Průvodcovská premiéra
By in

Průvodcovská premiéra

Škála našich činností na ostrově neustále narůstá. K té hlavní – stavbě domu – a mnoha vedlejším, jako je pilování místního slangu, prozkoumávání nejobskurnějších zákoutí ostrova, poskytování četných korespondenčních konzultací a rad ohledně pracovních možností, koupě nemovitosti a obecně životních podmínek na ostrově dalším Čechům, co touží vypadnout z české kotliny, případně občasného pořádání neformálních romantických svatebních obřadů na přírodních plážích, přibylo nejnověji provázení po ostrově 😄.

Minulý týden připlula na jedné z oněch obřích lodí pro několik tisíc pasažérů skupinka 6 slovenských turistek, které na nás kdesi získaly kontak a projevily přání, abychom je během jednoho dne provézli po ostrově a ukázali to nejcharakterističtější a nejzajímavější, co na Lanzarote lze spatřit (vzhledem k množství krás a kuriozit takřka nesplnitelný úkol 😀). Chtěly navštívit maximum možného, mít časový rozvrh podle svých představ a navíc vidět to, co považují za zajímavé a typické jejich krajané – rozuměj středoevropané, nikoli Kanářané.  

Nám při té příležitosti vytanula na mysli jedna už polozapomenutá zkušenost z počátků našich cestovatelských časů, kdy jsme ještě občas využívali služeb místních turistických agentur. V Amsterodamu jsme tehdy absolvovali organizovanou prohlídku „po pamětihodnostech“. Autobus plný turistů po krátkém okruhu centrem zamířil na předměstí a začal křížem krážem projíždět parkovými cestami jakéhosi lesíka. Po půlhodině už jsme to nevydrželi a zeptali se, co to jako má znamenat (?!?). A dozvěděli jsme se, že Holanďané považují onen lesík (Het Amsterdamse Bos) za velikou raritu, zajímavější než celý Amsterodam. V Nizozemí totiž v zásadě nerostou žádné lesy. Jenže, vysvětlujte to Čechovi a ještě k tomu z Křivoklátska… 😂

Ale zpátky k naší průvodcovské premiéře… Zapůjčili jsme 9ti místný Renault Maxi Microbus, Vr. usedl za volant a já se ujala role průvodkyně. V pohodovém tempu jsme  stihli všechny hlavní atrakce a podle závěrečného hodnocení našich „klientek“ se výlet evidentně vydařil. Jen jim u nás připadalo trochu větrno, což vůbec nechápeme, protože „větřík“ jaký ten den vál, je po 4 letech života na Lanzarote zcela pod naši rozlišovací schopnost 😀.  

Opožděný vánoční dárek
By in

Opožděný vánoční dárek

Hlavní je, že po téměř 2 měsících vůbec dorazil! A mohl přijít ještě o 3 dny dříve, kdybychom měli venkovní zvonek. Což nám opět připomnělo, zda bychom si ho přece jen neměli pořídit. Respekt k soukromému vlastnictví zde totiž sahá tak daleko, že i když necháte bránu odemčenou, pokud přepravce či pošťák nenajde zvonek, na vaše území nevstoupí. Pokud navíc nezaregistrujete letmé zatroubení, vhodí vám do schránky upozornění, kde svou zásilku najdete, a prostě odjede. Už se nám to stalo několikrát.
Když jsem dnes ráno vkročila do úřadovny pošty v Maguezu a poštovní úředník mi ukázal obří krabici, vzpouzela jsem se zprvu jejímu převzetí s argumentem, že se musí jednat o omyl, neboť jsem si neobjednala žádnou šatní skříň, ale zboží o rozměrech 160 x 2 x 2 cm! No, nakonec to opravdu bylo v té krabici. Pošťák mi ji pomohl rozbalit, nabídl se, že obal i výplň odnese do kontejneru, a já odkráčela domů zlehka, pohazujíc si do kroku takovou trochu větší taktovkou.

