To jsme takhle jednoho rána (nutno podotknout, že svátečního, jenže svátků je tady tolik, že aby člověk své dílo aspoň trochu popostrčil dopředu, nevystačí jen a výhradně s rány všedních dnů 😊) měli objednaného bagristu, aby zboural poslední zbytky zídek u silnice, odbagroval a odvozil přebytečnou zeminu a připravil terén pro budoucí parkovací stání. Bagr se zakousl do zídky přesně v 7:30 a netrvalo ani pět minut, než z domu odnaproti vyběhla sousedka v pyžamu, v ruce třímala mobil, kterým všechno natáčela a křičela jako pominutá, že ve sváteční dny není dovoleno pracovat a že už volala policii. To nás dost vyděsilo a v prvním momentu jsme vůbec něvěděli, jak tu nepříjemnou situaci vyřešit. Bagristu jsme přemlouvali asi 2 týdny, než si na nás konečně udělal čas, takže představa, že zase odjede, aniž cokoli udělal, byla tristní. Vysokou pokutu za nedodržení svátečního klidu jsme ale taky zaplatit nechtěli… Bagrista mezitím pokračoval v práci, dál vytáčel motor bagru na maximální výkon a incidentu na ulici nevěnoval ani špetku pozornosti. Než jsme se s Vr. stihli dohodnout na nějaké strategii, už u nás brzdilo policejní auto. Z něho vystoupili dva chlapíci v uniformách, nejdřív se navzájem kamarádsky poplácali po zádech s bagristou, pak s úsměvem (tušeným pod rouškou) „domluvili“ nám, abychom příště nezačínali před 8.00 „znáte lidi…“, a jeden z nich pak strávil půl hodiny s řemeslníky, co dokončují sousední dům a taky zrovna v ten svátek pracovali…
Jo, asi jsem zapomněla napsat, že tomu jednomu z nich sousední dům patří a že je to náš budoucí soused. Není úplně marné, mít za souseda policajta… 😊