život na Lanzarote – Jednosměrná letenka na Lanzarote

Neplánované pokračování převodu elektřiny

Rozhodli jsme se zůstat u stávajícího poskytovatele. Takže jsme podali žádost o ukončení smlouvy o dodávkách stavebního proudu a druhou o sjednání dodávek elektřiny pro domácnost. Zakrátko jsme obdrželi oznámení, že smlouvu o stavebním proudu ukončí, ale smlouvu na dodávky elektřiny pro domácnost s námi neuzavřou, protože máme smlouvu s jiným poskytovatelem 😮. Naši námitku, že jsme smlouvu nakonec odmítli, smetli ze stolu s odůvodněním, že ji v systému vidí jako aktivní.

Vzniklou patálii řešíme už tři dny a čím dál víc litujeme, že nás kdy napadlo koketovat s jiným poskytovatelem. Docílit zrušení smlouvy – kterou jsme nikdy neuzavřeli – se nám zatím nepodařilo, nějak se v systému zabydlela. Vemlouvavý hlas nabádající nás, abychom zůstali klidní, už nesnášíme. Navíc dnes – či nejpozději v pondělí – má být ukončena naše smlouva na dodávky stavebního proudu 🙈. A my v pondělí odjíždíme na týden na Fuerteventuru. Nad lednicí plnou mraženého jídla se tudíž vznáší velký otazník. Stejně tak jako nad možností, vyzkoušet zase po čase alarm…

Tímto však naše problémy nekončí…

25Lis

By Jitkain Příspěvky

Zůstaňte klidní...

Stavební elektřina je ve Španělsku hodně drahá. Ne sice tolik, jako v poslední době zálohy některých dodavatelů v Česku 😀, ale skoro. Tak jsme začali uvažovat o přechodu k jinému poskytovateli elektřiny, který nám nabídl levnější tarif. Získal si nás hned při prvním telefonátu tím, že nám po krátkém pohovoru s chatbotem nabídl hovor s živým pracovníkem 😀!

Než jsme přišli na řadu, asi 10 minut nás v přestávkách mezi uklidňující hudbou milý ženský hlas stále dokola ujišťoval, abychom zůstali klidní, že se všechny naše problémy vyřeší. Což nás naopak trochu znervóznilo – proč asi takové upozornění mají? A tak teď váháme, zda raději nezůstat u stávajícího poskytovatele…

22Lis

By Jitkain Příspěvky

Výstup na sopku v sedmimílových botách

O víkendu jsme v rámci detailního poznávání okolí podnikli výstup na sopku La Corona, kterou máme prakticky „za domem“. Je vlastně ostuda, že jsme tam nevylezli už daleko dřív. La Corona je největší sopka severní části Lanzarote, která už zdáli imponuje svou mohutnou siluetou. Nejsnadnější cesta nahoru vede z vesničky Ye, což je pěkně větrná hůrka. Je tam sice několik prázdninovývch domů k pronajmutí, ale pokud byste o něčem takovém uvažovali, vezměte v úvahu, že je to jednak i na lanzarotské poměry svým způsobem konec světa a za druhé tam i v letních měsících k večeru často klesá teplota ke 12 – 13°C, takže rozhodně neopomeňte do zavazadla přibalit zimní svetr, bundu, čepici a klidně i rukavice. Nenechte se ukolébat fotkami lehátek rozestavených kolem bazénu u jednotlivých nemovitostí, protože pokud právě netrénujete na mistrovství otužilců, garantuju vám, že na nich nespočinete ani minutu.
Ale zpátky k sopce – když jsme vylezli na okraj kráteru (výstup není nijak náročný), už se nám tak mohutná nezdála. Ale stala se taková zvláštní věc – při pohledu dolů do kráteru mi najednou začaly připadat nějak příliš mohutné pohorky, které jsem měla na sobě… a současně jsem si uvědomila, že v nich moje chodidla po celou dobu chůze doslova „plavou“ do všech stran. Možná, že jsem si je při koupi zkoušela s lyžařskými ponožkami, které tady – logicky – nenosím? Anebo se mi tělo věkem o tolik „smrsklo“? No, zdárně jsme zvládli i sestup a doma jsem při pohledu na č. 45 vyražené na podrážce rychle pochopila, proč mi to tak šlapalo a byla jsem stále o krok vpředu 😀! A taky, že jsem túru absolvovala ve Vráťových kanadách… 😂

Vr. totiž není velký chodec a pěší túry moc nemusí. Takže když kývl na mou nabídku vylézt na La Coronu, byla jsem tak nadšená, že jsem na sebe rychle hodila džíny a větrovku a skočila do prvních bot, které jsem nahmátla v krabici, než si to rozmyslí.

