… jsou v některých ohledech místní lidi. Například po celou dobu stavby jsme už asi stokrát řešili stále stejnou situaci: s nějakým řemeslníkem se dohodneme na rozsahu prací a několikrát zdůrazníme, že v Maguezu nebydlíme, a je tedy nutné, aby nám v předstihu dal vědět, kdy dorazí, abychom měli čas přijet. V dalších dnech pak pravidelně posíláme esemesky s dotazem „Kdy začneš?“, které zůstávají bez jakékoli odezvy. A pak jednoho dne – většinou v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy právě něco zařizujeme a vůbec se nám nehodí všeho nechat a mazat na plný plyn do Maguezu – přijde esemeska: „Jsem tady a už hodinu čekám. Kde jste???“
Ač Lanzaroťané nevynikají ani přesností měření, ani precizním provedením práce, mají velmi silnou potřebu být chváleni. To se týká obkladačů, pokladačů podlah, malířů… prostě všech realizátorů dokončovacích prací. Pokaždé, když se objevíme na stavbě, hned za námi běží, s otázkou, jak se nám jejich práce líbí a přímo cítíme, jak lační po chvále. Ovšem přeborníkem v dožadování se pochvaly je náš kameník Pedro, který – jak se zdá – trpí přímo závislostí na chvále. Po každém odpracovaném dnu pošle fotku rostoucí zídky a pokud do 5 minut neobdrží na oplátku aspoň jeden palec nahoru, propadne panice a začne nás bombardovat dotazy.
Pedro: Tak jaká je?
My: 👍
Pedro: Je hezká?
My: Moc hezká.👍
Pedro: Líbí se vám?
My: Jasně. 👍👍
Pedro: Skutečně se vám líbí?
My: Moc.
Pedro: Tak proč dnes jen dva palce, když včera byly tři?
My: 👍👍👍
Pedro (nedokáže odolat nutkání překonat včerejší rekord 3 palců): Takže se vám teda doopravdy líbí?
My: 👍👍👍👍👍
Pro dnešek je Pedro spokojen, ovšem za cenu devalvace hodnoty 1 palce. Brzy budeme muset zřejmě posílat celé řádky palců, aby nebyl zklamaný. Konec zídek je totiž zatím v nedohlednu.