Rtěnka od Diora & chorizo
By in

Rtěnka od Diora & chorizo

Co mají společného rtěnky od Diora a slavný španělský salám chorizo? Obojí obsahuje přírodní karmínové barvivo ze mšice zvané nopálovec karmínový (lat. Dactylopius coccus). Tyto mšice, původem z Mexika, parazitují na opunciích a živí se jejich šťávou. Barvivo získávané z jejich těla má vynikající kvalitu a je-li vhodným způsobem zpracováno, lze z něho přidáním různých ingrediencí získat širokou škálu barev od oranžové přes červenou a fialovou až po šedou a černou. Jelikož barvivo má zároveň jednu obrovskou výhodu – není toxické – používalo se celá staletí zejména v kosmetickém, potravinářském, vinařském a textilním průmyslu.

Aztékové znali toto přírodní barvivo již před rokem 1518, kdy Španělé dobyli Mexiko a všimli si, že domorodci sbírají z opuncií nějaký hmyz. Do Španělska se mšice dostala v 16. století a brzy poté se začala hledat nejvhodnější území pro kultivaci tohoto hmyzu. Jako nejvhodnější se nakonec ukázaly Kanárské ostrovy. Poptávka po zdejším  karmínu neustále rostla a v polovině 19. století se stalo toto barvivo pro místní skutečným zlatým dolem.  

Na Lanzarote, konkrétně v okolí dvou vesnic Guatiza a Mala, byly v minulosti rozsáhlé plantáže opuncií pro kultivaci mšic a karmín z nich získávaný byl odborníky považován za vůbec nejkvalitnější na světě. Poté, co však byla vynalezena daleko levnější syntetická barviva, začaly plantáže upadat a v současné době jich zbývá už jen zhruba 250 hektarů. V důsledku nedávného zákazu použití syntetických barviv v potravinářském a kosmetickém průmyslu však místním svítá určitá naděje, že by se poptávka po přírodním karmínu znovu mohla oživit.

By in

Po roce opět o zdravotnictví

Nedá se říct, že by státní zdravotnictví vůbec nefungovalo, jen funguje úplně jinak než české. Hlavním principem je několikastupňová hierarchie, která je naprosto neprůstřelná, nelze ji nijak obejít, urychlit či uplatit. Člověk-pacient je zrnkem, které je do soukolí systému vhozeno a – má-li štěstí, že jeho choroba není akutní a snese odkladu – po mnoha měsících vyvrhnuto vyléčené. Ovšem v různých situacích, se kterými systém nepočítal, se může člověk-pacient dostat do bezvýchodného bludiště navzájem si odporujících pravidel a ustanovení – např. když nějakým omylem vypadne z počítačového systému, jako se to stalo mně. To pak musíte zdolat postupně několik přepážek v různých kancelářích různých oddělení, kde si budete stěžovat, jak se něco takového mohlo stát, vysvětlovat, žádat, žadonit, reklamovat, postupně hřímat a vztekat se, že náklady na vám poskytnutou zdravotní péči přece, mierda! (pardon), hradí Česko, tak ať vás koukají hezky rychle znovu zařadit do systému státem hrazené zdravotní péče a vyšetřit vás. A při tom všem budete doufat, že snad některý z těch bohorovných pracovníků za přepážkou – co se tak mile usmívá a už asi popáté opakuje, že zrovna to, co chcete, nespadá do jeho pravomoci a tedy zařídit nemůže, ale cokoli jiného pro vás udělá velice rád – bude věnovat vašim slovům aspoň špetku pozornosti… protože, přátelé, vy jste totiž zcela odkázáni na to, co naklepe do svého PC a kam to odešle. Jo, a nemyslete si, že oběhnout těch několik přepážek stihnete během jednoho či dvou týdnů. Ke každé přepážce si totiž musíte na stránkách státního zdravotního systému sjednat schůzku předem – tzv. „cita previa“ – na přesné datum a hodinu. A to i v případě, že jste – tak jako my – hrdými majiteli elektronického podpisu. Zdravotnickou agendu totiž on line z domova vyřizovat nelze, přestože nám to bylo původně řečeno a byl to taky hlavní důvod, proč jsme absolvovali anabázi vedoucí k jeho získání – viz příspěvek z 21.8.   

