Dakar 2021: dva španělské příběhy
By in

Dakar 2021: dva španělské příběhy

Z celkem 499 účastníků letošního  ročníku rallye Dakar, který se – stejně jako vloni – koná v Saudské Arábii, jsou Španělé se 67 účastníky závodu druhým nejpočetnějším týmem hned za Francouzy. Mezi favority v kategorii bugin patříil i letos už téměř šedesátiletý Carlos Sainz, přezdívaný El Matador, který se ve světě rallye a terénních závodů pohybuje přes 30 let. Několikrát se stal mistrem světa, vyhrál rallye v různých zemích, mezi jinými také 1000 jezer ve Finsku, což se do té doby nepodařilo žádnému pilotovi z jiných než severských států. V říjnu 2020 převzal z rukou korunní princezny Leonor (starší dcera krále Filipa VI.) ocenění za celoživotní zásluhy v oblasti moto sportu. V Rallye Dakar zvítězil zatím celkem 3krát (2010, 2018, 2020) a letos se společně s kopilotem Lucasem Cruzem po několikerých změnách pořadí během jednotlivých etap nakonec umístil třetí. 

Jednu z dalších španělských posádek (35. místo) tvoří Manuel Plaza s dcerou Monikou. Byť  Manuel tuto rallye jel už 13krát, letošní ročník pro něho nepochybně představuje velmi speciální a emotivní událost. Účast Moniky na sedadle kopilota pro něho musí být splněním snu, který se možná zrodil už před 23 lety, když se při odjezdu na svůj první Dakar loučil s právě narozenou dcerkou.

 

"K" jako Cristina anebo Quido
By in

"K" jako Cristina anebo Quido

Před pár dny jsem se ocitla v kuriózní a současně neřešitelné situaci, neboť jsem nedokázala do telefonu hláskovat naše příjmení. Prostě jsem si nedokázala vzpomenout na žádné slovo, které by začínalo na K, protože ve španělštině se taková slova téměř nevyskytují. Navzdory velké oboustranné snaze nás nakonec pracovnice vodáren na druhém konci telefonu zapsala jako nového klienta Qratochvil 😊 a já teprve doma zjistila, že jsem měla použít slovo „kilo“, což znamená milión.

20 Bin Ladinů
By in

20 Bin Ladinů

… nebo-li 20 bankovek v hodnotě 500 €. Proč se jim ve Španělsku říká Bin Ladin? Označení pochází z doby, kdy tento terorista ještě žil; všichni věděli, že existuje, ale nikdo ho neviděl. Něco jako „paní Columbová“, anebo známá hláška Bolka Polívky ve filmu Kurvahošigutentág 😊. Bankovka uvedené hodnoty byla vzhledem k veliké oblibě jejího falšování už před lety prakticky stažena z oběhu a i v případě, že byste ji náhodou měli, nikde s ní nezaplatíte, na což už u vchodu upozorňuje mnoho obchodů, benzínek i restaurací.

Takže pokud potřebujete někomu zaplatit v hotovosti větší částku, potřebujete k tomu igelitku (určitě znáte někdejší historku o strýčku Vikovi 😊). Taková elegance jako vytasit z kapsy pár Bin Ladinů to není, ale prachy jako prachy. 

My jezdíme s igelitkou každé první pondělí v měsíci. A pokaždé si klademe otázku, komu vlastně patří ta stavební firma, protože ačkoli vám každý na ostrově řekne, že je Miguelova, na výpisu z obchodního rejstříku uveden není. Miguel nám na přímý dotaz odpověděl, že jednatelem je jeho syn. Naše přání setkat se s ním osobně, odbyl se zdůvodněním, že ho bolí koleno. Když viděl naše rozpaky, ukázal nám fotku asi tříletého chlapce se slovy „to byl ještě malý“. Znělo to velmi věrohodně a rozptýlil tím poslední zbytky našich pochyb 😊.