A jak vůbec fungují poštovní služby u nás na severu ostrova? Dva pracovníci pošty mají na starosti všechny pobočky v několika vesnicích, přičemž otevírací doba v každé z nich je pouze hodinu denně. Pobočka v Maguezu je otevřená od 8:00 do 9:00, takže si musíte přivstat 😀.

Vánoční cukroví v nouzovém režimu
By in

Vánoční cukroví v nouzovém režimu

Pokud se, přátelé, rozhodnete připravit si na Lanzarote tradiční české vánoční cukroví, budete čelit několika drobným problémům.

Krátce před našimi čtvrtými vánocemi na Lanzarote jsem se rozhodla porušit své nejméně 20 let staré rozhodnutí, že „nikdy víc nebudu péct vánoční cukroví“. Protože už jsem za ty dlouhé roky vyšla ze cviku, zvolila jsem 3 jednoduché recepty, z toho jeden druh nepečeného cukroví. A hned jsem narazila na první problém – kvůli velké vzdušné vlhkosti tady ani na plném slunci hmota na plechu vůbec NESCHNE! Další problém uhodnete nejspíš sami –  neseženete tady náš ČESKÝ RUM, RUMOVOU TRESŤ, ani například koření HŘEBÍČEK. Ale co vás asi nenapadne – veliký problém je sehnat i PIKANTNÍ MARMELÁDU, např. rybízovou anebo višňovou (má pouze Spar a jen občas)… a taky něco na způsob DĚTSKÝCH PIŠKOTŮ na sladké drobky (musí postačit světlá bageta). 

Místní typickou vánoční sladkostí jsou tzv. truchas = smažené taštičky plněné sladkokyselou kaší z batátů (sladké brambory) a rozemletých mandlí, kterou byste v Česku nikoho neohromili.    

  

Lepší než sedět na pláži...
By in

Lepší než sedět na pláži...

V Česku Vr. vždycky všechno kolem aut zařizoval sám. Já neměla ani potuchy co to obnáší a domnívala jsem se, že bzukot kolem provozu auta sestává z poměrně rutinních a otravných úkonů. Až tady jsem pochopila, že např. nákup náhradních dílů je poměrně adrenalinová zábava, aspoň na Lanzarote tedy rozhodně ano.

Servis Opel servisující na Lanzarote vozy značky Chevrolet nám sdělil, že součástka, kterou poptáváme (lambda sonda), stojí 250 €/kus. Vr. prohlásil, že to je „moc“, obvolal několik specializovaných prodejců náhradních dílů a jeden z nich nám nabídl tutéž součástku za 100 €/kus. Objednali jsme tedy 3 kusy. Za týden zazvoní telefon a mužský hlas nám sděluje, že máme zboží připravené k odběru. Zapomněla jsem se zeptat na otevírací dobu tak volám zpátky, ale číslo neexistuje… 🤔

Za dva dny dorazíme do prodejny, prodavač (jiný než minule) dlouze zírá do počítače, kliká sem a tam, a pak prohlásí, že žádnou takovou součástku na prodejně nemají 😮. Tvrdíme mu opak, ale trvá na svém. Beru mobil a vytáčím telefonní číslo, ze kterého přede dvěma dny přišla zpráva, ale stále neexistuje 🤔. V tom okamžiku se z útrob prodejny vynoří prodavač, u kterého jsme díly onehdá objednali, halasně nás zdraví, spiklenecky pomrkává a mizí znovu ve skladu. Naivně předpokládáme, že bude následovat happy-end, ale kdepak. Prodavač po chvíli znovu přichází a přináší JEDNU krabičku… neblahé tušení se za okamžik mění v jistotu – ano, objednal JEN jednu lambda sondu 🙈, ačkoli jsme zdůrazňovali, že potřebujeme tři. Chceme tedy doobjednat ještě dvě, ale nejde to, ta, kterou držíme v ruce, byla definitivně poslední a další už na skladě nejsou a nebudou. NIKDY. 🙈🙈🙈

Jedeme do servisu Opel, abychom tam objednali zbylé dva kusy bez ohledu na cenu a –  tentokrát nám účtují za jeden kus jen 75 € 🤩. Takže namísto dvou sond objednáváme tři a tu za 100 € jedeme vrátit… 🤪

Anabáze s lambda sondou nám zabrala půl dne a obsahovala i mysteriózní prvek (ne)existujícího telefonu. Svým způsobem představovala i určitou osvěžující změnu sortimentu, do dneška jsme totiž nakupovali především stavební materiál.