Výše uvedená hierarchie a její jednotlivé stupně fungují tak trochu jako beranidlo proti návalu pacientů – některé slabší povahy to postupně vzdají a vyhledají soukromého lékaře. Počáteční otázku k čemu je vlastně praktický lékař (médico de cabecera) už jsme si dávno zodpověděli – je to první, zásadní a absolutně nevynechatelný článek systému, právě u něho musíte vždy začít. Na rozdíl od Česka postup, že se prostě objednáte ke specialistovi buď sami, anebo s doporučením všeobecného lékaře, tady NEEXISTUJE. Žádný specialista v rámci systému státního zdravotnictví vás ani neobjedná ani nevyšetří, protože by za vás neobdržel úhradu. Proplacená dostane pouze vyšetření pacientů, které mu pošle rodinný lékař sám. Dalším téměř všemocným článkem je tzv. Pomoc klientům, kde po dlouhém vyčekání pořadí úředník u přepážky zaznamená váš požadavek na vyšetření, či jeho urgenci do elektronického systému. Na místě se nedozvíte nic víc, než že vám zavolají. A pak jednoho dne, při mimořádném štěstí již za mnoho týdnů ale většinou až za mnoho měsíců, se ozve telefon – klidně třeba v 10 hodin večer – a oznámí vám datum a hodinu, kdy se máte dostavit na kýžené vyšetření (taky třeba v 10 hodin večer) 😊. Vzhledem k tomu, že už čekáte celé týdny či měsíce, i v případě, že se vám to vůbec, ale opravdu vůbec nehodí, nebudete – samozřejmě – riskovat odmítnutí termínu a další čekání. Na druhou stranu, místní nemívají problém s jakýmkoli termínem, pokud zrovna nekoliduje s karnevalem či jinými oslavami…  

Bez „cita previa“ (na uvedené sousloví už jsem alergická!) tady nevyřídíte nikde nic, nejen u lékaře či v nemocnici, ale ani u vodáren, elektráren, v kuchyňském studiu, vzorkovně podlahových krytin a jinde. Podle našeho názoru mají místní doslova panickou hrůzu z toho, že by nějaký zákazník mohl jen tak z ničeho nic přijít a chtít něco hned. Potřebují si zvyknout na představu pracovního výkonu a připravit se na něj. Výhodou pevně sjednaného termínu schůzky je, že prakticky nikdy a nikde nečekáte. Ovšem až poté, co vyčekáte často až nehorázně dlouhou dobu do termínu schůzky 😊.

A ještě poznámka na konec: přátelé, z pohledu státního zdravotnictví ve Španělsku (potažmo na Lanzarote), ale i jinde v Evropě vzkazujeme: važme si českého systému zdravotnictví i jeho úrovně v míře nejvyšší !!!!! 

Kam na jedno orosené?
By in

Kam na jedno orosené?

Taková velmoc v oblasti minipiovarů jako Česko Lanzarote není, ale dva tady taky máme.

Jeden z nich Nao sídlí v přístavní čtvrti Arrecife a vyrábí poměrně širokou škálu piv, která rozhodně nejsou určena pro chudáky – viz ceník ne restaurace, ale prodejny! v pravém horním rohu fotky lednice. Když vezmete v úvahu zdejší cenovou hladinu nápojů, je to docela řacha. Jen namátkou několik názvů piv, abyste se třeba mohli blýsknout mezi kámoši: Capitán, Mucho (IPA), Marinera, Black Patron (černé IPA, 7,5% alk.), Gloria či Maresía (s příměsí vinných bobulí Malvasía). Když jsem napsala, že nejsou pro chudáky, musím dodat, že nejsou ani pro Čechy, protože my máme obecně docela jinou představu o tom, jak má pivo chutnat.