Cestou domů jsme přemítali, zda Miguel vůbec má nějakého syna, a pokud ano, zda ten ví, že je jednatelem firmy…

Na červen je dost horko
By in

Na červen je dost horko

Nebojte se, nezbláznila jsem se. Jedná se o název britského filmu z roku 1964 (Hot Enough for June), který včera večer dávali na jednom španělském kanálu. Přestože tato stará britská špionážní komedie (inspirovaná úspěchy prvních bondovek) nemá s Lanzarote vůbec nic společného, rozhodla jsem se věnovat jí dnešní příspěvek. Většina děje se totiž odehrává „v Praze“, přičemž jste-li rodilý Pražák (a možná nejen) okamžitě poznáte, že v Praze se exteriéry rozhodně nenatáčely, spíš někde v Itálii. A za chvíli vám záběry dají za pravdu – pokud jste někdy navštívili Padovu, podle oválného náměstí Prato della Valle ji neomylně poznáte. 

To nejzajímavější (a současně nejsměšnější) na celém filmu ale asi je, jak si britští tvůrci představovali reálný socialismus v dialozích a reáliích, a že jim některé slovanské národy naprosto splývaly – např. v nočním klubu folklórní skupina v ruských rubáškách tančí kozáčka, na pivních slavnostech chodí lidé v polských a tyrolských krojích, o zmatku v diaktirických znaméncích v nápisech – např. PŎSTA – ani nemluvě 😊.

Máte-li ale občas v záplavě dnešních thrillerů, sci-fi a reality show chuť pro změnu na milý a nenáročný film, pak při tomhle se chvílemi budete dobře bavit tím, jak rozdílně od skutečnosti zobrazili autoři život v Česku v 60. letech. Navíc v něm hrají herci, na které se pěkně kouká (Dirk Bogarde a Sylva Koscina, pro kterou to byl debut v anglosaské kinematografii).

La Palma: pár poznámek na závěr
By in

La Palma: pár poznámek na závěr

Na spoustu dotazů, proč jsme si nevybrali pro život raději La Palmu, když je tady tolik zeleně a vláhy, po pravdě odpovídáme, že na náš vkus je tady obojího až příliš a místní zeleň je těžce vykoupená spoustou přeháněk, mrholení, nízké oblačnosti a mlhy, tedy všeho, co z duše nesnášíme.

Dalším důsledkem všudypřítomné vlhosti je, že tady bují nejen okrasné rostliny a lesy, ale také mechy, houby a plísně, a to až s neuvěřitelnou rychlostí. Jen pro představu: rohy koupelny naší vilky (ve slunné části La Palmy), které byly v době našeho příjezdu zářivě bílé (zárodky plísní jsou první věcí, kterou v každém ubytování kontrolujeme), za pouhých 9! dnů pokryly skvrny černé plísně jako důsledek sprchování 🤢.

Také už nám, milí přátelé houbaři, nemusíte posílat fotky košíků plných cenných úlovků s provokativními otázkami, co jsme nasbírali my. Odteď už víme, že zatímco v Česku se jezdí na houby do křivoklátských lesů či jižních Čech, na Kanárských ostrovech se vyráží na La Palmu 😊.

Pokud máte v úmyslu vypravit se někdy na La Palmu a užít si slunce, zvolte jednak léto či podzim a dále západní pobřeží, nejlépe Puerto Naos či Tazacorte, případně vesnice nad nimi, ale níže než El Paso. Větší část oblačnosti, kterou horský masív tohoto ostrova přitahuje, zůstává nad východní částí ostrova. Velkou roli tady hraje taky nadmořská výška – některé domy zůstávají doslova navždy uvězněny v mracích (mlze).

A ještě jeden tip na výlet do dvou míst, která jsme navštívili poslední den – Puerto Naos a La Bombilla – která jsou od sebe vzdálena po silnici necelý kilometr, ale sociálně, architekturou, atmosférou…  světelné roky. Puerto Naos je na zdejší poměry celkem mondénní letovisko s vynikajícími podmínkami pro paragliding. La Bombilla na nás naopak na první pohled zapůsobila dojmem někdejší oázy hippies či jiné alternativní komunity, ale jedná se prý jen o jednu z nejstarších a dodnes autenticky vypadajících rybářských osad. V každém případě tady uvidíte spoustu kuriózních miniaturních příbytků vybudovaných s velkou dávkou improvizace a originality.