A pointa? Vr. byl mile překvapený, že má o jedny kanady víc než tušil, protože na tenhle pár bot během několika let stěhování už dočista zapomněl.

19Lis

By Jitkain Příspěvky

Kde sehnat hnůj?

Malé upozornění, přátelé: tento příspěvek se nehodí číst při jídle.

Jasně, běžného turistu přijíždějícího na Lanzarote tato otázka nejspíš vůbec nenapadne a pokud ano, nijak ho neznepokojuje. Ale nás s Vr. na chvilku potrápila.

Všechno, co jsme zatím zasadili, byly kaktusy a sukulenty, které prostě „zapíchnete“ do země a přišlápnete zem kolem. Ovšem na citrusy tuto metodu aplikovat nemůžete. Jelikož chceme mít časem citroníky stejně krásné, jako ty, co jsme vídali v našich dětských snech – tedy košaté a obsypané sytě žlutými a omamně vonícími plody – bylo nám od počátku jasné, že jim musíme zajistit úspěšný start.

Hned druhý den ráno po jejich zakoupení jsme vyrazili na kolech po blízkém okolí zeptat se všech sousedů, v jejichž zahrádkách citrusy rostou, co přesně ke zdárnému růstu potřebují. Všichni nejdříve trochu překvapeně koukali, protože nikdo z nich evidentně o něčem podobném až dosud nikdy neuvažoval, ale když viděli, jak lačně čekáme na nějakou radu, všichni se vytasili s doporučením, že citrusy chtějí hodně vody. Termín „hodně“ však v podání různých pěstitelů znamenal diametrálně odlišné množství od „každý den sklenici“ až po „jednou týdně 10 litrů“ 😀. Dotaz na kvalitu půdy vesměs odbyli mávnutím ruky, což mohlo znamenat kdeco, a dodali, že hnůj všechno spraví. KDE TADY ALE SEHNAT HNŮJ?

A to jsme si mysleli, že za dva a půl roku tady strávených už víme všechno… Vylučovací metodou (krávy tady nejsou) jsme usoudili, že musíme shánět buď kozí bobky, či velbloudí trus. Nejspíš zjistit, kde jsou kozí farmy a ty objet. Při poměru počtu zemědělců a chovatelů koz už jsem se – coby rozený pesimista – předem připravovala na možný scénář, že na kozí bobky tu existuje pořadník 😀.

Pátrání nám trvalo půl dne a nakonec jsme hnůj sehnali přímo v Haría. Je to hnůj ovčí, takže nám teď vrtá v hlavě otázka, kde na ostrově chovají ovce (nikdy jsme tu žádnou neviděli), anebo odkud ho dovážejí. U jednoho souseda jsme totiž zahlédli pytle s hnojem z Nicaraguy!!! 😀

18Lis

By Jitkain Příspěvky

První sklizeň

… už na sebe nenechá dlouho čekat.

Hnáni pocitem, že jsou na nás upřeny zraky všech obyvatel Maguezu, kteří očekávají, že nyní již jako řádní rezidenti této zelinářské enklávy dostojíme svým závazkům a začneme konečně pěstovat „něco, co se dá sníst“, jsme znovu vyrazili do zahradnictví. Tentokrát jsme oddělení okrasných rostlin obešli velkým obloukem a namísto nich zakoupili pár bylinek, sazenic zeleniny, truhlík, do kterého to všechno zasadíme, pytel zeminy, protože ve směsi písku, prachu a kamení, která tvoří „půdu“ našeho pozemku, by jen těžko cokoli přežilo. Ona i ta prodávaná zemina je oproti zahradnickým směsím v Česku mizerná.

Jako poslední jsme zakoupili tři citrusové stromky. A pak jsme jeli domů a celou cestu se radovali jako malé děti, protože mít jednou na zahradě citroník a pomerančovník bylo shodou okolností dětským snem nás obou. Akorát to až donedávna vypadalo, že neuskutečnitelným.

Takže, přátelé, toto jsou naše první výpěstky. Pravda, není jich mnoho, protože Vr. je toho názoru, že nic se nemá uspěchat, ale o to větší péči jim věnujeme. Zprava doleva: salát, brokolice a keřík cherry rajčat. A proč zrovna brokolice? Protože ji máme rádi a tady je ukrutně drahá, obvykle stojí kolem 5 Eur za kus .