A ještě poznámka: Bratr servírky, která má také na starosti prodej přes ulici, se oženil s Češkou a už 11 let žije v Poděbradech. Ale pivo nám levněji neprodala. 😊

Druhý minipivovar Malpeís sídlí v městečku Tinajo a vyrábí 3 druhy piva: Jable (světlý ale), Bermeja (polotmavé) a Rofe (tmavé). Začátky obou byly podobné tomu, jak začínala spousta českých minipivovarů  – majitelé nejprve nějaký čas experimentovali s vařením piva v garáži, poté dali ochutnat několika přátelům a ti je přesvědčili, aby se do výroby piva pustili profesionálně. Cílem obou minipivovarů je sice vyrábět pivo z místních zdrojů, v současné době se však prakticky veškeré suroviny – slad, chmel i kvasnice – dovážejí z Belgie, Německa, USA a Velké Británie. Možná i proto si místní někdy dělají legraci, že prý „Jaká lanzarotská piva? Spíš belgická, protože jediné čím příspěje Lanzarote je voda.“ 😊

Otevírací doba pivnic obou pivovarů je pouze čtvrtek a pátek 12 – 15 a 18 – 22 a sobota 12 – 16 hodin. V Česku by za normální situace tak omezená otevírací doba neobstála, ale nyní na tom čeští zákazníci nejsou o moc líp…

 

La Mareta by mohla vyprávět...
By in

La Mareta by mohla vyprávět...

Rezidence La Mareta v Costa Tequise byla původně postavena pro jordánského krále Hussaina. Ironií osudu však jordánský monarcha v této vile nikdy nebydlel – ač Lanzarote často navštěvoval – a v roce 1989 ji daroval někdejšímu španělskému králi Juanu Carlosovi I. Ten zde pak často a rád pobýval společně s dalšími členy své rodiny. V době panování Juana Carlose I. vila hostila také mnoho vrcholných politiků, mezi jinými tehdejšího německého kancléře Gerharda Schrödra, bývalého německého kancléře Helmuta Kohla, kazachstánského prezidenta Nursultána Nazarbájeva či bývalého prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova s manželkou Raisou. Třikrát zde jako host  královské rodiny pobýval i Václav Havel.

Rezidence ovšem zažila také smutné okamžiky, např. když zde 2. ledna 2000 v kruhu širší rodiny těsně po oslavách Nového roku náhle zemřela matka dnešního emeritního krále. Když na španělský trůn usedl král Felipe IV. a ukázalo se, že jeho manželka dává přednost Mallorce, věnovala královská rodina rezidenci Fondu národního dědictví. Od té doby zde s oblibou tráví svou dovolenou španělští premiéři, z nichž nejméně dva – Aznar a Zapatero – si ostrov zamilovali do té míry, že si tady později pořídili vlastní vily. Letos zde strávil dovolenou také současný premiér Pedro Sánchez s rodinou. Několik španělských (pravicových) periodik to okomentovalo slovy, že je zapotřebí skutečně silné hroší kůže k tomu, aby se jeden (rozuměj premiér) nejdřív aktivně podílel na „vyhnání“ emeritního krále ze země a pak se s klidem vy***l na jeho WC a ulehl s manželkou do jeho postele.   

Současný král to nemá lehké...
By in

Současný král to nemá lehké...

Při svém nástupu na trůn v roce 2014 prohlásil, že navrátí španělské monarchii ztracenou pověst a lesk. Zejména příbuzní mu to však příliš neulehčují…

Otec – emeritní král Juan Carlos I. – je podezřelý a vyšetřován z přijetí úplatků od španělských firem, které získaly zakázku na výstavbu vysokorychlostní železnice v Saúdské Arábii. Když se začala tato nepříjemná kauza vyšetřovat, král Felipe VI. se  vzápětí vzdal dědictví po svém otci a současně mu zrušil roční rentu. Svým nedávným rozhodnutím opustit Španělsko emeritní král svému synovi ulehčil situaci. 

Sestra Cristina a švagr byli vyšetřováni kvůli rozsáhlým podvodům a zpronevěře. Crisitinu nakonec soud zprostil viny, na rozdíl od jejího manžela, který si odpykal 6 let vězení. Skutečnost, že Cristina po celou dobu stála při svém manželovi a nikdy nepřipustila jeho vinu, však způsobila mezi sourozenci hluboký rozkol, který vyvrcholil tím, že ji král Felipe VI. v roce 2015  zbavil šlechtického titulu vévodkyně z Palmy a odebral jí rentu. Muselo to pro něho být těžké rozhodnutí, protože v mládí si s Cristinou velmi rozuměli a v počátcích jeho milostného vztahu se současnou manželkou Letizií jim Cristina dokonce půjčovala na víkendy rodinnou rezidenci v Barceloně.