Dnes se vracíme domů a jedno víme s naprostou jistotou: La Palma se naším zaslíbeným ostrovem nestane. Znovu jsme si ověřili, že bychom náš milovaný Lanzarote za žádný jiný ostrov neměnili. Což je velké štěstí, protože – představte si, přátelé, že bychom 3 měsíce před dokončením domu zjistili, že jsme ho postavili na špatném ostrově… 😊

La Palma: cestovatelský dekameron
By in

La Palma: cestovatelský dekameron

Bezkonkurenčně největším lákadlem ostrova La Palma je centrální Caldera de Taburiente s několika vyhlídkami a množstvím treků, pokud jste ale v životě trochu cestovali, podobná panoramata už jste určitě viděli i jinde. To, co z ní dělá skutečně unikátní zážitek, je skutečnost, že (alespoň v tuto roční dobu) nikdy nevíte, kdy prstenec krásných horských štítů vystoupí z mraků anebo se do nich zase schová, což může být v extrémním případě otázka několika vteřin. My měli štěstí na všech vyhlídkách kromě té nejvyšší Roque de los Muchachos ve výšce 2426 m, ze které lze za jasného počasí prý dohlédnout průrvou vedoucí jihovýchodním směrem až k oceánu. Tam jsme měli smůlu a nedohlédli na parkovišti ani na ukazatel kudy se jde k vyhlídce. O kousek níž je astrofyzikální observatoř se třemi obřími teleskopy poslední generace, z nichž jeden je v současné době vůbec největším teleskopem na světě využívajícím optiku s infračervenými paprsky.

Vyhlídka Mirador Los Brecitos (z Los Llanos) sama o sobě není nijak výjimečná, v tomto případě platí, že „cesta je cíl“, ale po cestě uvidíte pár pěkných domů zatraceně vysoko v kopcích, takže vás zákonitě začnou napadat otázky kolik úsilí asi stálo vybudovat je tam, kde stojí, proč tak vysoko a čím se ti lidé v minulosti asi živili. Když se pak z vyhlídky vydáte jedinou možnou cestičkou po úbočí hor a asi po 1,5 km dojdete na plošinu se třemi dnes už opuštěnými domky Casas de Tenerra, tyto otázky naberou na mimořádné intenzitě, protože plošina je jediné ploché místo vysoko v kaldeře obklopené samými srázy a vy nedokážete pochopit, jakým působem sem dokázali v minulosti dopravit vše potřebné počínaje stavebním materiálem a konče základními životními potřebami a hlavně – proč právě sem???

Když se řekne banánovníková plantáž, zní to poeticky a romanticky. Teprve na La Palmě však člověk vidí realitu, a to, že plantáže představující významný zdroj obživy zdejších lidí současně nemálo hyzdí krajinu 🤢.
Porís de Candelaria (z Tijarafe) rozhodně stojí za krkolomný sestup, resp. sjezd vozem, protože celou rybářskou vesnici schovanou pod skalním převisem hned tak neuvidíte. Vesnička je ohromně zachovalá, v době naší návštěvy právě dokončovali opravu dvou jediných poněkud chátrajících domků. Navíc to není žádný skanzen, v létě v ní prý regulérně bydlí rybáři.

La Fajana u městečka Barlovento v severovýchodním cípu ostrova stojí za návštěvu ani ne tak kvůli dvěma uměle vybudovaným bazénkům, do nichž přepadává mořská voda, jako spíš kvůli spektakulárnímu vlnobití v jejich okolí. Malý přírodní můstek vyhlodaný oceánem v sopečné skále a vystupující nad hladinu má taky svůj půvab. Maják v bezprostřední blízkosti je nepřístupný a cestou k němu si zcela zošklivíte fóliovníky banánů (pokud se tak nestalo už dřív).

