… není náš případ – na rozdíl od mnoha Španělů, kteří jedí rádi, často (neustálé zobání různých tapas) a hodně 😱 (jedna zdejší porce jídla nás s Vr. většinou zasytí oba). Jako námět příspěvku však bývá jídlo a místní speciality a odlišnosti celkem vděčné. Takže:
Zdejší zákusky prodělaly za 4 roky našeho života tady výraznou změnu k lepšímu, co se vzhledu týče. Pokud jde o chuť, mají vůči českým/francouzským/italským aj. pamlskům ještě mnoho co dohánět. Chuť většiny z nich je totiž bez ohledu na různé tvary, barvy těsta a polev prostě jenom MDLE SLADKÁ. Což je pro Čecha – odchovaného kubánským dortem, míšařezy a zejména větrníky 😆 – hodně málo. Asi nejvyhlášenější značkou zdejších cukráren je Lolita, naším favoritem – pokud si chceme zamlsat – je však čokoládový dort, který se prodává v supermarketu Mercadona.
Caldo je hotový vývar z masa, drůbeže, zeleniny či ryb (bez konzervantů). Existuje jich spousta druhů, prodávají se v litrových krabicích a jsou VYNIKAJÍCÍ!
Asi nemá cenu zmiňovat, že výběr ryb se s Českem nedá srovnávat. Stejné je to i u šunky, přičemž jednoznačně vede SUŠENÁ (SERRANO) oproti dušené.
Řeznictví s výjimkou prodejen Spar a Hiperdino tady prakticky neexistují, všude jinde se prodává pouze maso už naporcované a balené. Vypadá ale TAK čerstvě a chutně, že si ho bez obav koupíte, a poté, co ho doma vybalíte, s úlevou zjistíte, že opravdu TAK čerstvé a chutné je! My ryby a maso kupujeme téměř výhradně v Mercadoně, kromě případů, kdy potřebujeme masové FILETY.
Porcované maso má totiž jeden zádrhel: „plátky“ jsou bez výjimky na náš vkus příliš tenké – max. tloušťka je 0,5 cm 🙈. Což ostatně vidíte i v restauracích, kde např. vepřová kotleta NIKDY nebývá šťavnatá ☹️. 
Co se týče koření, jogurtů, tvarohu, anebo čaje (zejména černého) je výběr slabší, až žádný. Například měkký ani tvrdý tvaroh tady VŮBEC NEKOUPÍTE 🙈. Pokud tedy chcete vyrobit např. lehké francouzské tvarohové deserty, anebo cheesecake, musíte použít směs mascarpone a jakési zdejší obdoby „Lučiny“ (Philadelphia), která je ovšem slaná a na výsledku je to (setsakramentsky!) znát ☹. S čajem, zejména černým, je to taky bída – na regálech (a ještě jen některých obchodů) jsou jen 1 – 2 druhy a i ty občas dojdou, přičemž další dorazí třeba až za několik týdnů (mám podezření, že černý čaj tady pijou jen Angličani a my dva 😆). Místní pijí většinou červený čaj, či roibos, a hlavně kávu s mlékem – a ještě lépe se slazeným kondenzovaným 🙈.
Naproti tomu, sýrů kozích, ovčích, kravských a smíšených tady najdete tolik, že můžete klidně pořádat sýrové orgie. Největší výběr (včetně zahraničních sýrů) má Hiperdino.
Výběr ovoce a zeleniny je v zasadě dostačující, pokud se smíříte s tím, že vzhled často pokulhává za dokonalými unifikovanými výpěstky v kontinentální Evropě (nejspíš v důsledku dopravy). Zdaleka nejhorší kvalitu ovoce a zeleniny má Spar. Vzhledem k tomu, že má současně taky nejvyšší ceny, je s podivem, že se mu daří jeho předražený, unavený a leckdy nahnilý sortiment vůbec prodat.
Co se týče cen, leccos je levnější, ale existují položky, které jsou naopak výrazně dražší – namátkou mě napadá brokolice, která stojí přes 5 €/kus. Anebo například listové těsto, kterého je na výběr spousta druhů (podle počtu vrstev, použitého tuku, na slané, či sladké pečivo atd.), ale pouze už rozválené na plátky a nejlevnější balení 2 kusů stojí 2,50 €.