Manželka Letizia, bývalá novinářka z Ovieda, se kterou se seznámil na večeři podnikatelů. Následovala tajná milostná romance, o dva roky později královská svatba a pak postupně menší i větší problémy, jaké má lecjaký manželský pár… až na to, že Felipe VI. a Letizia nejsou lecjaký, ale královský manželský pár. Letizia sice nemá na svém kontě žádné finanční skandály, ale pravidelně se stává protagonistkou novinových titulků kvůli rodinným průšvihům, plynoucím vesměs z toho, že si nikdy navzájem „nesedli“ s tchánem a tchýní. Emeritní král Juan Carlos I. Letizii do rodiny nikdy nepřijal; představoval si, že se jeho syn ožení s aristokratkou z některého evropského šlechtického rodu a milostný románek s „plebejkou“ považoval dlouho jen za pomíjivou záležitost. Fotografie téměř rvačky mezi Letizií a Sofií, která se seběhla před katedrálou na Mallorce přede dvěma roky, nenechala nikoho na pochybách, jaké jsou vztahy mezi současnou královnou a její tchýní. Nedávno vzbudila velké pozdvižení další fotografie, na které byla Letizia zachycena bez snubního prstenu. Královský zpravodaj však vzápětí přispěchal s vysvětlením, že Letizia trpí alergií na zlato. Politické kruhy údajně děsí možnost, že v případě nemoci, či smrti krále Felipa VI., by se Letizia stala hlavou státu. V poslední době se v tisku čím dál víc spekuluje o královském rozvodu s tím, že první „možné“ datum rozvodu připadá na rok 2023, kdy starší dcera královského páru dosáhne plnoletosti.

Dalším, komu rozličné a četné poklesky členů královské rodiny dělají upřímnou radost, je premiér Pedro Sánchez, který – coby levicový lídr – krále Felipa VI. srdečně nesnáší z ideologických důvodů a využívá každé příležitosti, jak jeho pozici oslabit.

Úvodní foto převzato z El Mundo.

Problém zvaný uralita
By in

Problém zvaný uralita

Tak už konečně víme, proč udělat přípojku vody na pozemek trvá tak dlouho… toto tajemství není ani krásné ani sladké, ale naopak dost hořké. Jmenuje se uralita, což byl původně název firmy, a ten se vžil i pro označení materiálu, který uvedená firma vyráběla a který se  několik desetiletí používal pro střešní krytiny, zásobníky na vodu, větší i menší lodě a… vodovodní potrubí. V roce 2002 byl tento materiál z důvodu toxicity a prokázaných karcinogenních účinků ve Španělsku (i v dalších zemích) zakázán, ale likvidace již existujících stavebních prvků a potrubí vázne. Zejména Kanárské ostrovy jsou tímto materiálem, známým také jako azbestocement, doslova zaplavené 🤢. Na Lanzarote sice – bohudík – střechy z azbestocementu nemáme, ale potrubí – bohužel – ano. A protože jeho řezání je považováno za zvlášť nebezpečnou manipulaci, existuje na ostrově jen jedna firma, která má na uvedenou činnost licenci. A tedy čekáte několik měsíců, než přijdete na řadu. Ale, přátelé, dovedete si představit tu radost, až jednoho dne vytryskne z vašeho fungl nového a ekologicky zcela nezávadného kohoutku křišťálově čistá čerstvě odsolená voda přivedená do vašeho domu toxickým potrubím v silnici?!?

Kdoví, jestli právě tohle není vůbec hlavní důvod, proč se nedoporučuje vodu z kohoutku pít…

Pozn. 1: V roce 2019 nařídil španělský soud firmě Uralita vyplatit postiženým obětem zatím nejvyšší odškodnění  v historii Španělska ve výši 3,4 miliónu Eur.

Pozn. 2: Španělský uralita má v Česku bráchu; je jím Eternit vyráběný dlouhá léta v Hýskově u Berouna.