Los Tilos ani Cubo de la Galga jsme nenavštívili, protože nemáme rádi vlhké zelené přítmí hustých porostů a navíc jsme si ho užili dosyta v Parque Cultural de La Zarza, kam jsme se vydali za petroglyfy. Nám (hlavně tedy mně 😊) se líbily, ale pokud nejste skalní fandové prehistorických artefaktů, nejspíš nemá cenu, abyste výhradně kvůli nim vážili cestu do severní části ostrova… tedy pokud nejste navíc vášniví houbaři, protože místní les je houbami – většinou bedlami – přímo posetý a některé návštěvníky jsme podezírali, že sem přijeli spíš kvůli nim 😊.
Playa Nogales
na západním pobřeží je dobrým tipem na kratší nenáročnou vycházku podél útesu k oceánu. Cesta vede kolem jeskyně Cueva del Infierno částečně pod převisem, kde jsou pěkně vidět různobarevné vrstvy jednotlivých hornin. Vchod do jeskyně signalizuje, že je v podzemí a bez svítilny víceméně nepřístupná.

Vulkány San Antonio a Teneguía (z Los Canarios) na samotném jihu ostrova připomínají krajinu „u nás“ a tudíž nás nadchly. Velice zajímavé je taky místní muzeum, kde můžete shlédnout krátký dokument s autentickými záběry erupce Teneguía v roce 1971, interaktivní mapu, pomocí níž se můžete „proletět“ nad sopkami, a simulátor zemětřesení. Krátký trek z kopce vulkanickou krajinou vás zavede k malebnému majáku a salinám, kde se dodnes těží sůl. 

Tazacorte
je maličké přímořské letovisko, které spolu s Los Llanos leží na západním pobřeží v unikátním místě jakéhosi „mlžného stínu“, kudy „netečou“ k pobřeží nízké mraky (jako prakticky všude jinde na ostrově), takže zde téměř pořád svítí slunce.
Hlavní město Santa Cruz je rozhodně reprezentativnější a noblesnější než Arrecife. Za procházku stojí zejména první tři ulice od pobřežní promenády, které jsou přehlídkou typických historických barevných domů s dřevěnými vyřezávanými a železnými kovanými balkony.
Na městečku Santo Domingo na severozápadním konci ostrova (světa) je nejzajímavější skutečnost, že hospodu na konci pěší zóny proti kostelu provozuje Čech Jirka, před nímž hluboce smekáme a držíme palce, aby se mu v podnikání dařilo.

La Palma překvapila
By in

La Palma překvapila

La Palma  – vzdáleně připomínající svým tvarem srdce a ležící pouhých 400 km na západ od Lanzarote – je v mnoha ohledech úplně jiný svět než náš ostrov. To, co mají oba ostrovy společné, jsou černé pláže a sopečné útesy spadající do moře. Tím však asi veškerá podobnost končí. Lanzarote je drsné, suché a větrné, zatímco La Palma je hebká, vlahá a klidná.

Ve skutečnosti je to dávná sopka vystupující z moře s obrovskou kalderou uprostřed. Nejvyšší vrcholky dosahují výšky téměř 2500 m a přitahují mraky, které neustále jako do bílého závoje halí některé části ostrova. Tím dochází ke zvláštním a velmi působivým efektům, kdy vám doslova během několika vteřin přímo před očima vystoupí z mraků kopec či stráň, anebo do nich zmizí. Pozorování krajiny je tady svým způsobem napínavé, protože někdy až po několika dnech zjistíte, jak vypadá údolí či horský masív v celé své kráse.  

Mraky také zajišťují vydatné dešťové srážky a díky vhlkému subtropickému klimatu je ostrov bohatě porostlý velice různorodou a šťavnatou vegetací počínaje trsy neuvěřitelně zelené trávy a pestrých kvetoucích okrasných keřů přes množství sukulentů až po mohutné kanárské borovice a dokonce i listnaté stromy. Napadá nás, že Lanzaroťanovi, který navštíví La Palmu jako první „zahraniční destinaci“, musí úžasem spadnout čelist, protože na Lanzarote les nikdy neviděl. Zvláštní kapitolou jsou nekonečné plantáže a fóliovníky banánů – ty první krásné, zatímco ty druhé krajinu hyzdí, ale za pár dnů si na ten pohled zvyknete. Jedná se o zdejší typický druh banánů, které jsou o něco menší než ty, co se dovážejí do českých obchodů, ale zato výrazně chutnější.