13Lis

By Jitkain Příspěvky

Záchranný tým připraven...

Když jsem dnes poprvé po třech měsících od svého posledního úrazu znovu vyrazila na kole, na konci naší ulice jsem uviděla dvě ambulance a několik policistů připravených k záchranné operaci. Hned mi bylo jasné, že je to akce Vr., který tentokrát neponechal nic náhodě a promyslel mou dnešní vyjížďku do nejmenšího detailu. Totiž, přátelé, vy nevíte, že… v polovině srpna jsem díky svému postupně se zhoršujícímu zraku znovu spadla z kola. Došlo k tomu při jízdě z prudkého kopce, kdy jsem přeletěla přes řídítka, zlomila si 4 žebra a jedno z nich mi propíchlo plíci. Ani jsem to původně nechtěla v blogu zmiňovat, protože mi připadá, že těch úrazů už bylo nějak příliš moc…

Celá dojatá z tak jasného důkazu oddané lásky jsem dojela až k nim a zeptala se nejblíže stojícího policisty na koho čekají. Prý na závodníky. Cože?!? Ukázalo se, že právě dnes, 13. listopadu 2021, se na Lanzarote koná běžecký závod Haría Titán Trail Race, což je obdoba Haría Extreme, o kterém jsem psala přede dvěma roky. Závod má tři délkové varianty: 40, 21 a 14 km, a všechny trasy vedou národním parkem Chinijo. Ta nejdelší navíc přímo kolem plotu našeho pozemku.

12Lis

By Jitkain Příspěvky

Metr do cíle

Minulý ČTVRTEK jsme dostali od architekta zprávu, že v pátek Komora architektů vydá osvědčení o ukončení stavby. V PÁTEK volá stavbyvedoucí Carlos, že nám dokumenty v pondělí s radostí předá, pokud mu do té doby přistane na účtu poslední část smluveného honoráře. Vzhledem k jeho téměř totální nečinnosti během celé výstavby jeho obavám docela rozumíme.

V PONDĚLÍ nás Carlos ani nevzal do kanceláře a celou složku nám předal hned ve vstupní chodbě, v očích se mu zračila touha, aby už nás měl z krku (nápodobně 😀) a jediné, co nám při odchodu důrazně kladl na srdce: abychom originál žádosti o kolaudaci s razítkem, které obdržíme na radnici, za žádnou cenu nedávali z ruky, protože je to jediný doklad o kolaudaci, který kdy budeme mít. Pondělní fotka Vr. vítězně třímajícího v ruce toužebně očekávané dokumenty hovoří za vše.

Hned v ÚTERÝ ráno jsme se vypravili na stavební odbor v Haría s naivní představou, že tam naši dokumentaci ještě tentýž den zaregistrují. Nakonec to jediné, co se nám podařilo získat, byl termín pro předání, ale zato hned na další den, tedy středu, což byl kolosální úspěch, protože zpočátku se sekretářka tvářila, že všechny termíny i. Miguela až do konce týdne už jsou zarezervované. Aha, takže dokumentaci budeme předávat přímo Jeho veličenstvu! 🤢 No, to jsme zvědaví, jaký nedostatek v papírech objeví…

Ve STŘEDU jsme šli znovu do Haría – tentokrát pěšky a celou cestu prováděli dechová cvičení, abychom byli KLIDNÍ a POZITIVNÍ 😀. Audience u i. Miguela proběhla ZCELA HLADCE a ještě nás doprovodil do podatelny. Problém nastal až tam – odmítli nám vrátit originál žádosti a nabídli jen černobílou (spíš šedošedou) kopii nevalné kvality s tím, že „takhle se to tady dělá“ (na zmíněnou větu už jsme alergičtí).

Voláme Carlosovi i Alejandrovi, ani jeden to nebere. Vtom jde kolem podatelny i. Miguel vracející se ze svačiny, tak ho s problémem seznamujeme. Miguel obratem volá Alejandrovi i Carlosovi, Carlos volá zpátky mně a cosi mi vysvětluje, pracovnice podatelny čeká až domluvím, fronta lidí za mnou až na ulici stojí a čeká, až pracovnice vyřeší mou záležitost, prostě kalamita…

Carlos nám do telefonu řekl, že „právě zjistil“, že radnice v Haría jako „jediná“ na Lanzarote nevydává žadatelům originál, ale kopii žádosti 🤣. No, řekněte, jestli si takovej člověk zaslouží honorář!