Na Lanzarote taky nekoupíte bílá vejce. Ne, že by to bylo nějak důležité, jen je s tím nutné počítat například při zdobení velikonočních vajec 😆. Ale zato koupíte vaječné bílky v láhvích 😮.
Dalšími položkami, na které jsme v Česku zvyklí a tady je prozatím opravdu neseženete, jsou: hrubá mouka, krupice, piškoty, mák, pravé švestky a rumová esence. Možná časem, až tady na Lanzarote nás Čechů bude víc…?
Předtím, než zakotvili na Lanzarote, strávili Haki s Reni a dětmi několik let na severu Asturie, odkud je z velké míry vyhnalo totéž, co spoustu lidí z kontinentální Evropy – chladné a deštivé počasí. 
Předtím, než vyměnili štavnatě zelenou zalesněnou krajinu za vyprahlou okrovou a černou skalnatou polopoušť, nebyli si jistí, jak takovou zásadní změnu budou snášet. Bylo to ale lehčí, než čekali – slunce a oceán, ve kterém se lze koupat po celý rok, vzpomínky na mlhu, mrholení a sychravé počasí vymazaly prakticky okamžitě.
Brzy se jim naskytla možnost koupit dům, který byl sice trochu zanedbaný, ale zato na pěkném vyvýšeném místě nad Los Cocoteros, s nádherným výhledem na pobřeží a oceán. 
Postupně ho zrekonstruovali a přetvořili v minipenzion se dvěma elegantními apartmány, které se staly natolik vyhledávanými, že jsou celoročně vytížené. Dokonce natolik, že občas Haki s Reni hostům pronajmou i prostory, které obývají oni, a sami přespí pár nocí ve stanu 😆. Jak už název penzionu napovídá, prakticky všichni, kdo přijedou, si „surfík“ vyzkoušejí, i když to třeba ani původně neměli v plánu, protože hostitelé mají k dispozici vybavení pro všechny věkové kategorie i velikosti. A jako bonus mohou hosté navíc ochutnat některé z mnoha pochoutek alžírské kuchyně, které Haki pravidelně připravuje.
Před časem koupili Reni a Haki další pozemek v Los Cocoteros se záměrem postavit na něm rodinný dům pro sebe a ten původní ponechat výhradně k pronájmu apartmánů. Jenže, ačkoli nový dům už je hotový – a je to asi nejhezčí moderní dům v celé vesnici – ani jednomu z nich se do stěhování moc nechce… původní domek s výhledem, venkovní kuchyní a hospodářstvím včetně ovocné a zeleninové zahrady, slepic a králíků jim natolik přirostl k srdci, že si nedovedou představit, že by ho opustili. 
Takže už je prakticky jisté 😆, že v nejbližší době přibudou do jejich nabídky další apartmány v Casa Los Cocos (tak se dům jmenuje) s bezkonkurenčním výhledem ze střešní terasy. 
V současné době se oběma stýská po starším synovi, který odejel studovat do Holandska (čímž chci současně naznačit, že zdejší gymnázium v Haría nemůže mít úplně mizernou úroveň 😉, když její studenti mají šanci dostat se na zahraniční univerzity). 
Reni a Haki jsou mimořádně milý, srdečný, bezprostřední a pohostinný pár. V jejich velké venkovní kuchyni se potkávají lidé různých národností z bližšího i vzdálenějšího okolí a všichni si tak nějak rozumí (sí, sì, well, okay, jo jo…) – a hlavně – všichni jsou vítáni. Jsme rádi, že se můžeme počítat mezi jejich přátele.
Tedy, pokud dorazíte patřičně brzy. Což současně znamená, že já s Vr. nemáme šanci nějaký kousek od Hilfigera, Gucci, Prada, Burberry, či Versace někdy klofnout. 
Trh má jednu drobnou slabinu – nejsou tam žádné zkušební kabinky, takže prodej probíhá stylem „ber, či neber“. Ovšem, vzhledem k cenám každý akceptuje, že to, co doma zjistí, že mu nesedí, použije jako prachovku, anebo na umytí auta 😆.
Kromě oblečení se tady prodává nábytek, peřiny, nádobí, knihy, lampy, DOKONCE bedýnky s použitým zednickým, či elektrikářským náčiním včetně lehce sešmajdaných pracovních bagančat!!! (škoda, že jsme to nevěděli dřív, kolik takových praktických bedýnek jsme mohli vyexpedovat 🤣), občas i ovoce a zelenina, prostě všechno možné.
