Sprchové vaničky, 1. dějství
By in

Sprchové vaničky, 1. dějství

Koupili jsme výrobky od španělské firmy Roca existující na trhu sanitární keramiky už dlouhá léta v domnění, že s jejich instalací nebude sebemenší problém, protože je tady mají všichni. Byl to další z mnoha našich omylů… Když totiž došlo na lámání chleba, čili jejich umístění do sprchových koutů, ukázalo se, že stavební firma si s jejich velikostí (200×80) a váhou tak nějak neví rady a instalatér vidí daný typ sifonu poprvé v životě 🤢. Jako zdůvodnění obě strany prohlásily, že v podstatě všichni místní si pořizují vaničky o rozměrech maximálně 80×80 a z bílého plastu. Bezradně stáli nad těmi obdélníky ze stonexu a kdyby je byl Vr. nevyrušil otázkou: Tak jak? stáli by tam asi ještě dnes.

Ovšem komplikace s vaničkami začaly ještě o něco dřív, už při jejich dopravě na stavbu. V prodejně nás upozornili, že řidič přiveze veškeré sanitární vybavení koupelen mezi 11 – 12 hodinou a bez závozníka, tedy je zapotřebí zajistit, aby mu někdo na stavbě pomohl s vykládkou. Opět jednou perfektně zafungoval zákon schválnosti: chvilku poté, co Vráťův pomocník Mane v 10 hodin odejel na svačinu do bistra, aby doplnil energii a byl do 11 zpátky v plné síle na nošení těžkých předmětů, dorazil náklaďák s nervózním řidičem. „Honem, honem, už mám být na další štaci“, zahlaholil namísto pozdravu, aby bylo jasno, že nějaké obvolávání pomocníků a čekání, až se vrátí, vůbec nepadá v úvahu. Pokynul Vráťovi, ať se chopí jednoho konce vaničky, a svižně vykročí. Postupně tak odnosili veškerý obsah náklaďáku, přičemž Vr. chodil do kopce jako druhý a tedy nosil v rukou větší váhu. Pak mu to nedalo, koukl na štítek sprchové vaničky a nevěřil svým očím – 135 kg, takže měl v rukou skoro 70 kilo a hned dvakrát! Jakmile náklaďák zmizel za zatáčkou, vrací se dobře najedený a odpočatý Mane 😊.

Tím to ale nekončí. Následují dva týdny přemítání, jak přesně umístit a zabetonovat vaničky i sifony ve sprchových koutech, aniž by se poškodily ony či něco jiného, přičemž silně limitujícími faktory jsou: nedostatek prostoru, velká váha a totální neznalost know-how ze strany řemeslníků 🤢. Padají nejrůznější návrhy, třeba použít přísavky, anebo nějaký mini jeřáb, které jsou vzápětí zamítány jako nesmyslné. Další patálií je skutečnost, že při instalaci musí být přítomni současně zedníci (pomalu a šikmo spouštějící vaničku), instalatér (plazící se pod jejich nohama a takřka poslepu montující spoj sifonu a odpadu) i šéf stavební firmy Domingo (koordinátor celé akce).

Po několika dnech marného snažení o domluvení pevného termínu pro montáž, který by se hodil všem, jsme se rozhodli přenechat iniciativu jim. Jelikož se jim ale do té pro ně neznámé operace nechce a taky kvůli nastávajícím velikonocům, nikdo žádnou iniciativu dlouho neprojevil… Až dnes! V 11:05 jsme od šéfa stavební firmy obdrželi úžasnou, fantastickou, prostě božsky znějící esemesku: ZÍTRA V 8. Oba jásáme – já doma u sporáku, Vr. na stavbě při betonování. Po zbytek dne si v duchu představujeme ty sprchové kouty už hotové a velmi doufáme, že snad odřou, odštípnou, či zničí jen nějakou maličkost a při troše štěstí to třeba ještě navíc bude někde v rohu… 

V 8 hodin večer píšu radostně instalatérovi „Tak zítra na viděnou“ a obratem dostávám lakonickou odpověď  „Zejtra v žádným případě!“

Kam s tím barelem?
By in

Kam s tím barelem?