Pracovnice v podatelně nakonec přislíbila, že nám vyhotoví ověřenou kopii, ale protože se jedná o TAK speciální, sofistikovaný a málokdy vyžadovaný administrativní úkon, pracovník, který to má v náplni práce, dnes není přítomen. Kopie bude tedy připravena až zítra mezi 9 – 10 hodinou. Takže z radnice odcházíme nemaje v ruce vůbec NIC – ani originál, ani kopii 🤣 – a jen usilovně věříme, že se naše složka do zítřka neztratí.

Ve ČTVRTEK v 10 hodin ověřená kopie SAMOZŘEJMĚ připravena NENÍ a pracovnice podatelny nám lakonicky sděluje, že dotyčný pracovník ani dnes není přítomen. Neseme to statečně.

PÁTEK – volá pracovnice podatelny, že si můžeme přijít pro tu kopii. Všeho necháváme a jedeme, v podatelně však mezitím sedí někdo jiný a ten nemá tušení, kde by ta zatracená kopie mohla být… Po pouhé půlhodince však nastává happy end: „naše“ pracovnice se vrací ze svačiny a z jedné ze zásuvek vytahuje OVĚŘENOU kopii!!!
V každé jiné provincii Lanzarote už bychom v tomto okamžiku byli v cíli. Jen v provincii Haría je tomu jinak – i. Miguel zde striktně lpí na svém právu provést inspekci každé novostavby. O těchto inspekčních návštěvách kolují mezi zdejšími občany TAK hrůzostrašné historky, že se jim téměř zdráháme uvěřit. Intenzívně si přejeme, aby přišel co nejdřív a pak už jsme od něj měli NAVŽDY pokoj. Jdu ho vyhlížet! 😀

10Lis

By Jitkain Příspěvky

Přijel Ferda!!!

Ferda je náš nový pásový vozík německé výroby, který jsme nakonec zakoupili v jihočeském e-shopu a dopravu zařídila jihočeská přepravní společnost, která jako jediná byla ochotna podstoupit anabázi jeho přepravy na Kanárské ostrovy. Velcí dopravci jako DHL a další na celé čáře zklamali svým laxním přístupem hraničícím až s neochotou. Vozík dorazil po více než 10 týdnech po trase České Budějovice – Barcelona – Las Palmas – Arrecife – Maguez, přičemž v Las Palmas pobyl skoro měsíc a čekal, než celní úředníci vypočítají výši cla. Zajímavé je, že první částku – téměř 1000 Eur (!) – měli spočítanou hned. Když jsme se ohradili, co je to za nesmysl a že zřejmě u kupní ceny zaměnili české koruny za Eura, druhou částku (32 Eur) pak počítali celé další tři týdny a nebýt mnoha urgencí, nejspíš by ji neměli spočítanou dodnes.

Proč Ferda nezamířil rovnou na Lanzarote, ptáte se? Protože z principu veškeré zboží mířící na kterýkoli ze 7 (vlastně 8, ale o tom až jindy) Kanárských ostrovů musí nejprve projít centrálním překladištěm v Las Palmas, coby správním středisku provincie.

Jen pro informaci, na Kanárské ostrovy se vyplatí dovézt zboží bez DPH, protože tady v současnosti zaplatíte pouze 7% (když jsme před 2 roky přijeli, činilo DPH jen 6,5%).

Okamžik velké radosti, že Ferdu po všech průtazích konečně máme „doma“.

Naháč

Vozík Vr. smontoval pouze díky svým dlouholetým zkušenostem s vozidly všeho druhu, mimořádné šikovnosti a důvtipu. Přibalený návod totiž vůbec neobsahoval některé kroky a brzy jsme pochopili, že výrobce s možností, že by si zákazník stroj vlastnoručně smontoval sám, zřejmě vůbec nepočítá. Pro Vr. to byl velký rébus, jehož vyřešení mu trvalo celé odpoledne. V návaznosti na výše uvedené je poznámka v úvodu manuálu, že „vozík jednoduše sestavíte během několika minut“ zřejmě míněna ironicky.

Kam, hergot, patří ten šroubek?

Zasloužené vítězství – Ferda vyjíždí na parcelu.

Kdo se chce svézt?

