Včera jsem se vydala navštívit hrnčíře Aquilina – viz minulý příspěvek – v jeho dílně. Rukodělná tvůrčí činnost všeho druhu mě totiž velmi zajímá a s tvorbou keramiky nemám zatím žádné zkušenosti. Když jsem na polní cestě před malým starobylým stavením vystoupila z auta a ušla asi deset kroků, takže Dacia přestala být útočištěm pro případ nejvyšší nouze, vyřítila se ze dveří dílny směrem ke mně obluda o velikosti telete se srstí nápadně připomínající hyenu skvrnitou. Propadla jsem panice a můj zoufalý řev se začal rozléhat údolím s takovou intenzitou, že na silnici zabrzdila dvě auta s turisty. Vzápětí vyšel z dílny Aquilino a začal mě stylem všech majitelů psů chlácholit, že „pejsek“ je „hodný“ a chce si „jenom hrát“.

Kromě psa miluje Aquilino ještě svou motorku a přítelkyni Fionu, která je taky keramička. Fiona má v dílně velkou pec na plyn, ve které ale Aquilino kvůli autentičnosti své nádoby nevypaluje – cožpak neolitičtí umělci znali plyn? 😆 Jeho pec na dřevo stojí zhruba 500 metrů od dílny ve svahu sopky La Corona a připomíná jakési kamenné iglů. 

Aquilino mi ochotně předvedl, jakým způsobem vznikají nádoby bez použití hrnčířského kruhu. V jeho podání to vypadalo jako jedna z nejjednodušších činností na světě. K mé velké radosti mi taky prozradil, že pořádá kurzy keramiky pro laické zájemce. A ještě, že kromě jiného vyrábí taky zahradní trpaslíky. Trpaslík může mít namísto klobouku sopku a uvnitř zadku ohniště. A pokud majitel projeví zájem, může mít trpaslík i jeho tvář 🤣. 

Pozn.: Španělsky se trpaslík řekne „gnomo“ a Aquilino mě na můj dotaz ujistil, že význam toho slova je veskrze pozitivní. To znamená, že při zítřejší debatě s Manem o válce na Ukrajině – která bezesporu přijde na přetřes tak jako každý den – zase nebudu vědět, jak označit toho zločinnýho skřeta.