Velice nás překvapilo, že na La Palmě – na rozdíl od Lanzarote – vůbec nefouká vítr, alespoň ne teď v zimě. Pro nás „Lanzaroťany“, zvyklé na jeho téměř neustálou přítomnost, je tady až neuvěřitelný klid a blahodárné ticho – a to i na vyhlídkách vysoko v horách.

Dalším překvapením bylo, že ačkoli má La Palma zhruba poloviční počet obyvatel než Lanzarote  (cca 83 500), ve dvou největších městech Santa Cruz a Los Llanos najdete spoustu výstavních 4 – 5 patrových domů (na rozdíl od Arrecife, kde jich máme pouze asi tucet na přímořské promenádě).

Co se týče teplot (18 – 24°C ve dne a 12 – 15°C v noci) je tady na náš vkus teď v zimě ukrutná zima, zejména v noci pod dvěma přikrývkami a s lyžařskými ponožkami na nohou se nemůžeme ubránit vzpomínkám na někdejší lyžařské zájezdy do Špindlu. Vzhledem k tomu, že dost místních chodí v kraťasech a tričku, je ale dost pravděpodobné, že jsme za ten rok a půl na Lanzarote značně zchoulostivěli. Ovšem Vr. je připraven na všechny varianty počasí 😊.

Dvě příjmení & rovnost pohlaví
By in

Dvě příjmení & rovnost pohlaví

Naprostá většina Španělů má dvě křestní jména a dvě příjmení. Do roku 2000 bylo pravidlem, že první příjmení získal potomek po otci a druhé po matce. Ve snaze dosáhnout rovnosti pohlaví i na tomto poli přijal španělský parlament v roce 2000 zákon, podle něhož se musí rodiče dohodnout, které příjmení bude první. Některé páry nově volí variantu, že narodí-li se chlapec dostane první příjmení po otci, a je-li to dívka po matce. Další možností je, že se rodiče dohodnou na jakémsi „slepenci“ obou příjmení – např. Molina + Rosa = Molinarosa, či Rosamolina. Žena po sňatku často přijme manželovo přímení po otci namísto svého příjmení po matce. V minulosti stála u žen před příjmením manžela předložka „de“ (žena koho), která je z dnešního pohledu považována za nedůstojnou. Ovšem počet dvou příjmení nemusí být konečný, pokud by si například vdaná žena přála ponechat obě svá příjmení a k nim ještě navíc připojit příjmení manželovo (Julia Ana Smolík Rádl y Kratochvíl 😊).

 

Dřevo: symbol bohatství
By in

Dřevo: symbol bohatství

Na rozdíl od některých jiných Kanárských ostrovů je Lanzarote mimořádně chudé na vegetaci. Stromů tady najdete poskrovnu, lesy žádné. Zřejmě právě tahle skutečnost je jedním z důvodů, proč si místní obyvatelé tak potrpí na dřevo v interiéru –  je totiž vzácné. Oblibě se těší zejména rustikální, bohatě zdobený a vyřezávaný nábytek, který bývá ozdobou obýváků a jídelen. Totéž se týká podlah. Ten kdo nechce podlahu dřevěnou ani plovoucí (opět s dekorem dřeva), pořídí si dlažbu. Dlažba je praktická a většinou levná, výběr rozměrů a zejména dekorů obrovský – jsme přece ve Španělsku. Má jen jeden zápor – je studená. A to bychom my, rozmazlení podlahovým topením, asi nedali. Takže jsme se rozhodli pro podlahu vinylovou s dekorem „dlažby“. A to je problém – nikdo tady takové dekory nenabízí, protože je o ně je díky místním tradicím a kultuře nulový zájem a tedy jsou prakticky neprodejné. Pominu skutečnost, že navíc v každé prodejně s podlahovými krytinami čelíme neskrývanému údivu a nechápavosti ze strany prodavačů, proč do nového domu chceme takovou „nestandardní“ (rozuměj ubohou) podlahu. 