Začínám tušit, že Camaro nám výrazně zpestří život nejen jízdami po okolí… 

Bezúdržbovou zahradu už jsme měli...
By in

Bezúdržbovou zahradu už jsme měli...

Když má vaše zahrada rozlohu 5000 m², tak je dost naivní myslet si, že bude bezúdržbová 😂.

To se v plné míře ukázalo okamžitě poté, co jsem ráno po návratu vyhlédla z okna v ložnici, abych se pokochala pohledem na svah, na němž – jak jsem se mylně domnívala –  neporoste nic kromě nově zasazených výhonků kaktusů. Veškerý plevel jsem totiž s vypětím všech sil v září těsně před naším odjezdem vytrhala. První pohled mi namísto radosti přivodil naprosté zděšení – kaktusy nebyly v záplavě čerstvé zeleně vůbec vidět! Monzunové lijáky, které přišly letos o 2 měsíce dřív – už koncem září – způsobily doslova explozi hustého zeleného koberce táhnoucího se až k obzoru 😱. Ovšem, zděšení samo o sobě nemá na plevel žádné likvidační účinky 😄, takže jsem si po snídani dala pětiminutovku sebelítosti, pak rezignovaně navlékla pracovní hadry a s krumpáčem v jedné ruce, hráběmi v druhé a postřikovačem na zádech odhodlaně vyrazila do terénu, protože nejsem z těch, co se vzdávají.První den jsem v kanystru na zádech odnosila na svah nad domem 90 litrů roztoku totálního herbicidu a při jeho rozprašování nachodila několik kilometrů.

Holt, bezúdržbovou zahradu už jsme měli, a to před pár lety v Chýni…  

Než do ráje doplujete...
By in

Než do ráje doplujete...

V předvečer plavby jsem zakoupila 1 balení Cinfamaru (zdejší obdoba Kinedrilu) a láhev vína, tudíž na trajektovou rampu jsem vjížděla s přesvědčením, že vše potřebné mám s sebou a kromě utopení mi žádná další nepříjemnost nehrozí 😁.

V prvním okamžiku zcela nečekanou (v druhém ale zase ne až tak překvapivou) skutečností bylo, že zhruba hodinu a půl po vyplutí přestala fungovat data. Vnitřní intranet na lodi sice údajně fungoval dál, mně se ale za celých bezmála 30 hodin nepodařilo k němu přihlásit, zřejmě proto, že zájem mnohonásobně převyšoval kapacitu. A když jsem se posléze šla zeptat, co dělám špatně, steward mě ujistil, že „nic“ a navíc nemám čeho litovat, jelikož intranet je tak pomalý, že těm „šťastným“ se stejně skoro žádné stránky nenačtou. Což byla nejspíš pravda, protože postupně bylo vidět čím dál víc lidí s knihou v ruce, anebo dělajících si poznámky tužkou na papír, což je jinak v dnešní době dost nevídaný jev. Po většinu plavby nebylo také možné telefonovat – dokonce ani v rámci sítě mého španělského operátora 🤔 – takže se člověk ocitl v jakémsi zvláštním informačním vakuu, na které už není zvyklý… ani připravený.

