Podařilo se nám sehnat telefonní číslo na posledního souseda nalevo, jehož dům je už asi 10 let rozestavěný. Tak jsem mu hned zavolala, abych se zeptala, zda by byl ochoten na přechodnou dobu zhruba dvou týdnů, než nám zavedou stavební proud a vodu, nám vypomoci s dodávkami elektřiny a vody. Rozhovor ale záhy nabírá úplně jiný směr, než jsem čekala.
ON: Jak se jmenuje ta firma?
JÁ: Crispalanza (název skoro všech zdejších firem končí na „lanza“).
ON: Z Teseguite?
JÁ: Ne, z Teguise.
ON: To je to samý. A majitel?
JÁ: Miguel (tak se tady jmenuje každý druhý…)
ON: Tak tomu darebákovi NIC nedám!!!
JÁ: Aha… A proč?
ON: Nedostavěl mi dům a ještě mě okrad´!!!
JÁ: Cože!?!
ON: Jaký má auto?
JÁ: Víte, já jako žena autům nerozumím.
ON: Má světle šedou dodávku, co? (světle šedou dodávku mají skoro všechny stavební firmy…)
JÁ: Moment… (běžím za Vr. do pracovny, div se nepřerazím, ale Vr. který vždycky ví jakou zatracenou kraksnu má kdekdo, ve své životní roli fatálně selhává, protože taky NEVÍ s čím jezdí Miguel…)
Přesto, že jsme napůl přesvědčeni, že se o našeho Miguela nejedná, navrhuju, že se opatrně zeptáme, zda s tím domem vedle nás neměl v minulosti něco společného. Vr. je ale toho názoru, že někdy není zapotřebí vědět úplně všechno, tím spíš, pokud bychom se například měli dozvědět, že už si ani nepamatuje, kolik domů nedodělal 😊.
Má, samozřejmě, pravdu jako vždycky, ostatně první zálohu na dům už jsme zaplatili…