Celý proces koupě parcely trval víc než rok. První malou komplikací byla
skutečnost, že jsme cizinci. Museli jsme si zažádat o vystavení provizorního
španělského identifikačního čísla, tzv. N.I.E., provizorního proto, že ve Španělsku
zatím (-: nemáme trvalé bydliště, a založit účet u místní banky.
Zpočátku nás nenapadlo, že to bude taková výzva. Až po dvou měsících neustálého
dokládání dalších a dalších dokladů a potvrzení jsem pochopila, jak naivní až
směšná byla má první návštěva banky v Arrecife, kam jsem hrdě vstoupila s
požadavkem, že si chci otevřít účet a mám na to půl hodiny, protože v poledne
téhož dne odlétáme zpátky do Prahy. Úřednice mě zpražila pohledem a břitce odvětila, že za půl hodiny mi tedy účet v žádném případě nezaloží, a to ani v případě, že
s sebou mám všech tisíc a jedna dokumentů, které jsou k tomu zapotřebí. Což jsem,
samozřejmě, neměla…
Další – pro nás Čechy překvapivou – skutečností bylo, že zápis ve španělském
registru nemovitostí není povinný. Z čehož vyplynula další potíž – většina
lidí, se kterými jsme jednali, nechápala, proč vlastně na zápisu do registru
tolik trváme, když se jedná o dobrovolnou záležitost, která představuje další
administrativní úkon a s ním spojené mnohaměsíční čekání, až se příslušný
úředník rozhoupe a uráčí zápis provést.