Já jsem během plavby stačila roztřídit všechny fotografie z naší cesty, sepsat si seznam úkolů pro příštích pár týdnů a udělat harmonogram prací na zahradě do konce roku. Pak jsem se přesunula k jedné z televizních obrazovek, které jsou nainstalované v každém rohu každé místnosti a zapnuté nonstop. Na každé z nich většinou běží jiný program, zvuk je však ponechán zpravidla pouze u těch, na kterých právě běží nějaký sportovní přenos či talk show s celebritami 🙈. Shlédla jsem několik filmů (u každého z nich jsem se zapotila domýšlením zápletky, přesto mi však děj všech zůstal více či méně nejasný), spoustu zpravodajských pořadů (které naproti tomu byly díky válečným záběrům jasné víc než dost), stovky reklam na všechno možné a taky pár nekonečných diskusí o jakési sportovní události v Kataru… kdo mě znáte, tak je vám jasné, že zrovna „to“ mě zajímalo nejvíc 🤣.  

Takže když to shrnu, přátelé, zajímavá zkušenost to byla, ale jedna stačila. Když jsem po 29 hodinách vyjížděla z útrob trajektu, v jednom jsem měla zcela jasno: pokud bych ještě někdy musela znovu absolvovat podobnou plavbu, tak jedině v kajutě … i kdybych se případně měla utopit 😀.

Trajekt do ráje
By in

Trajekt do ráje

Musím připustit, přátelé, že plavba na trajektu společnosti Naviera Armas byla docela zajímavou zkušeností, a to přes určitou monotónnost a ke konci už únavnost cesty. Loď vypravovaná jednou týdně z Cádizu (úterý) a z Huelvy (pátek), která na své týdenní cestě objede 5 Kanárských ostrovů, je určena primárně pro ty, co cestují s vozem. Za 3 dny dorazí po trase Lanzarote, Fuerteventura, Gran Canaria a Tenerife až na La Palmu a stejnou trasou se vrací zpět. I v tomto případě jsem si gratulovala k našemu šťastnému výběru ostrova – je totiž hned první zastávkou 😀. Představte si, že by se miláček Camaro vezl třeba až na La Palmu, kam loď dopluje teprve v pátek ráno!!! 😱 Interiér trajektu je vkusně a pohodlně zařízený a pro počet cestujících na konci podzimu je kapacita odpočinkových salonků s polohovatelnými sedačkami výrazně předimenzovaná (naštěstí!). Dále je zde kavárna, restaurace, slunečná terasa, obchůdek s dárkovými předměty a suvenýry atd. Toalety jsou moderní a po celou dobu (mé) plavby byly funkční a čisté. Za nevelký příplatek si k lodnímu lístku můžete přikoupit i kajutu, což jsem ve strachu o život neudělala, neb ve svém věku už pamatuju potopení několika trajektů a nechtěla jsem riskovat, že v případě havárie na mě v kajutě zapomenou 😀. Namísto toho jsem dala přednost raději částečnému nepohodlí v sedačce, zato ale šanci ihned se aktivně drát o místo v jednom z prvních záchranných člunů spouštěných na vodu 🤣. 

Na lodi platí kanárský čas (o hodinu méně), což mi museli číšníci každý den v době oběda připomenout, protože můj žaludek byl po dlouhé dovolené v kontinentálním Španělsku nesmlouvavě nastaven na tamější poledne a tedy jsem se oba dva dny domáhala jídla o hodinu dřív 😂. Na lodi se podávají 3 jídla denně. Při obědě si můžete vybrat ze 3 předkrmů teplých a 3 studených, 3 hlavních jídel, široké škály nápojů a 2 dezertů, za což zaplatíte necelých 12 €. Někteří pasažéři měli dokonce v rámci lodního lístku vouchery na jídlo, otázka však je, na kolik je přišel lodní lístek. (I v tomto případě platí, že kanárští rezidenti zaplatí jen zlomek standardní ceny.)     Jednou z nejzajímavějších věcí byla skladba spolucestujících  Mezi pasažéry totiž výrazně převažovaly dvě kategorie: 1) postarší distinguované páry se zakoupenými kajutami a cestující s karavany; 2) vesměs vyhublí muži nejrůznějšího věku s dlouhými vlasy, dredy a rozsáhlým tetováním, polehávající na zemi v saloncích a na chodbách, značně otužilí, protože někteří z nich trávili celou noc na otevřené palubě jen v tílku a kraťasech! a v pravidelných intervalech si balící jointy. Ti cestovali většinou s obouchanými auty a dodávkami, často se surfovacím prknem na střeše.

