Stinná stránka jara

Stinná stránka jara

Konec zimy a začátek jara je obdobím, kdy na Lanzarote – a zejména v horském zelinářském středisku Maguez – spadne nejvíc dešťových srážek. Naše údolí se na cca 2 měsíce zazelená a všude vyraší krásně vypadající (ale zatraceně vlezlý a houževnatý) plevel se signálně žlutými kvítky a jakýsi „giga“ heřmánek. Ale to není všechno – díky teplu a vlhku vyraší taky spousta plísní a vyrojí se množství mšic, svinek, červců a podobných hmyzích neřádů 😱. Naše kaktusy, sukulenty, citrusy i zeleninu během jediného týdne napadlo snad všechno, co mohlo. Musela jsem všeho nechat a okamžitě to začít řešit. S fotkami té zkázy jsem dorazila do prvního zahradnictví, doufajíc, že poznají, o co se jedná a nabídnou mi vhodnou agrochemii. Nepoznali nic, ale dali mi zdánlivě vynikající radu – obrátit se na zdejší experimentální farmu, kde mají bioložku, agronoma, biolaboratoř a velké zkušenosti. Na místě mě ale čekalo zklamání, neb jsem se dozvěděla, že se zabývají jen hospodářskými rostlinami a o kaktusech a sukulentech nevědí zhola nic. Doporučit nějakého specialistu na kaktusy nedokázali a na mou udivenou poznámku,  že „Lanzarote je přece porostlé samými kaktusy!“ jen rozpačitě krčili rameny. Když jsem pak s nepořízenou dorazila domů, Vr. navrhl, že bych se možná měla jet poradit do Kaktusové zahrady v Guatize. No jasně! Kde jinde než tam by měli vědět o chorobách kaktusů maximum? Mám já to ale chytrého muže!

Hned po obědě jsem se tedy vydala na druhou misi. Pro názornost jsem s sebou vezla vzorky napadených rostlin, s cílem získat od tamního zahradníka co nejpodrobnější návod co dělat. Pokud si ovšem, přátelé, myslíte, že jsem o hodinu později odjížděla s nějakými konkrétními radami, mýlíte se stejně, jako já ve svých představách. Antonio je sice největší odborník na kaktusy na Lanzarote, ale  – tak jako většina místních – vyznává i on typický zdejší fatalistický přístup k událostem a celému životu, takže jsem se dozvěděla, že: často nikdo neví o jakou chorobu se jedná, rostlina si někdy poradí sama, a když ne, je to prostě příroda… Druhým typickým místním povahovým rysem je naprostá absence zvídavosti, takže Antonio je ve své nevědomosti spokojen a po více informacích a poznatcích se nepídí. No, budu upřímná, čekala jsem víc. 😒

(Taky jsem si všimla, že zdaleka ne všechny kaktusy v zahradě jsou zdravé. Což mě poněkud znepokojilo). 

Cestou domů jsem v nejbližším zahradnictví nakoupila spoustu přípravků na hubení škůdců, plísní a hub, a taky různobarevných bobulí všech možných hnojiv, kterým se tady obecně říká „guano“. Doma jsem pak po přečtení návodů na použití, zjistila, že jak dávkování, tak frekvence postřiku se prakticky u všech přípravků liší od doporučení, která jsem dostala v zahradnictví.

Začíná mi docházet, že poslední „bezúdržbovou“ zahradu jsem zřejmě měla v Česku…