. Takže sen o křišťálových krůpějích dešťové vody je taktéž v čudu.
Realita je tedy taková, že si můžeme vybrat mezi vodou z azbestového potrubí a dešťovkou plnou holubího trusu 
… na rozdíl od turistů, kteří na výběr nemají.