Voda nad zlato
By in

Voda nad zlato

Lanzarote je nejvyprahlejší z Kanárských ostrovů a od pradávna trpí nedostatkem vody. Na jeho území neexistují žádné řeky, jezera ani jiné přírodní vodní plochy. 

I dnes, kdy otočíte kohoutkem a máte k dispozici osvěžující a navíc pitnou vodu, se stačí pouze rozhlédnout kolem sebe, abyste si okamžitě uvědomili, jaká vzácnost je tady voda. Její nedostatek je patrný na každém kroku a život lidí v minulosti, kdy mohli počítat jen s vodou, která spadla z oblohy, musel být strašně – pro dnešního člověka až neuvěřitelně – těžký a strastiplný. Ať jsme pátrali jak jsme chtěli, nezjistili jsme nic jiného, než že veškerou vodu odnepaměti zajišťovaly pouze dešťě a částečně také kondenzovaná vzdušná vlhkost, čili rosa. To jsme, samozřejmě, slyšeli od místních hned zpočátku, ale zdálo se nám to tak nepravděpodobné a neuspokojující, že jsme stále čekali na nějaké senzační odhalení v podobě artéských studní, či něčeho podobného. Ale dnes už víme, že dávní obyvatelé Lanzarote byli SKUTEČNĚ plně odkázaní jen a jen na dešťovou vodu a rosu. Což je pro nás opravdu fascinující zjištění i přesto, že zdejší dešťě vypadají asi tak, jako když na vás někdo lije jeden kýbl vody za druhým (ale přicházejí jen 2 – 4 x ročně) a rosa je ráno velmi masívní. Vesničané odedávna budovali jímky (tzv. aljibes), do kterých sváděli vodu ze střech a svahů. Aby se vzácná voda nevsakovala do země, ale stekla tam, kam má, pomazávali části svahů původně jílem a v pozdějších dobách maltou či cementem. Největší takto upravená plocha na zachytávání vody je asi 1 km od Maguezu na svahu sopky Corona – viz světlá čárka na úpatí sopky na úvodním obrázku –  měří zhruba 700 x 300 metrů a voda se zachytávala (a zachytává dodnes) do velké podzemní jímky – viz obrázek vpravo.

Jako obří jímky na vodu sloužila i dna některých sopek obsahující nepropustnou horninu, a dochovalo se také pár kopaných studní. Nicméně, dřívějším obyvatelům ostrova nazývaným Guanche patří náš obrovský obdiv, že v takových podmínkách vůbec dokázali přežít. A vůbec nás nepřekvapuje, že mnozí z nich se odhodlali k riskantní cestě přes Atlantický oceán. Jedním z měst, které založili lidé původem z Lanzarote, je např. San Antonio v Texasu.

V roce 1913 byly z popudu krále Alfonsa XIII. v Arrecife vybudovány na tehdejší dobu obrovské nádrže pro zachycování vody z řídkých, ale vydatných dešťů.

A pak, v roce 1965, byla dokončena výstavba první odsolovací továrny u Arrecife na principu reverzní osmózy. V současnosti jsou v provozu celkem 3 kapacity, schopné vyrobit téměř 100 000 m3 pitné vody denně. Vzhledem k narůstající poptávce (před koronavirovou krizí) a neexistenci jakýchkoli alternativních zdrojů vody je momentálně ve stádiu příprav projekt výstavby čtvrté továrny. Zdálo by se, že po objevení procesu odsolení mořské vody, je to víceméně selanka, ovšem přesněji řečeno, je to spíš solanka. A to je také největší problém odsolovacích zařízení, protože na 1 l odsolené vody vyprodukují zhruba 1, 5 l solanky, tj. solného roztoku, který bývá v případě odpadu z odsolovacích zařízení tak koncentrovaný, že se zpátky s mořskou vodou nesmísí, ale klesá jako „jitrnice“ na dno, kde vyhubí vše živé a navíc zbaví okolní moře kyslíku.

Odsolená voda tekoucí na Lanzarote z kohoutků je pitná, ovšem obsahuje relativně velké množství chlóru – který někdy cítíte – a naopak neobsahuje minerály důležité pro lidské tělo, takže se nedoporučuje konzumovat ji dlouhodobě bez doplňování minerálů z jiných zdrojů. Nedoporučuje se s ní ani zalévat, pokud ji nenecháte dostatečně dlouho odstát, aby chlór vyprchal.