08Lis

By Jitkain Příspěvky

Směnný obchod

V Maguezu kvete čilý směnný obchod – jednotliví sousedé si navzájem směňují přebytky toho, co vypěstovali, a nás už do tohoto systému zahrnuli také. Tedy – my se zatím účastníme pouze na straně přijímání, neb vlastního jsme dosud nevypěstovali nic.

Od jednoho souseda dostáváme petržel kadeřábek a salát velikosti koňské hlavy, který vždycky jíme týden. Druhý nám onehdá přinesl pět krásných odnoží banánovníků, které už nemá na vlastní zahradě kam dát. Zajásali jsme, ještě téhož dne je zasadili k nevábnému plotu a dali jim za úkol co nejrychleji ho svými obřími listy zakrýt. Naproti přes ulici bydlí mladý slovinský hulič Blaž, o kterém se tady povídá, že pracuje jako ajťák pro Google, ale ve stavu v jakém ho zpravidla vídáme, nám to připadá zhola nemožné. Každopádně, Blaž je zřejmě – pomineme-li jeho údajné IT aktivity – doslova velkopěstitelem všeho možného, už jsme od něho dostali několik bedýnek kaktusů i kvetoucích kytiček, jelikož ale kytičky do našeho konceptu kaktusového království nezapadají, nejspíš je obratem směníme za salát a petržel. Jediné, co zatím Blaž nedonesl a na co stále marně čekáme, jsou sazenice marihuany…😀

Soused Domingo nás přes plot (možná jako úlitbu za kadící holuby) pravidelně zásobuje plody a odnožemi pitaya (dračí ovoce) a jeho manželka Rita zase vajíčky… tedy takto to fungovalo do minulého týdne, než jsme definitivně vyhodnotili, že plašič holubů z Česka je úplně na… k ničemu a dohodli se s Domingem, že na společný plot připevníme drátěné hroty. Domingo souhlasil, ale Rita se zlobí – od té doby se na nás ani nepodívá, natož, aby zahlaholila, jak se máme. Tudíž s domácími vajíčky se zřejmě na nějaký čas můžeme rozloučit 🤢.

Soused bydlící přes tři domy nás zase obdarovává plody guayaba (prakticky nepoživatelné koule plné mrňavých slizkých peciček) a vínem ze svahů sopky Corona, které chutná, jako zakápnuté destilátem a skoro porazí – doslova v něm pocítíte sílu zemského nitra. Ovšem Mane byl možná tímto vínem odkojen, protože když jsme mu onehdá nabídli doušek, odhodil krumpáč, zvrhnul do sebe naráz 3 deci a ve 30° vedru pokračoval další 2 hodiny v kopání 😀.

Hned od několika sousedů jsme taky dostali odnož aloe, kdybych to věděla, nemusela jsem je kupovat…

Z výše uvedeného vyplývá, že máme doslova morální povinnost co nejdřív založit políčko a začít taky něco pěstovat, abychom v té barterové komunitě obstáli. Když naposledy přišel soused Mario s nějakými přebytky, nasměroval nás zcela jasně: s výmluvným pohledem na naše kaktusové záhony utrousil, ať se vybodneme na krásu a vrhneme se na něco, co se dá sníst 😂.

04Lis

By Jitkain Příspěvky

Podnikatelský projekt pro blahobytné stáří

Vr. během posledních dvou let našeho života na Lanzarote už vymyslel několik projektů, které by nám do budoucna měly zajistit bezstarostné stáří nezávislé na státních penzích. Vůbec prvním jeho nápadem, když viděl úroveň plánování a řízení stavebních firem bylo založit stavební firmu, která by většinu místních strčila do kapsy. Když poté zvážil všechny další faktory – a hlavně viděl zoufalou kvalitu práce místních dělníků – rychle tuto myšlenku zavrhl. Dalšími projekty v různých stupních rozpracovanosti jsou: organizace cyklo či golfových dovolených, případně odborných soustředění, poskytování kompletního servisu digitálním nomádům, podnikání v oblasti investičních vozidel, elektromobility, management výstavby domů pro českou komunitu a několik dalších. A pak, jednoho dne, na mě Vr. při kávě zničehonic vybafl otázku: „A jaký podnikatelský projekt jsi vymyslela Ty?“ Tím mě naprosto zaskočil, protože je vám, přátelé, urcitě jasné, že něčemu takovému jsem se za celé dva roky nevěnovala ani na vteřinu ani koutkem mysli 🙈. Zastyděla jsem se, sklopila hlavu a můj zrak padl na talířek se zákuskem. A blesklo mi hlavou, že …. „Mohli bychom vyrábět štrůdl, ten tady moc neznají“, vyhrkla jsem. Já vím, přátelé, že je to proti smělým plánům mého nesmírně činorodého a podnikavého muže přízemní bída, ale já prostě pro velký byznys nemám buňky.