Při našem pomalém rozjezdu do dne budeme asi rádi, když na nás zbude třeba vanička s jahodami. A i kdyby nezbyla ani ta, už jen informace, jak nakupovat sukně a kalhoty bez zkoušení, je tak famózní, že návštěva trhu měla smysl 😊.
A teď to hlavní: vzhledem k místnímu katastrofálnímu nedostatku vody byla do nedávna naprostá většina obyvatel odkázána u užitkové vody POUZE na dešťovku, která během roku napršela na střechy a vybetonované dvorky domů a odtud stekla do podzemních nádrží (tzv. aljibes) o kapacitě až desítek tisíc litrů. Tato voda se pak používala na praní, úklid domácnosti, zalévání, ale i k vaření a osobní hygieně. Představa záchytných ploch pro dešťovou vodu pokrytých holubími výkaly je proto mimořádně odpudivá 🤮.
V jednu chvíli to vypadalo, že se tady opravdu už dlouhá léta žádné krvavé divadlo nekoná. Všichni místní, se kterými jsem mluvila, svorně tvrdili, že „opravdu nic takového“… dokonce i v Teguise, které bývalo kohoutími zápasy vyhlášené, můj dotaz některé pobouřil a jiní mi se shovívavým úsměvem vysvětlovali, že to „bývalo kdysi dávno“.
V minulosti sehrávali u kohoutích zápasů důležitou roli také holubi (proto se možná dodnes těší tak mimořádné oblibě, což je kapitola sama pro sebe). Milovníci, tohoto „sportu“, kteří neměli možnost do arény přijít osobně, se shromažďovali v holubnících a čekali, až holubi přinesou zprávu o vítězi zápasu 😉… já vím, přátelé, že to zní jako ze středověku. 
Romana s Mirkem jsou ohromně činorodí, a tak je stejně jako nás vždycky pobaví klasický dotaz nějakého kamaráda: „Co tam pořád děláte?“ Přestože dům v Mala koupili od staršího švýcarského páru ve velmi dobrém stavu, zdejší klima celkem spolehlivě zaručuje, že díky vzdušné vlhkosti a soli je pořád co opravovat. Navíc se jako jedni z mála Čechů mohou pochlubit nádhernou vzrostlou – více než 30ti letou – zahradou, jejíž údržba taky vyžaduje určitý čas… který jí ovšem Romana s láskou věnuje.
Mirek s Romanou jsou bezvadní parťáci pro výlety, společné večeře, diskuse o všem možném, a nezkazí žádnou legraci. Jen v pití už jim nestačíme 🤣… ale i jim bude jednou 70, a pak si povíme.
P.S.: Jedna z mála fotografií Mirka v poloze nohama dolů. Na drtivé většině fotek totiž stojí „opačně“ 😆. 
Ještě v polovině minulého století se každé ráno za úsvitu od pramenů v horském masívu Famary vydávalo přes 50 velbloudů a oslů s nákladem vody do různých míst po celém Lanzarote. Ženy, děti, mladí i staří se sem vydávali naplnit nádoby touto cennou tekutinou. Odměnou za namáhavou dřinu jim bylo přibližně 5 litrů vody na osobu a den. Na praní a mytí nádobí používala většina lidi mořskou vodu. Katastrofální nedostatek vody byl pro místní populaci každodenní realitou. 
V roce 1946 byl schválen projekt umožňující vrty do skalního masívu Famara za účelem zajištění vody pro Arrecife. V roce 1953 byl projekt úspěšně dokončen a voda začala proudit do Mareta del Estado (viz minulý příspěvek). Poprvé v historii ostrova získalo Arrecife nepřetržité zásobování vodou. Zbytek ostrova však na tom byl stále stejně. Nedostatek vlastních zdrojů pitné vody znamenal nutnost pokračovat v jejím dovážení. 
Definitivní řešení přinesla až odsolovací továrna uvedená do provozu v roce 1965. Poté byla celá – jen pár let předtím s velkými těžkostmi vybudovaná – infrastruktura sestávající z tunelů, jímek, komplexu Montaña Guatisea, Mareta del Estado a již zmíněného akvaduktu ponechána pomalému chátrání. Vzhledem k jejich dnešnímu neutěšenému stavu musíme jen usilovně doufat, že odsolovací továrny nekleknou. 