Jen slunce nestačí...
By in

Jen slunce nestačí...

Dnes, 10. září, je Světový den prevence sebevražd. Celý život žiju – a myslím, že nejen já – v domnění, že jedním z klíčových faktorů vysvětlujících vyšší počet sebevražd v severských zemích, je nízký počet hodin slunečního svitu. A naopak, že obyvatelé jihoevropských států, jimž byla do vínku nadělena XL porce slunce, o chmurnou myšlenku ani nezavadí. Ovšem statistické údaje konkrétně o Kanárských ostrovech tuto teorii moc nepotvrzují.

V celém světě ročně spáchá sebevraždu kolem 800 000 lidí, z toho nejvíc lidé ve věkové skupině 40 – 59 let. Ve Španělsku si každý den sáhne na život v průměru 10 lidí, zhruba 2x tolik, než kolik jich zemře při dopravních nehodách, přičemž 3 ze 4 sebevrahů jsou muži. Velmi častým důvodem sebevraždy ve Španělsku bývá soudní příkaz k vystěhování z bytu. A když už jsem toto téma načala – muži dávají přednost  oběšení, zatímco ženy se spíš vrhají z výšky do prázdna. A pozor přátelé, s přibývajícím věkem riziko sebevraždy stoupá.

A teď informace, která bude asi pro většinu z vás stejně šokující, jako byla pro nás: nejvíce sebevražd ve Španělsku mají dvě severní provincie – Asturie a Galicie a … Kanárské ostrovy! 🤢 Naproti tomu nejméně sebevražd páchají obyvatelé Madridu, Katalánska a Murcie. Na důvodech, proč tomu tak je, se neshodnou ani experti. Jedna z hypotéz říká, že počet sebevražd vzrůstá v regionech se zvyšujícím se počtem obyvatel a klesá v regionech s klesajícím počtem.

Takže, v rozporu s obecným přesvědčením – jak je vidět – pouhý dostatek slunce k životu a štěstí nestačí… 

Snachy & tchýně: všude je to stejné
By in

Snachy & tchýně: všude je to stejné

O vztazích mezi snachami a tchýněmi už bylo napsáno víc než dost. A v královských rodinách, jak je vidět, nejsou o nic lepší, či víc „nóbl“,  než jinde.

O velikonocích roku 2018 obletěly španělsky mluvící svět fotografie královské rodiny stojící po mši před katedrálou v Palma de Mallorca, na kterých ani při nejlepší vůli nešlo přehlénout nepřátelské gesto královny Letizie, která chtěla za každou cenu zabránit své tchýni – emeritní královně Sofii – nechat se vyfotit se svými dcerami, jejími vnučkami. Král Felipe VI. a jeho otec emeritní král Juan Carlos I. stáli bezradně o kousek dál a bylo jim evidentně velmi trapně. Královnu Sofii Španělé milují, zatímco královna Letizie jim zatím k srdci nepřirostla, je na jejich vkus příliš chladná a anorektická. Po velikonocích se dokonce sešel krizový štáb s cílem navrhnout novou strategii, jak přimět Španěly, aby měli královnu Letizii raději. Incident před katedrálou byl tak vážný, že měl negativní dopad i na manželství královské dvojice. 

Emeritní královna Sofie zase ráda dráždí svou snachu Letizii tím, že neustále nabízí jejím dvěma dcerám (svým vnučkám) anýzové bonbóny, které nosí po kapsách. Podle dobře informovaných zdrojů prý to dělá s velkým potěšením, přestože – anebo protože – dobře ví, jak to Letizii, posedlou zdravou výživou, vytáčí. 😊

Historie se zjevně opakuje, protože dnešní emeritní královna Sofie se svou tchýní – María Bourbonská – také nevycházela právě nejlíp. Před svatbou se viděly jen několikrát a bylo to už v době, kdy María ze žalu nad ztrátou nejmilejšího syna a manžela propadla nadměrnému pití, což se ve Španělsku považuje za velký společenský trapas. Je proto otázkou, zda skutečně bylo pouhé nedopatření, že na svatbu v Aténách zapomněli pozvat ženichovu rodinu 😊, takže María musela přiletět pravidelnou linkou.