Já po vodě, Vr. vzduchem
By in

Já po vodě, Vr. vzduchem

Titulek měl původně znít: AUTO PO VODĚ, MY VZDUCHEM, protože strávit 27 hodin na trajektu (byť s možností přikoupit si kajutu) nám přišlo jako absolutně nepředstavitelná varianta, tím spíš, že jako rezidenti Kanárských ostrovů máme letenky z kontinentálního Španělska za 20 – 30 €.

Čtyřkolý miláček Camaro se měl plavit na trajektu sám, v režimu cargo. Jenže…

Kalkulace ceny přepravovaného vozu bez posádky je téměř trojnásobná v porovnání s cenou standardního lodního lístku pro 1 cestujícího s vozidlem a navíc, pokud se rozhodnete přepravit vozidlo jako náklad, neexistuje způsob, jak se vyhnout celní proceduře, která také něco stojí (a to ani v případě, že by se vozidlo např. za měsíc či dva vrátilo zpátky na kontinent). Poznámka: občané jiné než španělské národnosti bez statutu rezidenta nemohou tento typ přepravy využít vůbec. Nákladní přeprava z Huelvy je při vší drahotě levnější, než z Cádizu, ale zase ujedete o 250 km více, což vás taky stojí nějaké peníze a čas, a musíte se pak vrátit vlakem na letiště v Jerezu a přespat jednu noc v hotelu. Abych to zkrátila: když jsme spočítali celkové náklady této komplikované transakce a zjistili, že rozdíl činí téměř  1000 € 😱 v neprospěch carga, přehodnotili jsme předešlé silácké řeči o tom, že 27 hodin na trajektu se nedá přežít.

Mezitím už jsme měli zakoupené letenky zpátky domů a shodli jsme se na tom, že není zapotřebí, abychom se tolik hodin trápili na palubě oba, že jedna lidská troska při výstupu z lodi bude stačit. No, a Vr. se hned nabídl, že se tedy obětuje a poletí on, aby se využila aspoň jedna letenka a nepropadly obě 😂. A jelikož muži jsou křehká stvoření, která my ženy musíme chránit a opečovávat, jeho návrh byl bez větší diskuse přijat. Doufám, že fakt, že mu jeho miláčka na posledním úseku na ostrov dopravím já, bude brát jako nezpochybnitelný důkaz mé lásky 😊.
(A vsaďte se, že si bude let užívat na MÉM sedadle u okénka!!! 🤣)

Není nám souzena...
By in

Není nám souzena...

… ač o její získání usilujeme už delší čas, konkrétně od doby, kdy jsme ji měli zapůjčenou od terapeuta Miguela k rehabilitaci během stavby domu. Tehdy jsme taky poznali její zázračné účinky na celý svalový korzet a když jsme ji po čase museli vrátit, rozhodli jsme se pořídit si vlastní. Říkáte si: „V čem je problém, vždyť vibrační tyč Flexi Bar nabízí každý e-shop se sportovním náčiním?“ Inu, to ano, ale… Potíž spočívá v kombinaci rozměrů (160 x 2 x 2 cm) a místa, kam ji potřebujeme dopravit (ostrov). V úvahu tedy připadá pouze letecká přeprava a vzhledem k její délce v kategorii nadměrné zavazadlo – a to bez ohledu na skutečnost, že neváží ani 1 kg! Cena dopravy tedy u většiny e-shopů významně převyšuje cenu tyče 🤢.

