Jako malá jsem slýchala z rádia písničku o kraji, kde „lidi nemají zámky na dveřích“. Tady sice lidé zámky mají, ale klíče s oblibou nechávají v nich – v případě aut uvnitř, v případě domů zvenku. Anebo nechávají dveře přímo pootevřené. Asi to platí jen o vesnicích jako je ta naše, ale i tak je to sympatické. Nám trvalo čtvrt roku, než jsme zvyky místních přijali a taky začali nechávat všechno odemčené…
Poslední věcí, která nám pro kolaudaci chyběla, bylo skleněné zábradlí v patiu. „Kluci“ ze sklenářství (už u nás byli tolikrát, že jsme spíš přátelé než klienti) přijeli včera změřit velikost skleněných tabulí s tím, že ekonomka Cristina je nacení a jakmile cenu potvrdíme, nařežou je a přijedou namontovat.
Až potud nic, co by stálo za zmínku. Cristina však zavětřila příležitost trochu nás odrbat (když už jsme ti kámoši, je to poslední zakázka a navíc pochopila, že jsme v časové tísni) a poslala nám rozpočet s tak astronomickou cenou, že jsme jen naprázdno polkli.
Píšu Cristině, že to je moc a kolik by stála jen skla bez montáže. Docvaklo jí, že přestřelila a odpovídá, že polovinu. Já na to, že to je pořád mnohem víc, než jsme ochotni zaplatit (zřejmě si neuvědomuje, že po několika zakázkách už dobře známe cenu 1 m2 bezpečnostního skla). A dodávám, že namísto skla jsme se rozhodli použít na zábradlí desky z překližky (aby viděla, že vydírání nebereme).
Cristina vzápětí odepisuje, že za tu poloviční cenu skla i dovezou a namontují, ale my jsme takovým jednáním znechucení a už jednáme s jiným sklenářstvím. V další esemesce nabízí, že můžeme zaplatit až za 3 měsíce, a když ani to nezabírá, ještě zkouší zabrnkat na strunu přátelství a vzájemnosti, že „přece si musíme navzájem pomáhat!“ 😀 To je ale drzost, co?