Historka o tom, jak se za toto ponížení María o něco později Sofii pomstila, je ve Španělsku dobře známá, ale vy, přátelé, ji asi uslyšíte poprvé: Když za pár let Sofie – už se dvěma malými dcerkami – přijela za Maríí do hotelu v Saint Tropez, aby zde společně strávily léto, María je tajně odvedla ke kadeřníkovi a nechala jim oholit hlavičky dohola. Když Sofie své „ostříhané“ dcerky uviděla, byl prý její křik slyšet až do hotelové recepce. María se bránila tvrzením, že chtěla, aby jim narostly silnější vlasy. 😊

Úvodní foto tří královen vypůjčené z El Espaňol, zleva Letizia, Sofia, María.

Každá rodina má svou černou ovci...
By in

Každá rodina má svou černou ovci...

… a španělská královská rodina není výjimkou. A tak mě napadlo, že bych vás, přátelé, mohla v mezidobí mezi jednotlivými etapami výstavby, také seznámit trochu blíž s některými členy královské rodiny a jejich osudy a skandály, protože některé postavy jsou skutečně velmi rázovité a jejich životní příběhy, myslím, mimořádně zajímavé.

Juan Carlos I., dnes již král „ve výslužbě“ (emeritní) je velmi sympatický chlapík, který si uměl získat davy neokázalým až lidovým vystupováním a nekomplikovanými projevy k veřejnosti (zlé jazyky to přičítaly jeho nepříliš pronikavému intelektu). Po většinu svého vládnutí, které trvalo téměř čtyři desetiletí, byl respektovaný a všeobecně oblíbený a v mladším věku navíc velmi šarmantní chlap. Celý jeho život však lemují větší i menší poklesky osobního i finančního rázu a navíc smůla, že se na něho vždycky všechno provalí. 😊 Jedním z těch bezesporu větších bylo zastřelení – údajně nešťastnou náhodou – mladšího bratra Alfonse, když bylo Juanu Carlosovi 18 let. Vzhledem k tomu, že se rodina z pochopitelných důvodů snažila tragickou nehodu ututlat a žádní svědci události nebyli, zřejmě už se nikdy nezjistí, co se tenkrát vlastně stalo.

Celoživotní zábliba ve zbraních stála Juana Carlose nakonec i trůn a zapříčinila jeho vynucenou abdikaci. To když se přišlo na to, že v roce 2012, když Španělsko sužovala těžká ekonomická krize, a navíc poté, co veřejně odsoudil lovy divokých zvířat pro zábavu, odjel s milenkou do Botswany na lov lvů. Celý výlet by byl pravděpodobně proběhl v naprostém utajení, nebýt toho, že král si během lovu při pádu zlomil kyčel.

Stejná smůla provázela i jeho vztah s manželkou Sofií (řeckou princeznou), resp. jeho četné nevěry, z nichž několik se mu nepodařilo ututlat. Královna Sofie tuto potupu Juanu Carlosovi nikdy neodpustila, a proto královský pár už od roku 1976 nesdílí společné lože (jak mohou zpravodajci o královské rodině vědět takové detaily?) a plní společně pouze formální povinnosti spojené s královským majestátem.

Dopis, ve kterém emeritní král oznamuje své rozhodnutí opustit Španělsko, obsahuje rovněž pasáž, ve které  zdůrazňuje, že po celých téměř 40 let svého panování mu vždycky leželo na srdci nejvíce ze všeho dobro Španělska. Vyšetřovatelé prověřující původ 65 miliónů Eur na tajných kontech ve švýcarských bankách, které pravděpodobně pocházejí z provizí firem, však tomuto emotivnímu vyjádření prý tak úplně nevěří. 😊

Na druhou stranu se historici i politologové shodují v názoru, že přínos Juana Carlose I. při přechodu Španělska od autoritativního režimu generála Franka ke konstituční monarchii a demokracii je zcela nezpochybnitelný a bez něho by „historie byla jiná a zřejmě ne lepší.“

Ilustrační fotografie jsou, samozřejmě, vypůjčené ze španělských zdrojů.