Abychom trochu napravili celkový dojem a kompenzovali svůj „špatný vkus“ co se týče podlah, rozhodli jsme se koupit si kvůli možnému chladu během tří zimních měsíců (leden – březen) krb na dřevo, což je tady velká frajeřina. Většina lidí si přitápí elektrickými kamínky případně plynem, dřevo si mohou dovolit jen boháči, neboť balíček 5 polínek do krbu stojí 5 Euro. Vr. proto uvažuje, že bude levnější dovézt si paletu dřeva z Gran Canaria.

Na stavbě se mezitím znovu rozběhly práce a teď to začíná být ta pravá divočina. Jakmile se objevíme, mají na nás zedníci spousty dotazů: Kde má být tohle? a Jak uděláme tamhleto? Doby, kdy se – byť v rohu – krčily roztrhané plány domu jsou ty tam, tihle zedníci nikdy žádné plány neviděli. Miguel (šéf firmy) je stále uštvanější a evidentně rád, že za něho přebíráme vedení stavby a zedníky si úkolujeme sami. On zařízuje už jen velké akce, např. zítra „možná“ budou betonovat podlahy (ve 4 hodiny odpoledne se to „ještě neví jistě“), ale co se ví jistě, je skutečnost, že dnes už na stavbě nikdo není a na podlahách je naprosto neuvěřitelný bordel, počínaje odpady různých materiálů a konče odpadky jídla. Koho zajímá, jak na Kanárských ostrovech vypadá stavba několik hodin před odlitím podlah, může se podívat na nově vložené video, upozorňuju však, že je pro otrlejší povahy. Miguel to ovšem vidí úplně jinak a slibuje, že (pokud) mixy s betonem přijedou, bude to „až“ kolem 9 ráno, takže zbude spooousta času na úklid 😊.

Umírající palmy
By in

Umírající palmy

Pokud jste v posledních letech navštívili Lanzarote či jiný z Kanárských ostrovů, možná vás zarazilo, že mnoho zdejších palem ve skutečnosti není zdaleka tak krásných, jako na fotkách. Možná vás dokonce pohled na některé z nich – se schnoucími zažloutlými až vybělenými listy a evidentně chřadnoucí – nepříjemně zaskočil. Není divu, jsou totiž nemocné a spousta z nich umírá. Důvodem je malý škůdce (lat. Diocalandra frumenti) o velikosti zhruba 5-8 mm, který je napadá a devastuje jejich kořeny, květenství, plody i listy. Na Kanárských ostrovech byl poprvé zpozorován v roce 1998 v Maspalomas na Gran Canarii a odtud se rozšířil na další ostrovy. Díky mírnému klimatu tady má celoročně ideální podmínky pro svůj reprodukční cyklus trvající  2,5 – 3 měsíce.

Na rozdíl od velmi rychlého postupu brouka v jeho díle zkázy, postup místních úřadů a jejich odborů životního prostředí k záchraně palem je značně liknavý 🤢. Donedávna existovala pouze 2 řešení: použití konvenčních insekticidů – jejichž účinnost je omezená a navíc fungují jen v případě lehce zasažených jedinců – a pokácení těžce postižených stromů. Jelikož však obojí vyžaduje získání povolení, už asi tušíte, na čem to často troskotá.

Před rokem se podařilo vyvinout vakcínu, která se injekčně v několika dávkách aplikuje do mízního řečiště palmy, kterým se účinná látka dostane do všech jejích částí. Bohužel, vakcína účinkuje jen na larvy škůdce, likvidaci dospělých brouků neřeší. Aby se minimalizovalo riziko přenosu, doporučuje se před ořezáváním uschlých listů palem dezinfikovat nože a mačety a po řezu zatřít řezné plochy barvou, stejně, jako se to dělá při řezu stromů. A abych nezapomněla – i na ořezání palmy musíte mít povolení…