Když jsme před časem začali plánovat interiér, konkrétně kuchyň, zjistili jsme, že kuchyňských studií je tady na to, kolik tu žije obyvatel a jak často si obvykle pořizujete novou kuchyň víc, než bychom čekali. Předimenzování počtu je tak nápadné, že si kladete otázku, jak se všechna mohou uživit… až do okamžiku, kdy obdržíte první rozpočet. Pak pochopíte, že pořídit si tady kuchyň je – slovníkem motoristů – jako pořídit si Ferrari. A že leckterému studiu zřejmě stačí prodat pouhých pár kuchyní ročně. Musím ale současně podotknout, že kuchyně tady nabízejí krásné a většinu nás děvčat pohled na ně potěší asi víc, než na to Ferrari. Jak mě ale upozornil Vr., ne všechny jsou z nejkvalitnějších materiálů, takže v některých případech můžete za 3 – 5 let pořizovat další kuchyň (druhý fígl, jak se uživit 😊). Jo, a na pracovní desku z dřevotřísky zapomeňte, ta se tady těší takovému opovržení, že byste se museli propadnout do země, kdybyste si nekoupili umělý či pravý kámen (který vám kuchyň prodraží o další minimálně 3 – 4 tisíce Euro).

Proč to všecho píšu? Protože po vypiplání naší budoucí kuchyně k dokonalosti jsme položili designérce studia poslední kardinální otázku: A kam v té elegantní kuchyni nějak šikovně schováme barel s vodou? Designérka se zamyslela a pak nám poradila, že „kamkoli na pracovní desku“😊. Což jsme si dokázali sami odpovědět také. Na naši námitku, že to není zrovna hezký estetický kousek, opáčila, že můžeme vodu z plastového barelu přelévat do skleněné 8litrové karafy, kterou tady prodávají Číňani. A co nějaké čerpadlo na baterie? To si prý můžeme objednat v e-shopu Alibaba, ale nesedí úplně přesně na průměr hrdla zdejších barelů… 

Tedy, milí přátelé, závěr je, že ačkoli všichni zdejší obyvatelé – a taktéž většina obyvatel dalších Kanárských ostrovů – po celý život kupují a pijí vodu z barelů, které stávají v kuchyni, NIKOHO zatím nenapadlo „nějak“ to vychytat. Jediné, co tady seženete, jsou mechanická čerpadla (mimochodem prima způsob, jak udržet svaly na pažích v kondici), tedy pokud si nechcete pořídit takový ten kancelářský stojan na vodu. Všechno ostatní dovážejí Číňani 🤢. To je pak ovšem těžké zbavit se závislosti. Mimochodem, čínské průhledné skleněné karafy na vodu kromě toho, že jsou většinou bohatě (nevkusně) zdobené, představují naprosto nevhodný způsob skladování vody, protože na světle se uvnitř karafy zakrátko pomnoží řasy a ten průhledný sliz přes úzké hrdlo už nikdy dokonale nevymyjete. 

Pozn.: Čerpadlo na baterie jsme přece jen zakoupili, ale to, že nepasuje na průměr zdejších barelů, byl jen jeden nedostatek; druhý – podstatnější – byla životnost zhruba 2 měsíce 🤢.

Je to zelené...
By in

Je to zelené...

… pokrývá to zem, ale tráva to není. Jsou to olivíny, polodrahokamy nazývané také chrysolity či peridoty (v případě, že jsou čiré). Ty nejkrásnější prý pocházejí z Egypta, kde jsou však v současné době jejich naleziště už vyčerpaná. Na Lanzarote zatím ne, přestože se zde většinou nevyskytují úplně čiré a bez drobných kazů. Zato je však často najdete přímo na povrchu, ať už pláží či svahů sopek. Některá místa jsou jimi doslova posetá. Na povrchu jsou kameny čedičově či antracitově černé, uvnitř zelené či zelenožluté. Většinou je to – vzhledem k absenci zeleně v přírodě – to nejzelenější, co široko daleko uvidíte. A spatříte je většinou jen tehdy, když je kámen rozlomený.

Suvenýr by to byl krásný, ovšem vysloveně nevhodný. Letištní radary jsou velmi citlivé, kontroly přísné a pracovníci nesmlouvaví. I za pokus o „vyvezení“ sáčku s plážovým pískem či vulkanického kamínku hrozí dnes vysoké pokuty, v případě polodrahokamu soudní řízení. Je to svým způsobem pochopitelné, protože v minulých letech turisté přes zákaz odváželi z Kanárských ostrovů každoročně doslova tuny geologického materiálu všeho druhu. Kdyby to takto pokračovalo, odvezli by nám za chvíli pod nohama celý ostrov.