Koupili jsme výrobky od španělské firmy Roca existující na trhu sanitární keramiky už dlouhá léta v domnění, že s jejich instalací nebude sebemenší problém, protože je tady mají všichni. Byl to další z mnoha našich omylů… Když totiž došlo na lámání chleba, čili jejich umístění do sprchových koutů, ukázalo se, že stavební firma si s jejich velikostí (200×80) a váhou tak nějak neví rady a instalatér vidí daný typ sifonu poprvé v životě 🤢. Jako zdůvodnění obě strany prohlásily, že v podstatě všichni místní si pořizují vaničky o rozměrech maximálně 80×80 a z bílého plastu. Bezradně stáli nad těmi obdélníky ze stonexu a kdyby je byl Vr. nevyrušil otázkou: Tak jak? stáli by tam asi ještě dnes.
Ovšem komplikace s vaničkami začaly ještě o něco dřív, už při jejich dopravě na stavbu. V prodejně nás upozornili, že řidič přiveze veškeré sanitární vybavení koupelen mezi 11 – 12 hodinou a bez závozníka, tedy je zapotřebí zajistit, aby mu někdo na stavbě pomohl s vykládkou. Opět jednou perfektně zafungoval zákon schválnosti: chvilku poté, co Vráťův pomocník Mane v 10 hodin odejel na svačinu do bistra, aby doplnil energii a byl do 11 zpátky v plné síle na nošení těžkých předmětů, dorazil náklaďák s nervózním řidičem. „Honem, honem, už mám být na další štaci“, zahlaholil namísto pozdravu, aby bylo jasno, že nějaké obvolávání pomocníků a čekání, až se vrátí, vůbec nepadá v úvahu. Pokynul Vráťovi, ať se chopí jednoho konce vaničky, a svižně vykročí. Postupně tak odnosili veškerý obsah náklaďáku, přičemž Vr. chodil do kopce jako druhý a tedy nosil v rukou větší váhu. Pak mu to nedalo, koukl na štítek sprchové vaničky a nevěřil svým očím – 135 kg, takže měl v rukou skoro 70 kilo a hned dvakrát! Jakmile náklaďák zmizel za zatáčkou, vrací se dobře najedený a odpočatý Mane 😊.
Tím to ale nekončí. Následují dva týdny přemítání, jak přesně umístit a zabetonovat vaničky i sifony ve sprchových koutech, aniž by se poškodily ony či něco jiného, přičemž silně limitujícími faktory jsou: nedostatek prostoru, velká váha a totální neznalost know-how ze strany řemeslníků 🤢. Padají nejrůznější návrhy, třeba použít přísavky, anebo nějaký mini jeřáb, které jsou vzápětí zamítány jako nesmyslné. Další patálií je skutečnost, že při instalaci musí být přítomni současně zedníci (pomalu a šikmo spouštějící vaničku), instalatér (plazící se pod jejich nohama a takřka poslepu montující spoj sifonu a odpadu) i šéf stavební firmy Domingo (koordinátor celé akce).
Po několika dnech marného snažení o domluvení pevného termínu pro montáž, který by se hodil všem, jsme se rozhodli přenechat iniciativu jim. Jelikož se jim ale do té pro ně neznámé operace nechce a taky kvůli nastávajícím velikonocům, nikdo žádnou iniciativu dlouho neprojevil… Až dnes! V 11:05 jsme od šéfa stavební firmy obdrželi úžasnou, fantastickou, prostě božsky znějící esemesku: ZÍTRA V 8. Oba jásáme – já doma u sporáku, Vr. na stavbě při betonování. Po zbytek dne si v duchu představujeme ty sprchové kouty už hotové a velmi doufáme, že snad odřou, odštípnou, či zničí jen nějakou maličkost a při troše štěstí to třeba ještě navíc bude někde v rohu…
V 8 hodin večer píšu radostně instalatérovi „Tak zítra na viděnou“ a obratem dostávám lakonickou odpověď „Zejtra v žádným případě!“