Naši cestu autem jsme proto považovali za jedinečnou příležitost, jak si vytouženou rehabilitační pomůcku na ostrov dovézt. Decathlon má v okolí Cádizu 3 prodejny a tyč ve svém sortimentu nabízí. Po dlouhém marném hledání v odděleních různých sportů, poté dotazování se prodavačů a jejich následném pobíhání po prodejně, zjišťování, telefonování a ověřování nám nakonec jeden z nich ve stavu naprostého vyčerpání sdělil, že uvedené zboží se prodává pouze přes e-shop a do prodejen se fyzicky vůbec nedostane. S něčím takovým jsme nepočítali…

V případě konkrétně Lanzarote, není vždy spásou ani např. Amazon, či e-Bay, u četných položek totiž najdete poznámku, že doprava se vztahuje pouze na kontinentání Španělsko a Baleárské ostrovy, nikoli však Kanárské ostrovy. Případně u zboží žádná poznámka není, ale po uvedení adresy a potvrzení objednávky internetová stránka opakovaně hlásí „chybu“…

Cestovatelská agónie
By in

Cestovatelská agónie

Vejer de la Frontera je malebné městečko na cestě z Tarify do Cádizu. Do paměti se nám vrylo jednak velice úzkou a nepřehlednou silnicí vedoucí na kopec, kde leží starobylé centrum, za druhé mimořádně stísněnými obousměrnými! uličkami, ve kterých téměř odíráte zpětná zrcátka o protější zdi domů, a za třetí NAPROSTOU NEMOŽNOSTÍ kdekoli zaparkovat 🤢. Poté, co se Vr. v jedné z uliček ocitl v takřka neřešitelné situaci, prohlásil, že mu takové romantické a malebné městečko může být ukradené a mně dalo velkou práci přesvědčit ho, že neprohlédnout si ho by byla obrovská škoda a netuší, oč by přišel. Jak se později ukázalo, měla jsem pravdu, protože podobných městeček jsme za dobu našeho soužití viděli v Itálii, Španělsku a leckde jinde jen asi 50 🤣, a navíc tam v jedné hospůdce měli vynikající jídlo zvané carrillada, což jsou pomalu dušená vepřová líčka v zeleninové omáčce (uvidíte-li tento pokrm na jídelním lístku, doporučuju ochutnat a nebudete zklamáni).

Dalším městečkem na cestě z Tarify do Cádizu je Roche, které stojí za zmínku především kvůli okolním oranžově zbarveným skalám strmě padajícím do moře (takový slabý odvar Algarve). Jinak už tam uvidíte jen spoustu honosných vil a pár pěkných vyhlídkových restaurací, jak už to v ghettech bohatých bývá. My navštívili El Timón de Roche.

Cádiz rozhodně stojí za návštěvu, přestože i tam najdete všechno, co už jste – pokud cestujete – viděli stokrát, konkrétně: katedrálu, Plaza de España (náměstí stejného názvu je prakticky v každém španělském městě 😁), hrad, hradby s branami, pevnost, pobřežní promenádu… mám pokračovat? Taky několik parků, pláží, plážový pavilon, mnoho malých a ještě menších náměstí a na všech sedí lidé u stolků před restauracemi a užívají si jídlo a pití pod širou oblohou, teplo, slunce (v některých případech i hudbu) a nicnedělání.

Pokud se do Cádizu vydáte autem, pak rozhodně zvolte cestu přes Most ústavy (Puente de la Constitución de 1812), který má z dálky nesmírně půvabnou křivku vozovky. Navíc se tam dá – na rozdíl od Vejeru – bez problému zaparkovat v některém z několika velkokapacitních parkovišť.
Poslední den jsme vyrazili do Jerez de la Frontera, které však postrádá noblesu a šmrnc Cádizu, oceán i parky. A tam jsem i já po krkolomném bloudění autem starobylým centrem, poté krajně nevhodným zaparkováním a procházce zpustlými uličkami připustila, že některá města mohou být člověku ukradená. A to přesto, že Jerez má taky honosnou katedrálu a několik krásných kostelů (jak jinak, jsme přece ve Španělsku), ale tak nějak stojí v blbém městě, či co. 
 


V jednom ohledu se však Jerez zapsal do historie, jmenovitě historie vína, protože dal světu víno stejného názvu. Jeho zvláštností je, že je fortifikované, nebo-li dolihované, ale o tom až jindy.

A nadšenci automobilového sportu určitě mají Jerez spojený se závodním okruhem Circuito Permanente de Jerez v bezprostřední blízkosti města.