Kupodivu, Vr. se ten nápad nezdál úplně špatný👍 a hned začal kalkulovat cenu vstupních surovin, celkového množství, které bychom reálně mohli prodat (ne v Maguezu či v Haría, ale na celém Lanzarote!!!) a možný zisk na jeden kousek. Jelikož listové těsto je zásadní a zde hodně drahou ingrediencí (cca 2,5 Eur/300 g), strávil Vr. dalších několik dnů na internetu vyhledáváním a porovnáváním strojů na výrobu listového těsta. Já chodila kolem po špičkách, v duchu si nadávala, že jsem ten nápad vůbec kdy vypustila z pusy, a mlčky pozorovala, jak to nabírá směr, se kterým jsem nepočítala. Pak se nějaký čas nic nedělo a když už jsem se skoro uklidnila, přišel Vr. s návrhem, že bychom mohli o víkendu zkusit vyrobit listové těsto sami, abychom viděli, jak moc je to složité.

SOBOTA DOPOLEDNE: Na internetu jsem vyhledala recept na „listové těsto podle babičky“ a společně jsme se pustili do akce. Já předčítala seznam surovin a jejich množství, Vr. je na gram přesně vážil a odborně sypal do mísy, já obsluhovala robot, Vr. pak obě součásti budoucího těsta (tukovou a vodovou) zodpovědně uložil do lednice 👍.

SOBOTA ODPOLEDNE: Položila jsem obě těsta na sebe, Vr. je přeložil, já válečkem rozválela, Vr. znovu přeložil a tak stále dokola… by se to podle receptu mělo dělat. V našem případě se ale asi po čtvrtém přeložení kilová hrouda nadějně se formujících vrstev těsta náhle a zcela nečekaně změnila v nevábnou mazlavou a silně lepivou hmotu, která ulpívala na všem – pracovní desce, válečku, stěrce, rukou, páce vodovodní baterie, podlaze… jedním slovem děs! 👎 Myslím, že právě toto byl okamžik, kdy Vr. poprvé zapochyboval, zda výroba štrůdlu je tím správným podnikatelským projektem, který nám zajistí blahobytné stáří 😆.
SOBOTA VEČER: Poté, co jsme seškrábali zbytky těsta ze všech ploch a předmětů, uložili jsme „to“ na několik hodin do lednice. Pak jsme, vygruntovali kuchyň, posilnili se sklenkou Fernetu, s velkou nechutí jsme „to“ z lednice zase vyndali, odhodláni dokončit proces výroby těsta, se kterým jsme odpoledne začali (čím vícekrát se těsto přeloží, tím je výsledek chutnější). Po čtvrtém přeložení nastalo „deja vu“, tedy totéž, co se nám přihodilo odpoledne 👎. Bleskově jsme zvážili dvě možnosti: 1) všechno „to“ i s válečkem a stěrkou vyhodit, anebo 2) pokusit se zahustit tu mastnou a na vše se lepící kaši moukou. Rozhodli jsme se pro druhou variantu a v 11 hodin večer jsme se dopracovali ke dvoukilové homoli (konečně!!!) pevné hmoty👍.

NEDĚLE DOPOLEDNE: Hmotu tvrdou jako kámen jsem se (už sama, muži jsou pro takové výzvy příliš křehcí 😆) pokusila ještě několikrát přeložit a rozválet, ale hrozilo, že si vymknu rameno, tak jsem to vzdala.

NEDĚLE ODPOLEDNE: S nasazením všech sil jsem uválela 8 plátů na štrůdl, naplnila je jablky, rozinkami, ořechy atd. a upekla.

Nakonec to byl vlastně happy-end! Těsto dopadlo docela dobře, byť jako listové nechutnalo ani náhodou, spíš jako máslové vánoční cukroví.

A ještě ponaučení:
– ač jsem letitá, zkušená a nadšená kuchařka, při přípravě listového těsta jsem zcela pohořela;
– ačkoli mezi přáteli je můj štrůdl vyhlášený, Lanzaroťané jej, bohužel, neochutnají; a
– v supermarketu budu napříště pokorně kupovat listové těsto za jakoukoli cenu a děkovat pokladní, že ho vůbec vyrábějí…😆