Už před časem jsem se zmínila o monokarpických rostlinách a jejich zvláštnosti: vykvétají jen jednou za život, vysemení se, a pak hynou. Zato ale v roce, kdy vykvetou, uspořádají velkolepé představení. V příznivých podmínkách si počkáte 4 – 5 let, v méně příznivých výrazně déle. 
Každopádně, když rostlina „vyhodnotí“, že nastal ten správný čas, na nic nečeká a jde do toho naplno. Vyžene mohutný stvol o průměru 6 – 10 cm postupně do výšky 6 – 8 metrů. Vzhledem k tomu, že denní přírůstek může činit klidně i 20 cm, je to docela fofr 🚀. Stvol je navíc tak pevný a pružný, že dokáže přečkat zdejší vichřice, a člověku nezbývá, než tiše žasnout nad schopností přírody zkonstruovat takové dílo. 
Ovšem občas se vám po ránu naskytne pohled, svědčící o tom, že v noci se asi děly věci… 😲
Postupně se rozvíjející obří květenství vydrží většinou několik měsíců čerstvé a pak ještě mnoho dalších měsíců v uschlém stavu, kdy se tak trochu podobá opelichané borovici. Většina lidí dříve či později ztratí nervy čekat, až se stvol konečně někam neřízeně zřítí, a uřízne ho. 
Koneckonců, ve zdejších krajích mnoho těchto „soušek“ slouží jako vánoční stromky 😀.
Během dalšího roku pak celá rostlina pomalu usychá, definitivní zánik je tedy běh na poměrně dlouhou trať.
Na místě uschlé „matky“ už se mezitím mají čile k světu mladé výhonky, které rostlina prakticky po celou dobu života šíří všude kolem sebe, aby dále zvýšila své šance na zachování druhu.
Jo, a letos poprvé budeme mít, přátelé, také nezanedbatelný podíl na produkci medu v Maguezu 😀.